Vraťte nám nepřítele, říká zpěvák projektu Veteráni studené války
Producent a zpěvák Vítkova kvarteta a Veteráni studené války Jiří Růžek (57) je zvláštní úkaz českého šoubyznysu posledních desetiletí. S Mars production v roce 1990 spoluorganizoval první koncert Rolling Stones na Strahově, jako šéf Gang Production zažil rozlet skupiny Lucie, produkčně se podílel na koncertech Izraelské filharmonie nebo Josého Carrerase.
Dávno předtím – za totáče – v Okrouhlici založil skupinu Atomic Flyship, jež nikdy nekoncertovala, ale časem se proměnila ve Vítkovo kvarteto. O Vítkáčích kritik Jiří Černý kdysi prohlásil: „Je to kapela, která nikdy nic nemyslela vážně, ani počet svých členů.“ Dodejme, že se jedná snad o jediný soubor na světě, jenž během jediného měsíce složil celý svůj repertoár – s třinácti písničkami si vystačil třicet pět let. Nyní Jiří Růžek vysílá do světa videoklip Modlitba za nepřítele projektu Hrdinové studené války, který koncem září vyráží na turné.
V roce 1990 jsi s několika přáteli uspořádal koncert Rolling Stones na Strahově. Zažils někdy něco intenzívnějšího?
Intenzívnějšího už ne, ale větší bizár rozhodně ano! Někdy v roce 1997 za námi přišla neuvěřitelná zakázka, asi proto, že jsme byli ta slavná produkce. Chemapol se na Pražském hradě chystal uspořádat akci pro své klienty, díky čemuž jsme se dostali k organizování jednoho z úplně nejneuvěřitelnějších koncertů světa – Izraelská filharmonie, vedená Zubinem Mehtou, ve Svatovítském chrámu zahrála Mahlera. To jsme ovšem ještě netušili, že pro Chemapol to byla takzvaná poslední veselice. Koncert stál neuvěřitelné peníze a fakt dorazili všichni šejkové, byznysmeni z celého světa, takže hlavní část produkce spočívala v koordinaci příletů a odletů tryskáčů na Ruzyni – přiletělo jich tam násobné množství než na Rolling Stones.
Ještě absurdněji vyzněla příprava koncertu Luciana Pavarottiho, kdy všechno skončilo v okamžiku, když jsem přivezl do Národního divadla jeho manažera Petera Riegera, tehdy největšího německého producenta. Přijel bílým rolls-roycem, otevře dveře kanceláře vedení opery Národního divadla, z nichž se vyvalil dým, a on s divadelní emocí říká: „Drahá paní ředitelko, mám pro vás výtečnou zprávu, Mistr Pavarotti pro vás zazpívá ve prospěch Národního divadla.“ Ona zvedla oči a celkem protivným hlasem se zeptala: „Kdy to jako má bejt?“ To byl bizár! On, Němec v bílém saku, kterého jsem omámil Havlem, se úplně rozklepal a pravil: „Šestnáctého února.“ Jenže ta paní mu pištícím hlasem oznámila: „To nepůjde, v historickém sále Národního divadla se zkouší.“ Což bohatě stačilo a my už pak Petera Riegera nikdy neviděli.
Pokud vím, k produkci ses dostal už v osmdesátých letech díky akcím Vítkova kvarteta.
Vítkovo kvarteto totiž nebylo pouhým hudebním souborem, ale taky organizátorem akcí, jež v průběhu doby nabývaly větších a větších rozměrů. Nejprve malé festivaly undergroundu, pak koncerty v Branickém divadle, až pak slavné společenské večery přátel Vítkova kvarteta ve velké Lucerně, kde se nám čtyřikrát za sebou podařilo uvést kapely typu Hudba Praha, Kuličky, Psí vojáci nebo Garáž, které vesměs jinde nesměly hrát. To byla velká produkční škola, kde jsem se poznal se šéfem Klubu Na Chmelnici Lubošem Schmidtmajerem a s mým budoucím parťákem, tehdejším studentem produkce na FAMU Jakubem Mejdřickým. Vrcholem našeho snažení byl dobročinný koncert Štvanice na alkohol s Lucií nebo Pražským výběrem a předávaní Zlatého Vítka v nacpané Lucerně, někdy asi v roce 1988. Šlo o zcela nahého pozlaceného bubeníka souboru Bena Vítka, jenž se málem udusil kvůli zlacence nanesené téměř na sto procentech těla.
S Veterány studené války se teď vracíte a tvrdíte, že hledáte nepřítele. Jak si takového nepřítele představuješ?
Třeba jako sebe! Největší nepřítel je v nás, stačí se podívat na některá videa Vítkáčů v době, „kdy jsme byli nejdál“. Jak řekl Honza Šulc: „Nejdůležitější je důstojně zestárnout.“ Hrdinové studené války jsou projekt, který skončí, možná ještě odehrajeme příští rok nějaké festivaly. Ale ti oživlí Hrdinové tady zůstanou natrvalo a budou se rodit další generace hrdinů a ti si toho svého pořádného nepřítele zaslouží. Pro nás to byly teplý piva, neúroda švestek, komunisti nebo dechovkáři. A protože dneska se zakládá spousta bizarních protestních seskupení proti kdečemu, na internetu se hledají buchty i prezident a v byznysu kdo nemá svou stranu, jako kdyby nebyl, tak nás napadlo v rámci tohoto projektu založit hnutí, které nepřítele začne hledat cíleně. Jenže najít parádního nepřítele není vůbec jednoduchý. Pajdavej Miloš, zoufalej Slávek ani ambiciózní Andrej, to nejsou nepřátelé. Je můžeš jen litovat. Jediným možným kandidátem, kterého kolem nás vidím, je Franta Ringo Čech ze Strany práv občanů – původně Miloše Zemana. To je úchylárna, na kterou ani Vítkáči nemají. Takže jsem požádal slavný kámoše, zda se můžu ohřát na jejich slávě, a společně jsme založili Sdružení hrdinů studené války se společným cílem – najít nepřítele jako trám. Čestné předsednictvo dnes tvoří Jirka Hrdina, Horst Siegl, Fanánek Hagen a Tomáš Bím a vyzýváme další, kteří se chtějí přidat, ať nám posílají své návrhy na nejlepšího nepřítele číslo 1, který se nám stane modlou a také čestným předsedou našeho spolku. Tím dostane naše „práce“ konečně smysl!
Velký rozhovor s Jiřím Růžkem si přečtěte v novém tištěném Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 7. září.
