Slavná historie pražských nevěstinců. Jak to bylo s Masarykem nebo Bismarckem?
V jakém pražském nevěstinci si užíval jeden z nejvýznamnějších státníků 19. Století, Otto von Bismarck? Kolik bylo v té době prostitutek na českém území? A je pravda, že vykřičené domy často řídili bývalí detektivové? Nejen na tyto otázky odpovídá spoluautor knihy Nevěstince a nevěstky Radim Kopáč.
Co v minulosti nejvíce přispělo k rozmachu prostituce v tuzemském prostoru?
Jednak rozvoj měst v pozdním středověku, jednak průmyslová revoluce v osmnáctém a devatenáctém století. Ve středověku byly prostitutky velmi mobilní a za klientem ochotně putovaly, s nástupem průmyslových aglomerací se začaly usazovat. Velkoměsto nevěstce vyhovovalo: dávalo anonymitu, bylo bohaté, nabízelo snadné ubytování, a hlavně klientelu – vojáky a studenty.
Která historická doba byla k prostituci v českých zemích nejvstřícnější? Byla v některém období dokonce legální?
Karel Jaroslav Obrátil píše ve svých dodatcích k Dufourovým Dějinám prostituce, že „největší svobodu mívala v Čechách prostituce ve 14. století“. Zlatý věk se dá vymezit zhruba třináctým až šestnáctým stoletím. Předtím nevěstku pronásledovalo křesťanství, potom pohlavní choroby. Legální byla prostituce za Rakouska-Uherska. Nevěstince byly de iure zrušeny v roce 1922.
Byl naopak nějaký časový úsek, kdy se s nejstarším řemeslem snažili zatočit úplně a postavit je mimo zákon?
Nejspíš poúnorový režim. Ten bral prostitutky jako příživnice. Obecně pak dějiny znají tři formy vztahu k prostituci: prohibice, reglementace, abolice. Čili potírání, tolerování za jistých podmínek a zrušení jakýchkoli pravidel. S přijetím aboličního zákona samozřejmě nevěstince a nevěstky nezmizely. Jen se schovaly pod jinou hlavičku: revue, tabarin, kabaret. Na scéně se tančilo, za scénou se špásovalo jako dříve v hampejzech. Zmizela ale nejen kontrola, taky odpovědnost, takže dramaticky přibylo nakažených nějakou pohlavní chorobou. Abolice nebyla dobrý nápad.
Je možné označit Prahu na konci devatenáctého století a na počátku století dvacátého za evropskou baštu prostituce? Ví se, kolik bylo přibližně v české metropoli hampejzů a kolik žen živících se touto „prací“?
Nemyslím, že šlo o nějakou baštu. V Berlíně nebo Paříži byl život divočejší. Spousta věcí proudila do Prahy právě tamodtud: pornografickou fotografií počínaje a odbornými pracemi na téma lidské sexuality konče. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století operovaly v Praze zhruba dva tisíce prostitutek, v celé republice jich bylo na deset tisíc. Hampejzů pak bylo v metropoli několik desítek – oficiálně míň, neoficiálně samozřejmě víc.
Vedly si úřady evidenci těchto žen lehkých mravů?
Před aboličním zákonem ano. Holky měly svou zdravotní knížku. Ovšem ne každá, většina prostitutek byla „divokých“, pracovaly načerno. V Praze zhruba každá druhá, v republice byl celkově poměr osm, možná devět neregistrovaných na jednu registrovanou.
Kde se zejména koncentrovaly veřejné domy? Existuje příklad vyhlášeného bordelu, na jehož místě nyní sídlí nějaká známá instituce?
V centru města, jako všechno. Nejvíc v „Páté čtvrti“, „v židech“, tedy na Josefově, než tam začala v roce 1893 asanace. Zhruba v těch místech, kde provozoval svůj podnik Emanuel Kaucký, stojí dneska magistrát.
Které nevěstince byly v tomto údobí nejvyhlášenější?
Nejvíc bodů by asi v Praze posbírali Goldschmied (Kamzíková), Kaucký (Platnéřská), Friedmann (Široká), Návesník (Rybná) nebo salón Aaron (Elišky Krásnohorské). Šlo o luxusní podniky s nejvybranějšími holkami. Mravy a chování měly jako dámy u dvora. Jedly zlatým příborem. Duchaplně konverzovaly. Chodily do divadla, později na filmy. Poslouchaly hudbu. Četly.
Kdo byli nejčastějšími zákazníky vykřičených domů?
Vojáci a studenti. Důvody jsou nasnadě. Ovšem nikoli těch nejvyhlášenějších. Dneska je to samozřejmě jinak.
Chodily do veřejných domů také některé známé osobnosti? Ví se například něco o Janu Masarykovi a jeho „návštěvách“?
V literatuře je stop celá řada. Třeba ke Goldschmiedovi chodil arcivévoda Karel nebo Gustav Mahler. Paul Leppin popsal zřejmě z vlastní zkušenosti salón Aaron, Egon Erwin Kisch zase ty nejupadlejší podniky v „Páté čtvrti“. S nevěstkami byla zadobře avantgarda, hojným návštěvníkem bordelů byl třeba Jindřich Štyrský. Vítězslav Nezval napsal o své iniciační zkušenosti v nevěstinci prózu Sexuální nocturno. Jak to bylo s Masarykem, nevím. Nicméně jeho otec i sestra stáli jako abolicionisté na opačné straně barikády.
Je pravda, že jeden z luxusních nevěstinců navštívil říšský kancléř Otto von Bismarck?
Nejspíš je. Traduje se, že Bismarck slavil u Goldschmieda své vítězství v bitvě u Sadové v roce 1866. A slavil monumentálně: Zvládl prý tehdy šest holek, a ještě k tomu jméno jedné z nich, nějaké Milady, vyryl briliantem svého prstenu do okenní tabulky. Běžte se podívat, jestli tam pořád je.
Komu vlastně jednotlivé hampejzy patřily? Šlo často skutečně o bývalé policisty?
Nevěstince byly vždycky dobrým rozcestníkem. Scházely se tam vedle sexuchtivé klientely různé živly z polosvěta i podsvětí. S prostitucí se vždycky vázala drobná kriminalita, jako černé kšefty, podvody, zlodějina, alkohol, drogy. Takže nasadit do čela nevěstince bývalého policejního detektiva mělo svou logiku. Karel Ladislav Kukla uvádí v Konci bahna Prahy některé fízly jménem, třeba Žemličku, Šuhu, Lederera nebo Kauckého. Ten poslední byl pěkný ptáček: Podle Kukly „nashromáždil z nevěstince obrovské jmění. Zanechal po sobě rozsáhlou sbírku starožitností a za svého života dojížděl do Antverp na burzu diamantů nakupovat nevídané skvosty.“ Ne každý bordelpapá byl ale nutně fízl. Natož bordelmamá.
Kde pasáci a kuplíři sháněli své „zaměstnankyně“? Pracovaly zde dívky rovněž ze zahraničí?
Kuplíři a kuplířky byli důležitou institucí, ačkoli šlo o sortu ještě horší než pasáci. Kuplířka hrála většinou na „mateřskou“ strunu, oblbla mladou a naivní holku z vesnice, co přišla do Prahy za prací, zadlužila ji a pak prodala do bordelu. Manýry kuplíře popisuje pěkně Kisch v románu Pasák. Holek z vesnice byly v Praze zhruba tři čtvrtiny, z ciziny pak nějaká dvě tři procenta, potkat se daly třeba na Příkopě – z Německa, z Rakouska, ale i ze zemí pozdější Jugoslávie.
Jak to bylo s tím, když se žena rozhodla ukončit svou bordelní kariéru? Bylo jí to umožněno?
Výjimečně. Šance na resocializaci měly prostitutky dost malou. Z bordelu nebo z ulice je musel někdo vykoupit. Samy na tom měly ale zájem většinou minimální. Končily spíš ve vězení, v polepšovně, v blázinci, na hřbitově…
Radim Kopáč
Literární a výtvarný kritik, editor a publicista Radim Kopáč se narodil v roce 1976 v Praze. Absolvoval mediální studia na FSV UK. Je zaměstnancem oddělení literatury a knihoven ministerstva kultury ČR. Ve spolupráci s Josefem Schwarzem vydal řadu knih věnovaných různým projevům erotiky a sexuality v literatuře a kultuře, například Velká kniha o prdu (2009), Vrchlický erotický (2011), Nevěstince a nevěstky (2013), Ve sladké tísni klína (2016); letos na podzim vychází v nakladatelství Academia jejich průvodce Praha erotická.
