Herečka Marie Doležalová: Český humor je úplně skvělý, jen na něj nikdo nemá čas
Někdo si ji možná stále pamatuje jako Sašu z Comebacku. Od dob legendárního sitkomu toho ale Marie Doležalová dokázala ještě daleko víc. Za blog o herectví, který teď vychází jako seriál, získala cenu Magnesia litera, vyhrála Stardance a začala učit na konzervatoři. V rozhovoru vysvětluje, proč podle ní herectví nejde dohromady s aktivismem, v čem jsou dnes mladí herci jiní než generace jejich rodičů a proč byl kultovní seriál Comeback tak úspěšný.
Psala jste blog, vyhrála StarDance a ještě pořád máte kapelu. Jste přes to všechno stále především herečkou?
Ráda zkouším další věci a věnovala bych se klidně víc tanci nebo psaní, k herectví se ale vždycky vrátím. Považuju to za svoje opravdové povolání – to ostatní beru vážně, ale nechci, aby to brali vážně ostatní, protože si to pořád jenom „zkouším“. Uvidíme, zatím si ale myslím, že to vždycky bude herectví.
Často padá otázka, jestli se hraním jen v divadle dá živit. Zdá se, že u herců ve velkých rolích ano, jak tomu ale je u těch, co hrají spíš menší „štěky“?
Ono často nakonec ani není tak finančně odlišené, jestli hrajete hlavní roli nebo vedlejší. Je spíš rozdíl, jestli hrajete v divadle komerčním, oblastním nebo v obyčejném divadle. Je tu velká škála od bodu, kdy si hraním vyděláte naprosto skvěle, po situaci, kdy hrajete denně a stejně máte jen plat angažmá, který vám skoro nevystačí. To si ale asi každý herec musí rozhodnout sám. Často je to ale pro herce jediný prostor, kde vážně hrají ty věci, po kterých touží, nepapouškují například jen scénáře telenovel. Ne každý má možnost točit s panem Svěrákem a radši hraje divadlo, než aby hrál v nekonečných seriálech.
Je pravda, že mezi divadelními herci a těmi, kteří hrají v telenovelách, panuje určité pohrdání, nebo je to pověra?
Říká se, že ti, co tvrdí, že by v televizi nikdy nehráli, jsou ti, kterým ještě nezavolali. To je takové zlé shrnutí toho problému. Já nemám co říkat, v určité fázi života jsem byla ráda, že jsem v těch seriálech hrála. A třeba sitkom je věc, na kterou skoro nikdo nenadává, protože je to sice komedie, ale člověk si tam může pořádně zahrát. Teď jsem zase ve fázi, kdy nekonečnými seriály nepohrdám, ale jsem ráda, že je nemusím dělat.
Proč?
Je to tak trochu továrna. Vstává se v šest ráno, točíte spoustu obrazů za den a člověk si tam tolik nezahraje. Prahnu teď po věcech s takovým textem, který člověka nutí v tom bádat, nacházet nové a nové vrstvy… nekonečné seriály jsou naopak často prvoplánové. Ale jak říkám, nemám s tím problém, leccos se na tom naučíte, jste vidět, máte práci.
Jak říkáte, máte práci. Je to tedy o něco víc práce než, řekněme, umění?
Je to tak, ale je to těžko srovnatelné. Je to jako srovnávat psaní knih a psaní časopisů. Nedá se říct, že by psaní článků bylo méně než psát knihy. Je to ale spotřební, má to lidem osvěžit život a nechat je jít dál, kdežto kniha má přinést něco důležitějšího a hlubší zážitek.
Vy jste za tu svoji ve formě blogu dostala před dvěma lety cenu Magnesia litera, mířila na vás tehdy otázka, jestli to nějak ovlivní vaše herectví. Tak tedy, ovlivnilo?
Moji kariéru to neovlivnilo vůbec. Rozdíl byl jen v tom, že když mě někde představovali, uváděli mě jako držitelku Magnesia litera, což byl fajn pocit. Daleko víc ale moji kariéru ovlivnila účast ve StarDance. Tam mě lidi viděli a třeba na mě získali trochu jiný pohled. Předtím mě znali jako Sašu nebo Marušku co píše Kafe a cigárko, kdežto teď mě viděli v o něco vážnější poloze – při tanci. To ovlivnilo moje herecké nabídky, začalo jich chodit hodně jiného druhu. U herce spíš funguje to, jak vystupuje a jaký je.
Blíží se 28. říjen, který byl loni na kulturní scéně celkem bouřlivý. Spousta herců se podepsalo pod petici proti prezidentovi, vystupovali na demonstracích. Jak moc jde takový aktivismus s tou profesí dohromady? Neodrazuje to některé diváky?
Můj názor je, že to spolu moc dohromady nejde. Že je někdo herec a je často vidět podle mě neznamená, že by byl jeho názor důležitější. Pokud má někdo ten přetlak a chce se o něj podělit, ať to udělá, sama jsem ale spíš pozorovací typ. Sleduju dění a ráda poslouchám názory lidí, kteří se v tom orientují. Nikdy bych si ale netroufla vyjadřovat nějaký svůj souhlas nebo nesouhlas ve stylu „Myslim si tohle, jsem herečka, takže na tom něco bude“. Jakmile to tímhle zavání, tak se do toho nechci pouštět.
Jaké jsou na to reakce mezi herci, mluví se o tom?
Mluví, herci se o politiku hodně zajímají. Ač se to nezdá, někdy jsou herci s tou politikou v roli i konfrontovaní, například když hrajou nějakou významnou osobnost českých dějin, musí si ty věci srovnat. Když jsem hrála ve Světě pod hlavou Simonu, která stála proti svému otci komunistovi, taky jsem si musela položit otázku, jak bych se chovala já. Co té holce hrozí, jak se chová.
A když se stane něco jako loni, otřásá to tím odvětvím, nebo se herci o aktivity ostatních nezajímají?
Určitě zajímají, já jsem se svým nezájmem spíš výjimka. Jsem taková slepá dívka, která stojí v rohu (směje se).
Když jste končila s blogem, mluvila jste o tvůrčí krizi – tu zažívá asi každý, kdo dlouhodobě píše. Může se něco podobného stát i herci? A kdy to může přijít?
U herců to není tak časté, spíš přichází přepracování a vyhoření. Tvůrčí krize nastává u povolání, kde jste ten, kdo má plnou zodpovědnost za to dílo. Přinášíte téma, obsah, všechno. Naproti tomu herec dostane téma a zakázku a tvoří až na základě toho. Nestává se, že by herec třeba dostal Cyrana z Bergeracu a řekl „Tyjo, já jsem tak vyhořelej, že nevim, jak toho Cyrana zahrát.“ Stává se spíš, že si třeba nesednete s režisérem, který má o roli jinou představu než vy, není to ale takovéto prázdno. To máte při tvůrčí krizi.
Kromě blogu jste psala i texty pro časopis Reportér – k tomu by se vám ještě chtělo vrátit?
Jo, to mě bavilo. Psala jsem o věcech, kterým vůbec nerozumím. Poslali mě na hokejový zápas, nikdy předtím jsem na něm nebyla, pak jsem šla na matfyz… Kafem a cigárkem jsem si vytvořila takovou fiktivní osobnost, která ničemu nerozumí a na všechno se ptá. I když, možná to není úplně fiktivní osobnost (směje se). A pak jsem o tom psala, což mě bavilo.
A chtěla byste ještě někdy napsat další knihu?
Samozřejmě chtěla, zároveň mám ale v sobě brzdu, kvůli které nerada dávám ven věci, které nejsou perfektní. Měla jsem to s každým článkem na blogu, přestože to působilo jako takové náhodné vykecávání. Když jsem si ale článkem nebyla jistá, dost jsem ho často předělávala nebo i zahodila. Čili chtěla bych, ale muselo by to být v momentě, když bych si zatím absolutně stála a věděla, že to stojí za to. Budu se o to pokoušet, ale uvidíme.
Říká se, že aby člověk mohl psát, musí dost číst. Je to i váš případ?
Asi ano, čtu ráda. Asi to tam někde je – když člověk čte, tříbí si vkus i vyjadřování.
Hrála jste v kultovním Comebacku, který skončil kvůli nedostatku inspirace scénáristů. Od té doby v Čechách další ceněný sitkom nevznikl. Čím to je?
Může to být tím, že se u nás podceňuje příprava komediálních žánrů. Comeback byl dobře připravený, vznikl z takového workshopu, kde se vytvořil námět. Pak trvalo celkem dlouho, než se vytvořila základní kostra a postavy, které jsou u sitkomu dost stěžejní, musí být natolik prokreslené, že vás baví tři sta dílů to, co dělají a to, jaké jsou. Každý krok Comebacku byl dvakrát nebo třikrát propracovanější, než by si lidi mysleli. Než jsme šli točit, měli jsme čtené zkoušky, dramaturg vracel scénáře, do toho tam byl Tomáš Baldýnský, který scénáristům říkal „Nevymýšlejte mi vtipy, vymýšlejte celé vtipné zápletky.“
A to se dnes neděje?
U nás si dnes někdo myslí, že zadá vtipný seriál a dá člověku tři měsíce na to ho napsat a pak se rovnou točí. To prostě nefunguje, musí se to vypilovávat. Český humor je naprosto skvělý, jen na to žádná televize nemá čas. Věřím tomu, že kdyby někdo dal lidem na vytvoření sitkomu dva roky, bylo by to super.
U Comebacku šlo prý i o to, že se na něm podílel jeden americký televizní tvůrce, který měl české scénáristy učit sitkom jako žánr. Je to tedy tak, že Češi vlastně do té doby sitkom prostě neznali?
V Americe jsou na to hlavně školy, psaní sitkomů se tam učí a má to tradici. Kdyby žil Tomáš Baldýnský (jeden z autorů námětu Comebacku, pozn. red.) v Americe, tak by si akorát ukazoval prstem na vystudované lidi. U Comebacku to byla ale taky taková ta celková chemie, kdy se stane, že něco zkrátka je oblíbené a něco ne. Někdy to zapadne, někdy ne.
Mohlo to být i tím, že Comeback dost odrážel a ironizoval společenské trendy. Dnes už to se všemi těmi reáliemi jako Czechtech působí trochu jako retro seriál, svědectví doby…
Možná jo, napadlo mě teď ale, že vlastně Comeback byl vážně první. Nikdo předtím u nás sitkom v pravém smyslu slova nenapsal. Pro někoho byla první sitkom Rodinka nebo Hospoda, ale ten pravý sitkom amerického stylu u nás nebyl. Všichni ti tvůrci kvůli tomu hrozně zapli – když můžete jen překvapit, máte vítr v zádech. Tím nadšením, tím „my to dokážeme“ to bylo taky.
Liší se v něčem nastupující mladá generace herců oproti těm předchozím?
Určitě je ovlivněná tím, jak se tady dneska točí. Je to tak 15 let, co se začaly točit seriály nekonečného typu, to tu novou generaci ovlivňuje a předtím to nebylo. Ve starší generaci je víc zakořeněná láska k řemeslu a divadlu. Pro ně jsou některé ty věci svaté, v tom je ta nová generace jiná, už to neprožívá. Dřív prostě herectví znamenalo divadlo plus když budu mít štěstí, tak nějaké pěkná role v televizi nebo ve filmu. Každý si dnes musí sám v sobě hledat odpověď, proč to divadlo dělat, když se dneska hraje pod vlivem internetu na počet zhlédnutí. V divadle máte pokaždé těch stejných pět set zhlédnutí (směje se)… Starší herci mají v sobě jinou morálku jeviště, myslím.
Co to přesně je, ta jevištní morálka?
To jsem poznala při točení Vyprávěj, tam nás nabíral pan řidič brzo ráno. Vždycky jsem přišla třeba o deset minut později a říkala jsem si, že je přece šest ráno, tak se s tím nějak počítá. A ten pan řidič to dlouho tiše trpěl, až jednou řekl „Vy mladý jste furt pozdě. Kvůli vám nabírám čím dál větší zpoždění. Pan Brzobohatý a paní Divíšková jsou tam třeba o 10 minut dřív!“. To má ta starší generace zažité, my jsme v tom takoví rozcapení.
Jak to ovlivňuje celebritizace herectví jako profese? Myslím to, že si lidé herectví spojují se slávou, večírky, talk shows…
Nějak určitě ano, lidi, kteří za tím vidí tohle, ale stejně jen tak neprorazí. Učím na konzervatoři 15, 16leté lidi a snažím se je vést k tomu, aby to tak neviděli. V tom povolání pořád funguje něco opravdového a člověk by měl mít jiné cíle.
