Po přednášce na vysoké do dílny truhlařit aneb Proč je dobré být taky manuálně zručný
Pomaturitní rozhodnutí bývají pro absolventy často náročné. To své musel učinit i Kryštof (22), který sice jasně kráčel vstříc vysokoškolskému studiu, ale zároveň se chtěl naučit manuální práci. Po maturitě se tak pustil do studia sociologie na Univerzitě Karlově a přidal si k tomu dálkové studium na středním odborném učilišti v oboru truhlář, ze kterého si nedávno odnesl výuční list. V budoucnu se vidí na postu prezidenta, ale zároveň by vám za pár stovek vyrobil dřevěný stůl.
Kam směřovaly tvé kroky po maturitě?
Šel jsem na sociologii, jelikož jsem byl na humanitním gymplu. Během prváku jsem si říkal, že chci být šikovný, umět něco rukama. Protože jsem zjistil, že se k tomu nedostanu jen tak sám od sebe, našel jsem si na Googlu učiliště. Naverboval jsem do toho ještě kamaráda, abych do toho nešel sám, a začali jsme. Museli jsme nejdřív sehnat 15 lidí, aby se ten obor vůbec otevřel. Bavilo nás to. Bylo to jen jednou týdně, chodili jsme do dílny – tam jsme vyráběli věci, chodili jsme do třídy – tam jsme se učili blbosti, vlastně to bylo hrozně jednoduché. Celkově si myslím, že učňáky v Česku nemají moc velkou úroveň. Studenti tam chodí, protože nevědí kam jinam, stejně jako učitelé. My měli štěstí na třídního, který byl nový, takže ho ještě nedostihl syndrom vyhoření. Bavilo ho to a snažil se. Jinak je to takové nešťastné, všichni tam chodí, protože musí, a nikdo nemá vůli to změnit, protože za to nedostanou ani korunu navíc. Je tam velká „úmrtnost“ studentů. Buď se na to vykašlou, nebo jdou na lepší školu.
Jak jsi to zvládal časově?
Teď je to paradoxně složitější, než když jsem chodil do školy. Předtím jsem měl prostě jeden den v týdnu vyhrazený pro truhlaření v rámci školy. S kamarádem jsme si udělali takovou menší dílnu v garáži, kde máme různé ruční nástroje. S truhlařinou je trochu problém ten, že když chceš začít truhlařit a nechceš pracovat pod někým, tak potřebuješ aspoň dva velké stroje, které stojí řádově desítky tisíc korun, což nemáme. Ve chvíli, kdy bychom je chtěli, museli bychom si půjčit, což by se sice vydělalo zpátky, ale zároveň by se ty stroje musely co nejvíce používat, aby se to vyplatilo. Takže je to takové schizma toho, že kdybychom truhlařinu chtěli dělat, museli bychom to dělat naplno a vykašlat se na sociologii. Bylo zkrátka jednodušší chodit na učiliště, kde byla vybavená dílna.
Máte v plánu dílnu v budoucnu rozvíjet?
Zatím děláme spíš věci pro kamarády, než abychom z toho dělali byznys. Pořád máme nápady co dělat, ale spíš jsou nápady než výrobky. První věc, co jsme vyráběli, byl botník, takový atypický pro kamaráda. Zaplatil nám materiál a každý jsme za to dostali dva gramy trávy. Takže to byla naše první zakázka. Potom už jsme dělali jen takové blbosti, jako konferenční stolečky nebo různé krabičky. Jsme rádi, že si u nás lidi něco objednají, zaplatí materiál a my se na tom můžeme dál učit. Není to byznys.
Proč ses rozhodl zrovna pro truhlařinu?
Mně se hlavně líbila forma toho studia. Je to na dva roky, jednou týdně a zadarmo. V tomto programu měli truhláře, elektrikáře a instalatéra. Tak jsme chvíli uvažovali, ale truhlařina z toho vyšla nejlíp. Je to hezká práce, dřevo je teplý materiál, pokaždé je ten výrobek jiný, musíš se nad tím zamyslet. Třeba lakýrnictví může dělat každý, ale u truhlařiny musíš vzít každý kousek třikrát do ruky, přeměřit to čtyřikrát, vědět, kde jsou suky a jak rostou léta, aby se ti to neodštíplo – je to takový hlubší, a navíc to krásně voní. Baví mě taky ten progres. Když vezmeš kus nějakého škaredého špinavého dřeva, ze kterého lezou třísky, a můžeš z toho udělat hezkou věc. To mám rád. Ještě jsme chvíli spekulovali, že k tomu přidáme třeba čalouníka, abychom mohli dělat křesla a gauče, ale to jsme zatím nenašli. Nebo jsme si říkali, že bychom si udělali instalatéra a dělali hodinového manžela nebo něco takového, uvidíme.
Myslíš si, že se z toho stává trend? Být studentem na vysoké a zároveň zkoušet manuální práce.
Mohl by se z toho stát trend. Ale podle mě to zkrachuje na učňáku, protože nerozšiřují kapacity. Pořád tam bude místo jen pro 15 lidí. Je to zase o tom, že lidi na učilišti nejsou dost motivovaní, aby s tím něco dělali, navíc jim to nikdo nezaplatí, takže je jim to principiálně jedno. Takže tam dál budou mít 15 lidí, přestože by jich tam mohli mít čtyřikrát tolik, když zájem roste.
Přijde ti důležité, aby byl člověk také manuálně zručný?
Důležité to je, nicméně dá se bez toho žít. Neodsuzuji lidi, co na manuální práci kašlou, spíše mi přijde, že o dost přicházejí. Když formuješ něco fyzicky, liší se to od přemýšlení nad společností nebo nad tím jak vznikla. Zvládnutí obojího ti přinese jiný pohled na práci.
Jaké jsou tvé plány do budoucna?
Budu prezident. Mám v plánu pracovat někde na ministerstvu, jít do zastupitelstva a nějak se postupně prorůst.
Co tě na tom láká?
Myslím si, že bych byl dobrý prezident. Jsem empatický a přátelský. Přijde mi to jako symbol životního úspěchu, dosáhnout něčeho velkého. Teď jsme se s mojí slečnou zamilovali do Marka Hilšera a sbírali pro něj podpisy. Nasbírali jsme jich skoro sto. Asi to nevyhraje, ale je skvělý, že kandiduje.
Máš ještě nějaké další mimoškolní aktivity?
Jasný. U nás ve škole byla studentská samospráva, která zanikla asi čtyři roky před tím, než jsme tam nastoupili. Ve spolupráci s ředitelem institutu a dalšími lidmi jsme tu samosprávu obnovili a já jsem byl zvolený jako první zástupce po obnově. Další rok už jsem nekandidoval a předal to dál. Už jako rozjetý byznys. (smích)
Už máš závěrečné zkoušky za sebou a doma výuční list, je to tak?
Ano. Zkoušky jsem sice dělal na dvakrát, protože jsem měl zlomenou ruku, ale nakonec se povedlo. Měli jsme normálně praktickou část, písemnou a ústní.
Jak to vidíš do budoucna s truhlařinou?
Rozhodně bych to nechtěl zabít. Obětoval jsem tomu čas a zalíbilo se mi to. To, co jsem se teď naučil ve škole, bych spíš potřeboval rozvinout. Není to úplně samonosné, sice máme výuční listy, ale to z nás nedělá profíky, je třeba se posouvat. Jako hlavní věci v životě bych chtěl ale dělat něco jiného. Směřovat k tomu prezidentování, zajímat se o věci, co se státu týkají. Mně se ta státní správa líbí, politika a tak.
