Řídit stát jako firmu? Naposledy to zkoušel Lenin, říká česko-americký ekonom Milan Zelený
Zapomeňte na svět, který znáte. Budeme žít úplně jinak. Bez státní byrokratické šikany, bez kámošského kapitalismu, v němž jsou chráněny hlavně velké firmy, velké banky a bankrotáři. Rajčata nebudeme dovážet z druhého konce světa, dodá nám je farma odvedle, sami si „vyrobíme“ ledničku a třeba i auto. Globalizace končí. Tak vidí budoucnost známý česko-americký profesor Milan Zelený (75). Ale než politici pochopí, že přichází velký společenský a ekonomický přerod, můžeme si projít i diktaturou a (nedej bože) válkou, říká náš nejcitovanější ekonom.
Jsou analýzy, jež předpovídají, že naše životní úroveň bude oproti některým zemím EU postupně klesat. Myslíte si to také?
Nerad se pouštím do podobných odhadů, i když mně to také tak vychází. Dopady však mohou být mnohem hlubší. Pokud by začaly zahraniční podniky odcházet, nemáme je čím nahradit. Jak jsem už zmínil, nemáme dobrou základnu česky vlastněných podniků. Nejlepší podniky jsme prodali, zpátky je už nekoupíme, nemáme na to. A i když ty cizí přesto zůstanou, dovezou si časem své vlastní zaměstnance. Stále mluvíme o Hedvábné stezce, a že z Číny přijdou nové peníze a podniky — chabí politici tleskají. Ale až po té stejné „stezce“ přijedou i čínské subdodavatelské služby a čínští zaměstnanci, budou všichni v údivu. Nebo až si německá firma doveze jako levnou práci své migranty nebo použije Rumuny či Bulhary, nenaděláme s tím nic; přivezou si je do svých vlastních podniků.
To není hezká vize budoucnosti. Vy často hovoříte dokonce o nadcházejícím společenském zlomu, že přichází nová éra, charakterizovaná politickým štěpením společnosti, úpadkem stranické demokracie a vyčerpáním tradičních ekonomických sektorů. Co tím vlastně myslíte?
Vize nemusí být hezká, ale musí být pravdivá. Podívejte se na to jako na evoluci v přírodě. Kdysi lidé pracovali převážně v zemědělství. Když se zvýšila produktivita a objevily se stroje, přesouvali se do průmyslu; po válce pak opět z průmyslu do služeb. Jenže i služby díky novým technologiím, internetu, umělé inteligence atp. už tolik lidí nepotřebují ani neuživí. My jsme stále jen stará průmyslová země, a služby tudíž ještě nějaké lidi zaměstnají. Ale Amerika, Japonsko či západní Evropa jsou jinde. Klasické obchody již skoro vymizely, mnohé si zákazník může obstarat sám s pomocí internetu a díky automatizaci. Aktuální problém spočívá v tom, že dnes už není ze sektoru služeb kam přejít. My, podobně jako Číňané, stále Západ doháníme, ještě ten zlom nenastal, ale brzy dorazí. Transformace se týká celého světa, lítáme v tom všichni.
Až ta změna dorazí i k nám, jak to bude konkrétně vypadat?
Rychle se vytrácí role mezičlánků. Ten, kdo konzumuje, bude komunikovat přímo s výrobcem, ať už si bude chtít obstarat jídlo, ledničku, nebo letenku — právě díky novým technologiím. Zmizí globální firmy, přestane se převážet zboží z jednoho konce světa na druhý. Globalizace už dnes končí. Ostatně, nikde ve světě jsem nepotkal „globálního“ člověka. Vše bude možné získat, a ušité na míru, v místě, kde lidé žijí. Lokální vertikální farma dodá potraviny až do domu; třeba i návod na výrobu ledničky dostanete po internetu a necháte si ji na 3D tiskárně vytisknout. I auto se tak dá vyrobit. Dnešní běžné auto má až čtyřicet tisíc součástek, zatímco elektromobil je spíše jako laptop — má dva tři moduly, lze ho tedy vytisknout mnohem snadněji. Vše již funguje, Číňané už 3D tisknou i obytné domy.
To vypadá jako jakýsi návrat k prvobytně pospolné společnosti, kde lidi žijí v užší komunitě, vše si napřímo vyměňují, sdílejí či prodávají, ale mají k ruce internet, roboty, umělou inteligenci… To nás opravdu čeká?
Ano, některé z nás. Neříkal bych tomu pospolná společnost prvobytná. Ta už dávno byla a nikdy více nebude. Je to prostě lokální společnost, jež bude sama technologicky vyspělejší. Nemusí to být jen vesničky, mohou to být i města nebo regiony, které levně vyprodukují většinu věcí potřebných k běžnému životu. Jsme zpět u toho, proč stát, a nejen ten náš, se snaží zvyšovat počty svých zaměstnanců. Je to poslední záchrana byrokratického politického systému, v němž už ani služby nedokážou zaměstnat „nadbytečné“ lidi. Lidé totiž mohou pouze produkovat potraviny, vyrábět věci a stroje, poskytovat služby anebo být ve státním sektoru, závislí na daních z ostatních tří produktivních sektorů. Je třeba se zamyslit.
To bude mít i politické důsledky. Vy jste napsal, že politici tento vývoj nechápou, a proto většinu společností dnes dělí od populistické diktatury jen pár lživých slibů a přehršle demokraticky zvednutých rukou. Jak to myslíte?
Tak, jak to říkám. Ani klasičtí ekonomové, ani politici, kteří vyhlašují ty „války“, ani běžní lidé nevědí, co se to dnes ve světě vlastně děje. Nechápou, že ekonomika není stroj, do kterého si stát sáhne jako mechanik a vše napraví. Ekonomika je živý organismus, neposlouchá nás, učí se a adaptuje se. Lidé jsou nespokojení a vinu dávají svým politickým „představitelům“. Protože od druhé světové války se téměř všude ve světě stát dobrovolně ujal řízení ekonomiky, obviňují ho vlastně správně. Jenže lidičky státu to ještě nevědí. Moderní stát neumí snížit korupci, nedokáže ochránit slabé, a naopak, svými intervencemi chrání politické zájmy bankrotářů, velkého byznysu a velkých bank, u nás hlavně cizích, což jsou dnes jeho největší spojenci. Logicky se pak objevují různí „spasitelé“, lidé jako Donald Trump, kteří řeknou „Já to vyřeším“. Tak to dělal i Lenin, Mussolini nebo Hitler. A to je ten nátlak na demokracii. Vynoří se populista, jemuž demokracie spíše vadí, a slibuje: „Vrátím staré zlaté časy“. Stranické politiky pak nahrazují autoritáři a populisti. Jistě k tomu dojde po volbách i u nás. Populistika bude trvat pět až deset let, lidé se pak už nebudou mít kam a ke komu obrátit, diktátory si už zkusili. Nedejbůh, aby došlo k válce. Mimochodem, všimněte si, že tady už kdekdo mluví o válce - proti něčemu, proti všem. Lidé se na to nechávají nachytat, mají dojem, že je někdo ochrání.
Spousta lidí v této nové a vysoce vyspělé ekonomice nebude mít práci. Vy jste zastáncem nepodmíněného příjmu, tedy dávky, již by dostával úplně každý. Neobáváte se, že se lidé postupně odnaučí pracovat?
A co je na tom špatně? Vy snad víte, co je posláním lidstva? Nemáme nikde dokázané, že to je „pracovat, pracovat a více pracovat“. Je to prosté: buď mi bude stačit základní příjem, nebudu nic dělat a pro svoji komunitu budu zbytečný. Nebo budu pěstovat králíky a hlídat děti sousedům. Anebo budu chtít být vzdělanější a ty roboty vymýšlet či řídit, podnikat. Cílem lidstva není, abychom jen dřeli a dřeli. Na základní příjem se pořád díváme očima současné společnosti, kde přežívá to komunistické „kdo nepracuje, ať nejí“. Líbilo se to komunistům, ale když se zamyslíte, proč by zrovna tohle jejich heslo mělo být správné?
Tak mě mimochodem napadá, co říkáte heslu „Řídit stát jako firmu“?
Naposledy, pokud si pamatuji, to zkoušel Lenin. Měl svůj NEP, Novou ekonomickou politiku, a říkal: „No, když General Motors jsou tak úspěšné, tak my budeme řídit naši ekonomiku jako takový velký General Motors.“ V Česku řídit stát jako rodinný podnik znamená, že politik je tím státem a řídí vše kolem jako státní anebo i svůj podnik. Lidé to rádi volí. Začátky už ostatně vidíte: to jsou ty lány řepky, které nám pomalu zbouraly celé zemědělství, a dnes už musíme dovážet většinu potravin, dosti draze.
Předpokládám, že k té nové ekonomice bude zapotřebí i jiného vzdělání. Když mluvíme o té řepce, zaujala mě jedna vaše věta: vzdělání je u nás jako velké, široké pole řepky, tj. monokultura. Co je na jednotném vzdělání špatného?
Monokultura znamená, že všichni dělají totéž nebo se všichni učí totéž, a proto mají tendenci dělat totéž. Já naopak učím podniky, že pokud chtějí mít efektivní tým, musí v něm být lidé, kde každý umí něco jiného. Monokultura snižuje potřebu spolupráce. Jestliže zglajchšaltujeme všechny školy, aby učily totéž, ocitáme se ve velké nevýhodě: dějí-li se nové věci, tak jim nerozumíme. Když se učíme všichni ze stejných knih a nikdo nedovolí, aby vznikla univerzita s jiným myšlením, prohráli jsme. Nemůžeme spolupracovat. Však jsme také v té jednotné Evropě nahradili spolupráci solidaritou. Kdesi se boří svět, Amerikou cloumají hurikány a vůdcové Evropy posílají dopisy: „Jsme s vámi, modlíme se za vás.“ Solidarita je pohodlná – a nepohodlně prázdná.
Pane profesore, kdysi se o vás mluvilo jako o prezidentském kandidátovi. Proč to padlo?
Já jsem svoji kandidaturu vyloučil. Nemohu se účastnit něčeho, v čem bych si musel kupovat hlasy lidí. Jako zastánce lokální ekonomiky jsem i zastáncem lokální politiky, v níž si hlasy kupovat nemusím. Lidé vás volí, protože vás znají – a věří vám. Peníze do politiky nepatří, měly by stačit jen myšlenky, zkušenosti a reputace. Každý Čech mi obratem namítne, že peníze do politiky patří. A já bych musel vysvětlovat, že nepatří, i když tam jistě jsou. Musel bych se buď zalíbit nějaké straně, anebo shánět po ulicích padesát tisíc podpisů a ty pak dát na ministerstvo vnitra. Jména a adresy svých podporovatelů! Mně celý ten systém zbytečných stran, státní byrokracie a „kámošského“ kapitalismu nevyhovuje; prožil jsem přece celý život v Americe.
Milan Zelený je exulant, světoběžník, globální profesor, Čech, Američan, autor, sedlák, systémový vědec, ekonom. Přednáší v USA, Japonsku, v Číně, působí i na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Mezi jeho učiteli najdeme jména Oty Šika či Miltona Friedmana, inspiroval Friedricha von Hayeka. Je odborným konzultantem mnoha podniků a zahraničních vlád, autorem stovek odborných publikací. Jeho Nadace ZET prosazuje regionálně lokální podnikatelský i národní kapitalismus, snaží se o zvýšení konkurenceschopnosti českých podniků. A mimo jiné učí i děti z dětských domovů, jak podnikat.
Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném Reflexu, který vychází mimořádně už ve středu 27. září.
