Violoncellový virtuos Mischa Maisky: Nutit dítě do tréninku je normální, milí rodiče
Charismatický violoncellista Mischa Maisky (69) věnoval Reflexu půlhodinový rozhovor po telefonu. Přečíst si ho můžete v aktuálním čísle (28/2017 s předsedou Maem na obálce) a osobně jednoho z nejznámějších žijících představitelů klasické hudby vůbec uvidíte, ale především uslyšíte už brzy – 20. července zahraje v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov.
Po pěti letech se vracíte do Českého Krumlova. Pamatujete si místní festival vůbec, při tom všem cestování?
Ale samozřejmě! To je vždycky taková pohoda, přijet k vám do Česka… Praha je doslova skvostná, ale i na Krumlov mám báječné vzpomínky, slyšel jsem tehdy na festivalu spoustu excelentní hudby. Letos vám budu hrát s mladou čínskou pianistkou Shiran Wangovou, zahrajeme dvě Brahmsovy sonáty a suitu a partitu mého oblíbence Johanna Sebastiana Bacha.
Jak vlastně vypadá po více než šedesáti letech za nástrojem vaše dennodenní muzikantská rutina, váš trénink?
Je úplně jedno, jak dlouho jste na scéně a jak často koncertujete. Musíte se udržovat v tréninkové formě. Jsme jako sportovci – v momentě, kdy na sobě přestaneme makat, nám ochabnou svaly. O paměti nemluvě. To, co jsem dlouho nehrál, zapomínám. Teď se třeba dívám na partituru té Brahmsovy Sonáty D dur pro violoncello a klavír, op. 78, co předvedeme u vás v Krumlově, a je mi, jako bych ji naposledy viděl před deseti lety. A přitom je to jedna z mých nejoblíbenějších skladeb, bůhví, kolikrát jsem ji zahrál a nahrál. Mimochodem, není to tak, že bychom trénovali pravidelně a dvoufázově jako fotbaloví reprezentanti – já osobně hodně cestuju a nemám na hraní vždycky čas.
A když jste doma v Belgii, ve Waterloo?
Tam to je ještě horší, poněvadž mám šest dětí a čtyři z nich jsou malé a vyžadují moji pozornost. Hlavně Mila, které je dva a půl, ta právě dorazila ze školky a bůhví, jak dlouho nás nechá mluvit. S jejími bráchy už je to jednodušší, Maximovi je dvanáct, Manuelovi osm a Mateovi čtyři, ale stejně jako každý rodič malých dětí si svůj čas pro práci, která je naštěstí zároveň mým koníčkem, musím vybojovat.
Není to únavné, už půl století křižovat svět?
Myslím, že pár kolegů muzikantů cestuje ještě o něco víc, ale máte pravdu, hraju o fous častěji, než bych si sám přál. Takový je život – málokdy dostanete přesně to, co byste rádi, často vám je naděleno o něco míň nebo o něco víc, a já myslím, že o něco víc je pořád lepší než strádat nebo se nudit. Takže si nestěžuju, svůj život bych za nic neměnil.
Maminka z vás původně chtěla mít „to normální dítě“, když bratr hrál na varhany a cembalo a sestra na piano. Jak moc je talent dědičný?
Určovat to na procenta, na to se necítím. Ale geny samozřejmě hrají roli. Plus výchova, kvalitní učitelé, trpěliví rodiče připravení pro děti skládat oběti, přičemž ty děti samotné musejí leccos obětovat a vy musíte dokonale rozpoznat, nakolik to dělají kvůli vám a nakolik proto, že jsou plné vášně a prostě si nemůžou pomoct. Pro děti je to dneska pěkná fuška, najít si čas a vůli. A pak je tu ten tajemný, nevyzpytatelný, tolik citovaný faktor: Být ve správný čas na správném místě. Zcela upřímně – ten mix, který je potřeba k tomu, abyste vychovali génia v jakémkoli odvětví, nenaplánujete, neodhadnete a nevymyslíte. Hvězdy vám musejí být nakloněny. Sascha a Lily (Maiského nejstarší děti, profesionální hudebníci, houslista a pianistka; pozn. red.) začali hrát mnohem dřív než já a nebylo to jen z jejich vůle; povzbuzovali jsme je, a někdy dokonce nutili do tréninku. Což je normální, milí rodiče. I když vaše dítě reaguje na hudbu pozitivně a upřímně se snaží cvičit na nástroj, vidí z okna svoje kamarády, jak se venku honí za balonem. A není snadné tomu odolat, my jako rodiče je musíme motivovat. A teď jak najít ten balanc, tu hranici – aby člověk moc netlačil, a aby zároveň příliš nepovoloval, což se mu může vymstít.
Celý rozhovor si přečtěte v tištěném Reflexu č. 28, který vyšel 13. června.
