Bianca a Adrian Bellovi: Intelektuál bez cigára? Co to je?
Její zatím poslední román vám leží na nočním stolku, jeho muzika o kousek dál v přehrávači. A pokud ne, nejspíš nejste in. Bianca a Adrian Bellovi jsou dokonalý power couple české kulturní scény – ona za svou čtvrtou knihu, dystopický román Jezero, získala letošní cenu Kniha roku Magnesia Litera, Cenu Evropské unie za literaturu i Studentskou cenu Česká kniha, zatímco on je zpěvákem postpunkových The Prostitutes, za sólové album Different World dostal cenu Apollo, taky maluje a dělá do reklamy. Rozhovor s nimi (o tvorbě, ale i o migrantské krizi nebo o brexitu) si přečtěte v Reflexu č. 24/2017.
Česká republika dnes prožívá svůj první den naprostého zákazu kouření v hospodách. Slavíte?
Bianca Bellová: Mě to štve. Jsem nekuřačka, ale vadí mi, že za nás někdo shora rozhoduje z titulu tatíčka, který nás sice vůbec nezná, ale všechno ví líp.
Adrian Bell: Já sice kouřím, ale jen v baru – v restauracích při obědě bych nikomu pod nos nehulil. Podívejte, tady Patrik v Boho cafe má popelník venku před podnikem, ale lidi tam budou překážet chodcům a po desáté budou slyšet. Už se těším, až někde potkám ten policejní antikonfliktní tým, tu friendly non-aggresive anti-smoking letku…
BB: Ondřej Štindl (prozaik, scenárista, publicista; pozn. K. K.) včera na Facebooku publikoval snímek Jeanne Moreau s cigárem a já si při pohledu na to foto říkala: „Co je intelektuál bez cigára?“ Intelektuálové přece musejí být sebedestruktivní, vždyť o tom to je, a stát jim teď sahá na jejich podstatu.
AB: Navíc, jak kdysi veřejně prohlásil americký viceprezident Mike Pence, „kouření nezabíjí“!
Bianko, váš táta je Bulhar, s manželem Angličanem jste se těsně po Listopadu potkala v Řecku. Proč jste se rozhodli žít v Praze?
AB: Já chtěl dobrodružství!
BB: Bylo to celkem těsně po pádu komunismu, takže on to tehdy bral, jako že se vydává do Mordoru. Britové tehdy vůbec netušili, jestli za železnou oponou náhodou nežijí zlí trpaslíci.
AB: Přišel jsem v roce 1993 a věděl jsem kulový. Britská média tehdy rozhodně nepřetékala fotkami z Východu, na dokumentární filmy bylo ještě brzy. Poskládal jsem si střípky informací a třeba Berlín mi z toho vylezl jako šedivé město, kde v mlze postávají ruští špioni a o půlnoci si s někým předávají zajatce na mostě.
BB: Já ještě chodila na VŠE a tu jsem chtěla dokončit. Praha navíc tehdy byla skvělé místo pro život. Mně ho ještě zpestřovala moc fajn práce v korporaci, pro výrobce menstruačních tamponů. Dělali jsme reklamní kampaně na kondomy, prostě samé vzrušení. Až jsem se z toho v roce 1999 rozrodila a zjistila, že život je jinde.
AB: Já před svým příjezdem do Prahy studoval střední námořnickou, pak zahradní architekturu a potom jsem do dvaadvaceti jezdil na lodi. Když jsem se odstěhoval do Česka, otevřely se mi nové obzory. Hodně jsem tehdy maloval. Prodával jsem obrázky do kanceláří, mým největším zářezem byl prodej maleb do první české pobočky KFC. Potkal jsem někde marketingového manažera KFC, co otevíral to velikou provozovnu na Václaváku, a ten se mě ptá, jestli jim tam nechci něco namalovat. Já v té době nebyl nijak schopný malíř, ale řekl jsem si za tři velká plátna drze o sto tisíc. A taky jsem je dostal.
To jste vy, pankáč a antiglobalista, maloval grilovaná kuřata a kolonela Sanderse?
AB: To jsem naštěstí nemusel, šlo o nějaké rokenrolové motivy ve stylu amerických dinerů. Strašný obrázky, že jo?
BB: Jo.
AB: Ale prachy přišly a my je tehdy potřebovali, o práci pro mě byla nouze. Pak jsem šel do reklamní agentury jako art director, absolutně jsem tehdy netušil, co to je. Nevěděl jsem ani, jak se pouští počítač, tehdy to byla celkem rarita, všechno jsme dělali růčo. Ale peněz v oboru bylo nakonec dost a kreativa mě živí do teď, ať už reklama, nebo můj koníček, hudba.
Vy jste, Bianko, musela mít velkou sebekázeň a vůli psát, když jste nechávala za zády domácnost se dvěma dětmi, s nejmenším v kočárku vyrážela do Riegrových sadů a tam psala…
BB: Nechávám to plynout, nemám vnitřní deadliny. Když inspirace a čas nejsou, nedělám z toho vědu, nemusím psát za každou cenu. Ani teď, po všech těch oceněních pro Jezero, necítím tlak a nutnost honem rychle něco vydat – to mám spíš nepříjemný pocit odpovědnosti vůči všem, najednou je tam laťka, kterou můžu už jen přeskočit, jinak selžu. Pro mě jsem hlavní hodnotitel já sama, je zásadní, abych byla s tím textem v souladu. Jestli se to pak líbí kritikům, to už mě až tak nezajímá.
Co vlastně udělala s prodeji Jezera všechna ta ocenění?
BB: Informace o prodejích knih se z nakladatelů jen velmi špatně dostávají, a já se navíc v tomhle ohledu málo snažím (podle Nakladatelství Host se zatím prodaly čtyři tisíce výtisků Jezera; pozn. K. K.). Je to samozřejmě lepší než u jakékoli mojí předchozí knihy, ale vím, že se Jezero do první desítky žebříčku prodejů dostává velmi sporadicky, na chvilku tam nakoukne a za týden zas letí pryč. Ale asi jsem se posunula někam jinam, protože můj nakladatel, brněnský Host, se začal dotazovat, kdy že dodám novou knihu. To se předtím vůbec nestávalo.
Už od dětství jste chodila do klubu dětského psaní, který vedl legendární spisovatel a hudební publicista Z. K. Slabý. Vzpomínáte na něj?
BB: Klub mladého autora, to byly báječné roky. Skutečně psát jsem sice začala až mnohem později, ale tahle zkušenost byla nesmírně inspirativní. Zdeněk Karel Slabý, autor komiksu Kocour Vavřinec a další spousty knih, byl úžasný člověk. Hora, skála. Impozantní, s hlubokým, uklidňujícím hlasem. Chodili tam se mnou další divné děti: novinář a dramaturg Radovan Slánský (někdejší dlouholetý reportér Reflexu; pozn. red.), překladatel Tomáš Hrách a taky redakce porevolučního studentského časopisu Zrcadlo, který měl sice jen krátký život, ale dosáhl poměrně kultovního statusu…
Zjevně šlo o takovou obdobu Dismanova rozhlasového dětského souboru, slavné umělecké líhně, pro psavce. Vás také od dětství něco táhlo k hudbě, Adriane?
AB: Já na muziku ani nepomyslel, natož abych v dětství na něco hrál. Snad jen malinko na kytaru. Táta byl architekt a hodně se zajímal o kulturu, čerpal jsem z jeho knih i z jeho vášně pro tvůrčí proces. Můj první koncert proběhl v pražském Rock Café v roce 2004, když mi bylo čtyřicet. Nějakou dobu před tím přišel kámoš Martin Přikryl, který mimochodem stojí i za akcí s červenými kartami pro Miloše Zemana, a ptá se mě: „Nechceš hrát v kapele?“ A já na to: „Ani ne.“ Ukecal mě, abych přišel aspoň na jednu zkoušku, jenže tam mě kapele, pro mě dosti nečekaně, představil jako nového zpěváka. V The Prostitutes jsem dodnes.
Bianko, v Mrtvém muži, v Sentimentálním románu i v Jezeru rozebíráte spíš než jednotlivcův vnitřní život rodinné vztahy. Tvrdíte, že každá rodina má svého kostlivce ve skříni a pečlivě ty kostlivce ze skříní vyndaváte, oprašujete a studujete…
BB: Ačkoli my žádné kostlivce nemáme, moje rodina je občas vztahovačná. Prý při psaní řeším rodinné věci! Berou si to dost osobně – ale to tak právě vůbec není!
AB: A ona nás pak utěšuje: „To je fikce, prosím vás!“
BB: Silnej příběh musí mít silnou zápletku. A taky jsem velkým zastáncem pointy, která nějak obhájí existenci toho příběhu. Hodně lidí se mě ptá, proč píšu určité věci tak, jak je píšu – třeba proč kladu poetickou scénu za brutální a jestli je to moje metoda. Jenže já si to vůbec neuvědomuju, prostě píšu tak, jak dokážu.
Celý rozhovor si přečtěte v tištěném Reflexu č. 24, který vyšel ve čtvrtek 15. června.
