Kurdové se jednou dočkají nezávislosti, říká Lenka Klicperová, která v iráckém Kurdistánu sledovala referendum
Iráčtí Kurdové v pondělí v referendu jednoznačně rozhodli o tom, že chtějí pro svoji zemi nezávislost. Volební účast byla 73 procent a téměř 93 procent voličů řeklo ano samostatnosti. Zda ale skutečně vznikne nezávislý Kurdistán, není zatím vůbec jasné. Proti je irácká vláda v Bagdádu, ostře nesouhlasí sousedé Turecko a Írán. Může proto vést referendum k další velké válce? Reflex.cz o tom hovořil s Lenkou Klicperovou, šéfredaktorkou časopisu Lidé a Země, která sledovala hlasování přímo na místě v iráckém Kurdistánu a tomuto regionu se dlouhodobě věnuje.
Vy jezdíte do Kurdy ovládaných oblastí velmi často, máte tedy srovnání. Voliči řekli kurdské nezávislosti ano, ale co se podle vás stane teď?
Prezident kurdské autonomie Masúd Barzání už před referendem oznámil, že po něm budou následovat, zřejmě hodně dlouhá, vyjednávání s Bagdádem o budoucí možné nezávislosti. To znamená o hranicích, o přerozdělení zisků z ropy a plynu, o vodních zdrojích, atd. Místo, kde se obě strany střetnou nejtvrději, bude město Kirkúk, na které si obě činí nárok. Nějaké ozbrojené srážky proto očekávám. Je otázkou, zda se je podaří udržet na nějaké sporadické úrovni, nebo zda přerostou v něco většího. Myslím, že pravděpodobnější je první varianta.
Kurdové v Iráku jsou ale de facto samostatní již dlouho. Co by se změnilo? Že by požádali svět o mezinárodní uznání?
Pokud prezident Barzání dovede Kurdy k nezávislosti na Iráku i de iure, bude chtít mezinárodní uznání. To bude především záležet na USA, zda bude v jejich zájmu uznat novou zemi. Ale vzhledem k tomu, že jednání mohou trvat roky, je toto nyní naprosto nemožné odhadnout. Američané byli totiž předtím striktně proti referendu, nyní se ale jejich rétorika pomalu mění a vydávají prohlášení, která naznačují mírnou podporu Kurdům.
Některé země jako Turecko iráckým Kurdům vyhrožují i vojenskou akcí. Je to reálná hrozba?
To je nyní největší otázka. Turecko je důležité, ale mnohem důležitější jsou postoje a zájmy supervelmocí - Ruska a USA. Například Rusové mají silné ekonomické zájmy v iráckém Kurdistánu, uzavřeli zde miliardový kontrakt na kurdský plyn prostřednictvím společnosti Rosněfť.
Ale co konkrétně mohou Turci teď udělat?
Myslím si, že nyní budou svoji bojovnost mírnit. Jejich prezident Erdoğan již zdaleka nemá tak silnou pozici a čelí i problémům ve své straně. Navíc obchod Turecka s Kurdistánem zatím fungoval velice dobře, zde prakticky nekoupíte jiné zboží než turecké. Představuje to roční obrat 10 miliard dolarů. Proto Turci Kurdy potřebují stejně, jako Kurdové se neobejdou bez Turků. Z ropovodu, který vede z Kurdistánu přes Turecko, odebírají asi polovinu sami Turci. Když zavřou kohouty, zavřou je i sobě. Teď je tedy otázka, zda u Erdoğana zvítězí racionální přístup nebo se pustí do otevřeného konfliktu s nejistým výsledkem. Ale jeho rétorika teď bude ostrá.
Na hranici oblastí, které Kurdové ovládají v Iráku, jsou i vojska vlády z Bagdádu. V tomto případě se dá očekávat co?
V tomto případě vidím otevřenou válku jako úplně poslední řešení, přes všechna vyhrocená slova a silácké postoje, která zazněla před i bezprostředně po referendu. Nyní by prioritou pro všechny zúčastněné mělo být vyjednávání.
Situace je ale komplikovaná v mnoha směrech. Vláda v Bagdádu je šiítská a bojuje také s iráckými sunnity. Bez podpory Kurdů by také zřejmě neporazila Islámský stát. Kurdové jsou silní, nepovede to ale nakonec jen k tomu, že jejich samostatnost v Iráku zůstane na papíře?
Je veřejným tajemstvím, že současný irácký premiér Hajder Abadí je loutkou Íránu a skutečná moc a rozhodování je stále v rukou bývalého předsedy vlády Málikího. Kurdové také vnímají jako zradu, že mnoho poslanců parlamentu, kteří by měli být Kurdům zavázáni, je zradilo a vystupovalo proti referendu. Kurdská opozice také čelí obrovskému tlaku v Íránu. Takže otázkou je, zda velmoci dovolí, aby se Irák bohatý na ropu, dostal zcela do područí Íránu. Přenechat ale Kurdistán Íránu určitě není v zájmu USA. A z toho mohou v budoucnu Kurdové těžit.
Vláda v Bagdádu považuje referendum za nelegální, jenže několik článků irácké ústavy podle odborníků říká, že jeho konání je možné. Hraje právo v tomto směru vůbec nějakou roli?
Myslím, že nikoliv, důležité zde není právo, ale síla a hlavně - ropa. Kdyby v Kirkúku a jeho okolí nebylo tolik ropy, jistě by se jej Kurdové lehce vzdali a Arabové by o něj nechtěli bojovat.
Kurdská regionální vláda ale také nemá ústavu, podle které se řídí normální státy. Ta byla sice navržena, ale nikdy nebyla ratifikována parlamentem. Co s tím? Stačí k ustavení státu jen vojenská síla a to, že Kurdové reálně ovládají velká území a některá bohatá ropná pole?
Toto jsou problémy, které bude jistě kurdská vláda řešit, ale nejsou teď na pořadu dne. Nejdůležitější je skutečně postoj velmocí. Tedy zda vznik Kurdistánu dovolí Rusko a USA.
O samostatnosti už dvakrát v poslední době neúspěšně jednali s vládou v Damašku i Kurdové v Sýrii. Proč se vlastně Kurdové v Sýrii a Iráku nespojí?
Největší překážkou pro jednotný stát zahrnující Kurdy v Turecku, Sýrii, Iráku a Íránu jsou Kurdové sami. Tedy jejich rozdrobenost, ideová roztříštěnost a neschopnost spolu dlouhodobě spolupracovat. Kdyby se prezident Barzání spojil se syrskými Kurdy, to by bylo jako mávat býkovi před očima červeným praporem. Ale jinak obyčejní Kurdové v ostatních oblastech většinou podporují vznik Kurdistánu v Iráku a vidí v tom první krok k jejich snu mít konečně jednou svůj opravdový stát.
Kurdové jsou největším národem světa bez vlastního státu. Jsou početnými menšinami v Turecku, Iráku, Sýrii či Íránu. Miliony jich žijí v Evropě. Jaká je jejich budoucnost? Dočkají se samostatnosti?
Já myslím, že jednou ano. Vezměme si, že boj Kurdů za jejich právo na sebeurčení zahájil už otec Masúda Barzáního Mustafa v 50. letech. Před rokem mi jeden vysoce postavený Kurd z okruhu prezidenta Barzáního řekl: „Kdy, když ne teď?“ A je vidět, že Kurdové to myslí vážně a už se nenechají uchlácholit dalšími sliby Bagdádu. Myslím, že spousta lidí v cizině podceňují jejich obrovskou vůli a odhodlanost, kterou ostatně prokazují i v bojích po staletí. Pokud se jim to podaří sladit s politikou, může se nakonec jejich sen o nezávislosti stát realitou.
Některé evropské státy četně Česka podpořily Kurdy v Iráku i vojenskou výzbrojí a výstrojí. Jak se k referendu stavíme oficiálně my jako země?
Česká zahraniční politika vyčkává. Bude to opět závislé na tom, jak se vyjádří supervelmoci. Jsme ale ve shodě s politikou Evropské unie, která zatím podporuje jednotou Iráku a doporučuje oběma stranám jednání a dialog.
Naopak nezávislost Kurdistánu jednoznačně podporuje Izrael. Proč to židovský stát dělá? Je to hodně nezvyklé na Blízkém východě, kde Židy každý považuje za nepřítele.
Izrael vidí v situaci ideální příležitost pořídit si v regionu spojence proti Íránu. Kurdistán má vynikající polohu mezi Sýrií a Íránem, což je pro Izrael ideální. A ropa a plyn tam určitě budou hrát také svou roli.
