Veteráni studené války zahrají o víkendu v Praze
V sobotu večer v Paláci Akropolis vystoupí Jiří Růžek se skupinou Veteráni studené války, který věnují dvěma nedávno zesnulým spoluhráčům Zdeňkovi Juračkovi a Otovi Petřinovi. Při této příležitosti odemykáme rozhovor, který vyšel v tištěném Reflexu začátkem září.
S Mars Production Jiří Růžek (57) spoluorganizoval první koncert Rolling Stones na Strahově v roce 1990, jako šéf Gang Production zažil rozlet skupiny Lucie, produkčně se podílel na koncertech Izraelské filharmonie nebo Josého Carrerase. Dávno předtím – za totáče – v Okrouhlici založil skupinu Atomic Flyship, jež nikdy nekoncertovala, ale časem se proměnila ve Vítkovo kvarteto. O Vítkáčích kritik Jiří Černý kdysi prohlásil: „Je to kapela, která nikdy nic nemyslela vážně, ani počet svých členů.“ Dodejme, že se jedná snad o jediný soubor na světě, jenž během jediného měsíce složil celý svůj repertoár – s třinácti písničkami si vystačil třicet pět let.
V roce 1990 jsi s několika přáteli uspořádal koncert Rolling Stones na Strahově. Zažils někdy něco intenzívnějšího?
Intenzívnějšího už ne, ale větší bizár rozhodně ano! Někdy v roce 1997 za námi přišla neuvěřitelná zakázka, asi proto, že jsme byli ta slavná produkce. Chemapol se na Pražském hradě chystal uspořádat akci pro své klienty, díky čemuž jsme se dostali k organizování jednoho z úplně nejneuvěřitelnějších koncertů světa – Izraelská filharmonie, vedená Zubinem Mehtou, ve Svatovítském chrámu zahrála Mahlera. To jsme ovšem ještě netušili, že pro Chemapol to byla takzvaná poslední veselice. Koncert stál neuvěřitelné peníze a fakt dorazili všichni šejkové, byznysmeni z celého světa, takže hlavní část produkce spočívala v koordinaci příletů a odletů tryskáčů na Ruzyni – přiletělo jich tam násobné množství než na Rolling Stones.
Ještě absurdněji vyzněla příprava koncertu Luciana Pavarottiho, kdy všechno skončilo v okamžiku, když jsem přivezl do Národního divadla jeho manažera Petera Riegera, tehdy největšího německého producenta. Přijel bílým rolls-roycem, otevře dveře kanceláře vedení opery Národního divadla, z nichž se vyvalil dým, a on s divadelní emocí říká: „Drahá paní ředitelko, mám pro vás výtečnou zprávu, Mistr Pavarotti pro vás zazpívá ve prospěch Národního divadla.“ Ona zvedla oči a celkem protivným hlasem se zeptala: „Kdy to jako má bejt?“ To byl bizár! On, Němec v bílém saku, kterého jsem omámil Havlem, se úplně rozklepal a pravil: „Šestnáctého února.“ Jenže ta paní mu pištícím hlasem oznámila: „To nepůjde, v historickém sále Národního divadla se zkouší.“ Což bohatě stačilo a my už pak Petera Riegera nikdy neviděli.
Pokud vím, k produkci ses dostal už v osmdesátých letech díky akcím Vítkova kvarteta.
Vítkovo kvarteto totiž nebylo pouhým hudebním souborem, ale taky organizátorem akcí, jež v průběhu doby nabývaly větších a větších rozměrů. Nejprve malé festivaly undergroundu, pak koncerty v Branickém divadle, až pak slavné společenské večery přátel Vítkova kvarteta ve velké Lucerně, kde se nám čtyřikrát za sebou podařilo uvést kapely typu Hudba Praha, Kuličky, Psí vojáci nebo Garáž, které vesměs jinde nesměly hrát. To byla velká produkční škola, kde jsem se poznal se šéfem Klubu Na Chmelnici Lubošem Schmidtmajerem a s mým budoucím parťákem, tehdejším studentem produkce na FAMU Jakubem Mejdřickým. Vrcholem našeho snažení byl dobročinný koncert Štvanice na alkohol s Lucií nebo Pražským výběrem a předávaní Zlatého Vítka v nacpané Lucerně, někdy asi v roce 1988. Šlo o zcela nahého pozlaceného bubeníka souboru Bena Vítka, jenž se málem udusil kvůli zlacence nanesené téměř na sto procentech těla.
Zmínil jsi pražské Branické divadlo, které vás v polovině osmdesátých let zřizovalo, a tudíž ručilo za „uměleckou a společenskou kvalitu a angažovanost“. Na vás nechodily stížnosti, že vyvádíte nepřístojnosti?
Pravý opak je pravdou, dokonce jsme vyhráli soutěž zájmové umělecké činnosti. Vůbec jsme netušili, o co jde, ale v Braníku nám říkali: „Chlapi, tam musíte jít, podobný ocenění se nám fakt hodí.“ Vyrazíme tam s Dědou (kytarista Petr „Děda“ Mráz; pozn. red.) nic netušíce, oba vousy až skoro po pás, fakt dva děsivý zjevy. Na Staroměstské radnici všichni ve fracích, primátor Zuska nám předává diplom, a najednou se ke mně přitočí jedna z přítomných paní a povídá: „Víte, komorní hudbu dělám třicet let, ale o vás jsem nikdy neslyšela. Jste žesťové, nebo houslové kvarteto?“ Tady mi to najednou sklaplo, hodnotily se amatérské soubory komorní hudby, navíc podle roční návštěvnosti; ostatní party měly roční návštěvu 300, maximálně 500 diváků a my najednou 49 tisíc!
Jak vlastně vzniklo družstvo Mars Production, pozdější organizátor koncertu Stounů?
Prazákladem mu bylo Sdružení ResPublika, které během několika dnů uspořádalo začátkem prosince 1989 ve Sportovní hale koncert Pro všechny slušný lidí. Tenkrát se vůbec děly zvláštní věci. O pár dní později jsme hráli pro studenty stavební fakulty, kde někdo z kapely – už nevím kdo – inzultoval Sašu Vondru, protože se pořád dožadoval, že řekne něco národu. Jeden Vítkovec mu povídá, že jo, ale až dohrajeme: „Říkej si, co chceš, ale teď jsme u AIDS (slavná písnička Vítkova kvarteta; pozn. red.)!“ Jenže Saša Vondra to nevydržel a udělal tu chybu, že při Nechce ven! se neudržel, že to musí říct. Tak ji dostal. Byla to velká sranda, zrovna „zuřila revoluce“. Až pak, někdy v únoru 1990, přišel Luboš Schmidtmajer s tím, abychom založili družstvo, jež bude dělat doprovodný program k výstavě Kde domov můj v domě U hybernů nebo třeba společný koncert Billyho Bragga, Hudby Praha, Psích vojáků a Vladimíra Merty. Spočívalo to v tom, že kolegyně Dáša Půtová vybírala do krabice od bot vstupné; no vstupné, vybralo se asi 1500 korun. Jenže se tam najednou na pódiu objevila parta, která začala Internacionálou. Rozumíš, na jaře 1990?! Takže já na toho Billyho Bragga, jenž tam vystupoval s Natalií Marchandovou a Michaelem Stipem (těsně před tím, než založil R.E.M), řval: „Vy volové, my taky děláme revoluci, ale opačně, než chcete vy!“
S nápadem uspořádat v Praze koncert Rolling Stones za vámi přišel asistent Václava Havla Vladimír Hanzel?
Přišel, ale hned se toho začali chytat snad úplně všichni. Scházela se tam neuvěřitelná sestava: Boris Gaydečka, ten, co má Klub Lávka, Oskar Petr, Michael Kocáb a taky Michal Horáček a jali se připravovat sdružení. Každej řešil, kdo kde bude dřív, kdo se s kým vyfotí. Jenže pak přijel management Stones a prohlásil: „Vy tady jste aktivisti, my potřebujeme firmu!“ A my v té chvíli měli už založený Mars, s pěti tisíci korunama „jmění“. Milan Pešík jako exaktní ekonom prohlásil: „Takhle teda, hoši, ne! Tady je firma, budeme to dělat my.“ Jak byli všichni soutěživí, dlouho nás za to neměli rádi. Koncert byl doslova vítězstvím ducha nad hmotou – zázrak! Když pak Stouni přijeli do Prahy, probíhaly různé společenské akce: focení na Hradě nebo večeře v hospodě U rybárny. To byl výběr! Podobnej, jako když tě nominovali na sjezd KSČ: „Ty můžeš, ty nemůžeš… Ty budeš napravo od Havla, ty nalevo.“ My mezitím leželi na Strahově, Jakub rozdával stravenky – stavěly to tam stovky lidí. Zvláštní zkušenost! Základní myšlenka, kterou jsem si z toho mumraje vzal, je ta, kterou nám jednou řekl šéf produkce Rolling Stones Steve Thomas: „Tady je jeden milión osm set tisíc komponentů, a když jeden zapojíš blbě, tak to nehraje napolovic, ale nehraje to vůbec.“ Toho jsem se pak držel v profesním životě.
Pak se ale Mars rozešel. Proč se nikdo z vás nestal promotérem velkých koncertů, jako jsou dnes třeba Live Nation?
Prostě se ukázalo, že jsme každej jinej. Já se tím chtěl živit, ale zároveň jsem, myslím, docela praktickej, mám rád peníze a jasný cíl. To Luboš byl vždycky intelektuál, který pražskou klubovou scénu vlastně založil a chtěl v ní pokračovat – pomalu už dával dohromady další klub: Palác Akropolis. Michal Ambrož je muzikant, ten potřeboval hrát. Milan Pešík je ekonom, tak si nechal značku Mars, a Jakub Mejdřický je opravdu výbornej producent. S ním jsem dělal dlouho, já sháněl peníze a on byl ten, který to vyráběl. Po skončení doby „RS“ začalo něco, na co jsem fakt přespříliš pragmatickej. Všichni světoví producenti s námi začali hrát následnou hru: Vy chcete, řekněme, Pink Floyd nebo Michaela Jacksona? Tak to stojí 300 tisíc dolarů. My, že dobrý, jenže druhej den zavolali: Hele, ono to stojí 350 tisíc, protože tady 10:15 těch 350 nabídli. My zase, že dobrý, ale že tady je nějakej stadión s jasně danou kapacitou a že to prostě nejde. Oni, že dobrý, ale že to daj’ jim! Takhle to dělali všichni – Robert Porket (tehdy Interkoncerts, dnes Live Nation), 10:15 i Serge Grimaux (mj. zakladatel společnosti TicketPro). A postupně krachovali… Dnes ten byznys ovládají nadnárodní firmy a čeští producenti jsou jen jejich zaměstnanci.
Ale stejně sis postavil produkční firmu Gang Production…
Tu jsme dali s kamarády dohromady už v roce 1989, takže jsme byli připravený a mohli začít prodávat služby i svým konkurentům-promotérům. Pořadatelskou službu, výlep plakátů, stavbu pódií… Oni prodělávali, nám ale platili. Jak říká klasik, obchody nejdou, ale stále jsem neskonale bohat. A protože jsem byl v tý době už „slavnej“, přišel David Koller, jestli je nedostanu do světa. Tak jsem se stal producentem Lucie. Původně jsem jim měl dělat jenom koncerty, ale když jsem viděl nakladatelskou smlouvu, kterou měli na první desku, řekl jsem jim, že si to budeme vydávat sami. Udělali jsme na tu dobu u nás průkopnickou smlouvu, inspirovanou byznys modelem Pavarotti. Manažer Tibor Rudas se s ním kdysi dohodnul a jeli napůl. Mimochodem, podobně vznikla i nová smlouva s Rolling Stones, tahle doba konce 80. a začátku 90. let nestála jen na obřích koncertech, ale byznys jel na kombinaci desky, koncertů, práv a merchandisingu. Takže já s Lucií udělal totéž. Řekl jsem jim, že všechno zaplatím, oni natočí, že dopředu nedostanou žádné peníze, ale pak že se rozdělíme o výdělek. In the Sky byl obrovskej boom, který změnil pohled na Lucii. U nás vůbec poprvý se objevil takhle finančně úspěšný model… Ale zase umělci: Ambicí Lucie totiž bylo, ne že dobude Československo, ale že dobude svět! A víš, jak to dopadlo… Dobyli Česko!
Šoubyznys jsme probrali, ale co tehdy dělali Vítkáči, měl jsi na ně vůbec čas?
Tou dobou jsem se seznámil se Zdeňkem Juračkou, bydlel v hotelu Olga v Holešovicích, zařízení podobném hotelu Chelsea v New Yorku, kde jsme taky občas přespávali. Vítkáči tehdy byli součástí dost divoké party. Až nastal naprostej sešup, mám pocit, že najednou už ani nešlo o muziku, úplnej běs. Postupně nastoupili Zdeněk na kytaru, Vladimír Vintr, zakladatel Rádia 1, na basu, Karel Kavlík na druhou kytaru a nastalo nejdivočejší období souboru. Obklopili nás přátelé stejného ražení, jako třeba Andy Hojka, protažená ruka všech světových manažerů, včetně těch od Rolling Stones, který z restaurace od Zpěváčků řídil českou i vídeňskou kokainovou scénu. Byla to jízda, na kterou se nedá zapomenout, ale ani vzpomenout. A možná to bylo trochu jinak.
Až Zdeňka Juračku vyhodil Ondřej Hejma ze Žlutého psa…
Asi takhle: Ondřejova Indiánská dýmka míru (název slavné písně skupiny Žlutý pes, pozn. red.) byla pro tuhle naši partu příliš slabým pokouřením a to prostě Ondřej nevydržel.
S Vítkovým kvartetem přitom na rozdíl od Žlutého psa zpíval i Václav Klaus…
Někdy v druhé polovině devadesátých let jsme si s Jakubem pořídili mobilní pódium – stavělo se na návěsu za tahačem, který používala na svém americkém turné Metallica. A tak nám naši přátelé dohodili kampaň pro ODS. Víš, co je zajímavý, jak byl Klaus naprostý profesionál a všechny stavěl do latě, tak na prvním předvolebním mítinku, který jsme pro ně zajišťovali, se Jakub na Klause podíval a zařval: „Jak to, člověče, mluvíte do mikrofonu! Vždyť vás není vůbec slyšet, hlavou švenkujete doleva doprava.“ Hned na následujícím vystoupení Klaus už držel mikrofon předpisově u úst a ptal se Jakuba: „Pane Mejdřický, je to tak správně?“ Později, když k Václavu Klausovi na Hrad nastoupil Láďa Jakl, zakladatel Folimanka Blues, se kterým jsme hrávali v osmdesátkách a půjčovali si od něj do Vítkáčů muzikanty, jsme si pak od Ládi „půjčili“ i jeho šéfa. Klaus nám dokonce pokřtil i naše DVD v Sazka Areně, kde si s náma zazpíval Démona. Záznam tohohle vystoupení pak odvysílala Česká televize v Noci s Andělem. Souboru Vítkovo kvarteto se mimochodem v přímém nezastavitelném přenosu podařilo rozjet tak velký mejdan, až se vznítilo studio na Kavčích horách.
Vítkáči mají přestávku, teď přijdou na řadu Veteráni studené války…
Víš, aniž bych to tušil, k Veteránům se začalo schylovat už někdy začátkem devadesátých let, kdy k nám do Vítkova kvarteta nastoupil Ota Petřina. Způsobila to jeho žena Hana, má letitá kamarádka a producentka mnoha kapel, třeba Chinaski nebo Anny K. Jednou mi povídá: „On ten Ota pořád sedí doma, všude kolem kytary a kytky. Co kdybyste se spolu někdy sešli, dali si kafe.“ A Ota nějak přirozeně od těch svých orchidejí, po sto kafích, najednou povídá: „Tak já bych to teda zkusil, Jiřik.“ Vzal ty neuvěřitelně zrzavý kytary, na něž evidentně nešáhl od doby, kdy řekl, že se komunistama nenechá ostříhat, a nastoupil k nám do kapely. Pro mě ZÁZRAK, bůh kytary u Vítkáčů. Protože ale byl zarytým abstinentem, tušil jsem, že to fakt dlouho nemůže vydržet. Pozoroval jsem to na něm delší dobu, ono taky „páchej“ umění s partou takhle excentrických ožralů. Až jednou přišel s myšlenkou: „Jiřik, co kdybychom udělali nějakou hudbu?“ Dávaje mi tak po svém najevo, že všechno ostatní předtím bylo jen čiré šílenství. Přinesl malý kazeťáček, na něm podivným způsobem, to nemyslím posměšně, nakvílené písničky. Teď jsem byl zase vyděšenej já. Dvacet nesourodých věcí, co s tím budeme dělat? Jenže tam byly i naprosté skvosty, on byl autor génius. Pak přišli Honza Šulc a Děda Mráz a přinesli taky výborný nový věci. Zavolal jsem Milanu Cimfemu, vynikajícímu producentovi, hudebníku a kamarádovi – deska vlastně hotová, ale co s texty? Vždycky jsem měl u desek rád silné téma. Až jsem našel Fanánka.
Počkej, našel… vy jste se neznali s Fanánkem?
Právě že ne. Ale vždycky se mi na něm líbilo, že je schopen úplně všeho! Z mého pohledu pravý profesionál. Ta deska vznikla už v roce 1998. Název – Veteráni studené války – vymyslel Zdeněk Juračka. Seděli jsme v Olze a přemýšleli nad jménem, až Zdenda povídá: „My jsme prostě už takoví veteráni, ale čeho?“ Po chvilce dodal: „Přeci studený války!“ Název i téma byly na světě. A toho se chytil Fanánek. Já udal příběh, on napsal slogan. Já kus textu, on definitivní tvar. Vznikly skvělý kousky, jako třeba v Modlitbě veterána: „Pane bože, vrať ho nám, nepřítele jako trám!“ Vítkáči byli až nelidská zábava pro nás, a především, alespoň doufám, i pro naše posluchače. Veteráni jsou naopak závazek vůči úžasným muzikantům Zdeňkovi a Otovi (Ota Petřina zemřel v roce 2015, Zdeněk Juračka před dvěma měsíci; pozn. red.) i vůči minulosti, ve které jsme žili. Obojí už se nevrátí.
Teď se s Veterány studené války vracíte a tvrdíte, že hledáte nepřítele. Jak si takového nepřítele představuješ?
Třeba jako sebe! Největší nepřítel je v nás, stačí se podívat na některá videa Vítkáčů v době, „kdy jsme byli nejdál“. Jak řekl Honza Šulc: „Nejdůležitější je důstojně zestárnout.“ Veteráni studené války jsou projekt, který skončí, možná ještě odehrajeme příští rok nějaké festivaly. Ale ti oživlí Veteráni tady zůstanou natrvalo a budou se rodit další generace veteránů a ti si toho svého pořádného nepřítele zaslouží. Pro nás to byly teplý piva, neúroda švestek, komunisti nebo dechovkáři. A protože dneska se zakládá spousta bizarních protestních seskupení proti kdečemu, na internetu se hledají buchty i prezident a v byznysu kdo nemá svou stranu, jako kdyby nebyl, tak nás napadlo v rámci tohoto projektu založit hnutí, které nepřítele začne hledat cíleně. Jenže najít parádního nepřítele není vůbec jednoduchý. Pajdavej Miloš, zoufalej Slávek ani ambiciózní Andrej, to nejsou nepřátelé. Je můžeš jen litovat. Jediným možným kandidátem, kterého kolem nás vidím, je Franta Ringo Čech ze Strany práv občanů – původně Miloše Zemana. To je úchylárna, na kterou ani Vítkáči nemají. Takže jsem požádal slavný kámoše, zda se můžu ohřát na jejich slávě, a společně jsme založili Sdružení veteránů studené války se společným cílem – najít nepřítele jako trám. Čestné předsednictvo dnes tvoří Jirka Hrdina, Horst Siegl, Fanánek Hagen a Tomáš Bím a vyzýváme další, kteří se chtějí přidat, ať nám posílají své návrhy na nejlepšího nepřítele číslo 1, který se nám stane modlou a také čestným předsedou našeho spolku. Tím dostane naše „práce“ konečně smysl!
