Český doktor House: Imunolog Jaroslav Svoboda o kouření, které (někdy) prospívá zdraví
Imunolog Jaroslav Svoboda dělá velmi podobnou práci jako Hugh Laurie v americkém seriálu Dr. House – přijímá pacienty, nad jejichž obtížně diagnostikovatelnými nemocemi všechny ostatní bílé pláště zlomily hůl. V Reflexu č. 42, který vyšel právě dnes, s uznávaným expertem mj. na problematiku HIV/AIDS najdete šestistránkový rozhovor o problematické spolupráci s pojišťovnami nebo o nepříliš probádaných zákoutích našeho imunitního systému, o tom, jak předcházet kousnutí klíštěte nebo dětským alergiím. Zde si pak přečtěte bonusové otázky, které se na papír nevešly.
Setkáváme se na Klinice Jaroslava Svobody v barokním domě s rokokovým kabátem v Liliové ulici, v jeho pracovně s vysokými stropy, plné tisíců knih a desítek vyřezávaných sov i keramických koček. Bývaly tu lázně, pak v první polovině 19. století hudební škola Prokschova, kam chodíval i mladý Bedřich Smetana, sídlila tu katolická církev i mansardy hampejzu, bydlívali tu kronikář Vavřinec z Březové, Josef Kajetán Tyl i Ladislav Rieger… Pracovna a zároveň ordinace milovníka filozofie a historie vědy je plná starožitností, zato tu chybí počítač.
Objednáváte své pacienty i na pozdní večerní, ba noční hodiny, na víkendy… To jich máte tolik?
To jednak, a za druhé jsem sova. Je třeba naslouchat tomu, zda jste sovy, nebo skřivani, a nepokoušet se s tím pod vlivem společnosti příliš bojovat. Bývaly doby, kdy jsem ordinační hodiny končíval ve čtyři ráno – mezi mými pacienty jsou herci nebo třeba lidé z filharmonie, kteří prostě přicházeli až po koncertě. V té době jsem mohl na I. interní klinice a později ve Faustově domě víc učit. Učím ale i teď a pro své studenty, praktické doktory, internisty, ale třeba i pro chirurgy píšu velkou knihu o imunologii, jaká u nás už dvacet let nevyšla. Imunologové se totiž často zavírali do slonovinové věže, dělali se vzácnými a svůj už tak zdánlivě nesrozumitelný obor ještě víc znesrozumitelňovali. Mnozí studenti říkají, že imunologie jsou takové Hvězdné války – přitom je imunologie svou povahou normálním dílčím oborem vnitřního lékařství. Jen má výhodu v tom, že může myšlenkově integrovat celou medicínu.
Což jsou přesně ty aspekty, které pro dnešní studenty, adaptované na dobu facebookových statusů a minutových videí, nemusejí být úplně atraktivní. Jsou vaši studenti jiní než dřív?
Vezmu to zeširoka: my lékaři jsme věčnými studenty. Tvrdím v nadsázce, že až po deseti letech klinické praxe lékař přestává být nebezpečný svým pacientům a teprve po dvaceti letech ho přestávají překvapovat výsledky vyšetření. Já sám jsem za čtyřicet let neviděl stejného pacienta! Za komunistů i v dobách před jejich nástupem bylo lékařství elitním povoláním, které se dědilo v rodině z pokolení na pokolení. V prvních letech po revoluci se prestiž medicíny ještě zdůraznila, jenže studenti si po pár letech uvědomili, že pokud se nespecializují na plastickou chirurgii, nezbohatnou. Také vědí, jak náročné je medicínu vystudovat a jak mizerné platové i jiné podmínky mladí lékaři mají. O studium medicíny je dnes mnohem menší zájem než dříve a kvalita studentů jde logicky dolů. Díkybohu ovšem existují výjimky.
A chtějí se ty výjimky věnovat i složité, komplexní imunologii?
Časová náročnost je bohužel jedním z důvodů, proč systémový přístup – úmyslně neříkám holistický nebo celostní, já se těm zprofanovaným slovům bráním – nechce nikdo dělat. Třeba nestorce klinické imunologie u nás a mé velké učitelce, paní profesorce Terezii Fučíkové, s níž jsme roku 1978 zakládali první československou imunologickou ambulanci, je dnes osmdesát jedna let, ale stále jeden den v týdnu ordinuje a je ve skvělé intelektuální kondici. Doyen naší 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, významný teoretický imunolog a můj učitel pan profesor Ctirad John, letos oslavil devadesát sedm let a je schopen diskutovat o nejsložitějších imunologických i filozofických problémech. Znám však jen několik mladších kolegů, kteří mají k medicíně podobný přístup.
Když si hledáme partnera, je podstatné, zda jsme imunologicky kompatibilní? Měli bychom si vzájemně sdělovat své diagnózy, abychom měli jistotu, že se nám dejme tomu nenarodí těžký astmatik?
Já bych to nepřeháněl. Co člověk ví, co bude dobré pro dobu za dvacet nebo padesát let, co v tom neznámém světě bude výhodou? Myslím, že různorodost světa a fakt, že jsme každý jiný, nám jako lidstvu prospívá. Koneckonců mnohé choroby, které jsou jednoznačně geneticky vázané a rizikové, dnes snadno zjistíme a in utero, pomocí fetální chirurgie, zvládneme. Musíme si uvědomit, že častější výskyt některé geneticky podmíněné nemoci musel v minulosti představovat určitou genetickou výhodu; například v Evropě je hodně nositelů genu pro hemochromatózu, zvýšené vstřebávání železa a jeho ukládání do orgánů, protože tito lidé s větší pravděpodobností přežili velké morové rány ve středověku.
Proč v populaci přibývá alergiků a astmatiků?
Samozřejmě o nich víme více díky zlepšené diagnostice, dříve to prostě byly nejasné choroby. Ale jejich počet, stejně jako množství nádorových a jiných i imunologicky podmíněných nemocí, stoprocentně narůstá. U alergiků se to dá krásně studovat, výskyt u dětí i dospělých se dlouhodobě laboratorně měří včetně míry alergie. Klasický test se dělá z pupečníkové krve, na protilátky zprostředkující alergickou reakci. Před asi padesáti lety se říkalo, že má alergickou dispozici čili atopii okolo deseti procent lidí, dnes je atopiky prakticky okolo 40 % dětí. A pokud se zásadně nezamyslíme nad svým způsobem života, bude to číslo narůstat s podobnou razancí.
Takže co dělat?
Žít víc v přírodě, se zvířaty, přirozeně. Nenapomínat děti neustále, nestresovat je striktní výchovou a ustavičnými zákazy, neodpírat jim pozitivní stimulaci. Pochvala a šťastné dětství jsou pro zdraví v dospělosti zásadní, nervový systém a spirituální rovina hrají v otázce zdraví a nemoci obrovskou roli.
Rozhovor s doktorem Jaroslavem Svobodou si přečtěte v Reflexu č. 42, který vyšel 19. října 2017.
