Slavný tanečník Sergej Polunin: Ruský znak na ruce jsem si rozškrábal těsně před anexí Krymu
Sergej Polunin (27) je dnes globální superstar. Už v devatenácti se stal hlavním tanečníkem Královského baletu v Londýně, jenže tuhle vyhlášenou scénu ani ne po třech letech opustil. I když svá veřejná vystoupení omezil na minimum, stále se vznáší nad pódiem s takovou lehkostí, že publikum žasne údivem. Vydobyl si mnoho přezdívek: „Bad boy“, „James Dean baletu“, „Ztělesnění skoku mimo osu“. Poslední rok si začíná plnit další sen – herecký; právě dotočil film Vražda v Orient expresu v režii Kennetha Branagha, kde hraje po boku Johnnyho Deppa, Michelle Pfeifferové nebo Penélope Cruzové.
Většinové publikum jej zaregistrovalo až koncem roku 2014 v klipu k písničce irského zpěváka Hoziera Take Me To Church v režii fotografa Davida LaChapella. Úžasné skoky a piruety tehdy čtyřiadvacetiletého potetovaného a zjizveného tanečníka mají dnes na YouTube téměř 20 miliónů zhlédnutí. Paradoxně až pak si jej všimla BBC a souhlasila s koprodukcí životopisného dokumentu Dancer, který se koncem května dostane i do českých kin.
Polunin se narodil v devětaosmdesátém roce v ukrajinském městě Cherson na břehu Černého moře do ruskojazyčné rodiny. Ve třinácti jej přijali ke studiu baletu na Královské akademii v Londýně, téměř okamžitě se o něm začalo mluvit jako o budoucí hvězdě. V devatenácti se stal prvním tanečníkem Královského baletu – nejmladším v celé historii souboru. O necelé tři roky později jej ale opouští a média píší o jeho divokém životním stylu, plném večírků, alkoholu a kokainu.
On sám koneckonců přiznává, že se před vystoupením občas posilňuje nejrůznějšími substancemi: „Necítím pak bolest, dostanu se do rauše a často si ani nepamatuji, jak představení probíhalo,“ vypráví bezelstně v dokumentu natáčeném mezi lety 2012–2016. Před dvěma měsíci mělo v britské metropoli premiéru ambiciózní představení Project Polunin, na němž spolupracoval i se svou životní partnerkou, primabalerínou Natalijí Osipovovou. Pražskému publiku se představil 1. května v Národním divadle v programu Dancer Live.
Pocházíte z Ukrajiny, dlouho jste žil a pracoval v Londýně, pak přišlo angažmá v Rusku. Hodně času trávíte v Los Angeles, právě jste se vrátil z turné po Japonsku. Kde se cítíte doma?
Víte, že ani nevím. Často se vracím do Londýna, ale přesto, že to město baví a pokaždé ohromuje, nepovažuji je za svůj domov. Takže, když se ptáte, nejblíže mi je asi Ukrajina.
Poté, co jste v roce 2012 ukončil angažmá v Královském baletu v Londýně, jste tančil rok a půl v Moskvě a v Novosibirsku. Nakonec jste odešel jen těsně před anexí Krymu ruskými vojsky. Na hřbetě jedné ruky máte vytetován znak Ruska, na druhé Ukrajiny…
Ruský znak jsem si rozškrábal těsně před tím, než se to stalo, jako bych měl tušení, co přijde. Ukrajinský jsem si vytetoval až později. Každopádně si myslím, že je na čase, aby si obě země byly opět blízké.
To bude asi nějakou dobu trvat…
Máte pravdu. Já bych rád pomáhal navazovat spojení. V Rusku znám vlivné osobnosti. V Novosibirsku, kde jsem nějaký čas žil, má umělec – zvláště díky baletu – privilegium, že se potkává s lidmi, kteří se spolu běžně nebaví. Mluvíte se šéfem policie, šéfem mafie, šéfem největší továrny, vlastně s každým, kdo má moc… Na Ukrajině moc konexí nemám, zatím… Proto se tam chystám zpátky.
Na ruskou rozpínavost máme i my tady, v Česku, celkem čerstvé vzpomínky. Neuplynulo ještě ani půl století od doby, co nás – pod sovětským vedením – okupovala vojska Varšavské smlouvy. Vy jste nebyl zděšen, když na východě Ukrajiny začala válka?
Pocházím z rusky mluvící části a to jsou úplně stejní lidé jako ti v Rusku. Navíc si myslím, že třeba ani mezi Ruskem a Amerikou není příliš velký rozdíl. Jsem silně přesvědčen, že bychom měli zrušit hranice. Unavuje mě všude předkládat víza, a když někam přijedu, je mi jedno, jak se tomu říká, zda Evropa, Česká republika, Rusko, Ukrajina, nebo USA…
Rozhovor s Sergejem Poluninem si přečtěte v novém tištěném Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 11. května.
