Mají mít duševně nemocní lidé hlad?
V novém tištěném Reflexu naleznete reportáž o schizofrenicích, kteří mají zcela nedostačující invalidní důchody. Přestože vůbec nejsou sami schopni práce, de facto nemají na jídlo. Mnoho z nich přežívá jen díky nadaci BONA, která se o ně stará, aby neskončili na ulici. Položili jsme výkonnému řediteli nadace Mgr. Filipu Vrbickému několik otázek.
Proč jste z byznysu odešel do chudoby sociální práce?
Po studiích na Karlově univerzitě jsem nastoupil do bankovního sektoru, nejdříve do oddělení marketingu, poté na centrální nákup. Brzy se u mne dostavilo vyhoření. Do práce jsem chodil kvůli platu a možná kvůli pár kolegům, kteří stáli za kamarádství. To jsem ale od života nechtěl. Otočil jsem se o 180 stupňů a zúčastnil se výběrového řízení na provozního ředitele Nadace Bona, kde jsem měl čerpat z bohatých zkušeností mé předchůdkyně, paní Štambachové. Hned ze startu jsem poznal, že tohle nebude procházka růžovým sadem, ale zároveň jsem pochopil, že tahle práce má smysl, protože v ní pomáháte potřebným lidem a kolikrát jistým způsobem zachraňujete životy.
Kolik od začátku vzniku BONA prošlo její péčí klientů?
Je to okolo tří tisíc. U schizofrenie je trošku problém v tom, že jsou klienti, kteří se vracejí. Tahle nemoc může postihnout každého z nás, jde jen o to, jestli ve svém životě narazíte na ten spouštěč, který ji rozjede.
Jaká je struktura financování Nadace BONA, kdo to vlastně platí?
Jsme nezávislí na státním rozpočtu – tohle chci zdůraznit, abych rovnou ujistil ty, kteří házejí neziskovky do jednoho pytle, že z peněz daňových poplatníků skutečně nefungujeme. Příjmy bych rozdělil do tří kategorií. Na začátku devadesátých let jsme byli zařazeni do programu Nadačního investičního fondu, kdy se mezi prověřené nadace rozdělila jakási promilová část ze zisku kupónové privatizace. Díky správnému hospodaření s těmito penězi ještě dokážeme podporovat další organizace, které se starají o duševně nemocné, mezi ty jsme rozdělili už téměř pět a půl milionu korun. Také podporujeme a jsme partnery na akcích, které na duševní nemoci a jejich problematiku upozorňují – Mezi ploty, Babí léto v Bohnicích, Filmové festivaly s duševní tématikou… Takže jistou další část našich příjmů tvoří finance drobných podporovatelů a finančních partnerů těchto akcí. Poslední část příjmů jsou nájmy, především z nebytových prostor, které máme v péči. S tím byla spojena geniální myšlenka dlouhodobého pronájmu budov, které spravujeme a které byly na počátku devadesátých let v podstatě odsouzeny k likvidaci. Z nájmů, obrovské práce mé předchůdkyně a také díky prvním klientům, kteří do našeho projektu Psychosociální sítě vstoupili a dlouhodobě si nájem předplatili, byly tyto budovy v podstatě kompletně zrekonstruovány. I tak musíme do oprav a rekonstrukcí ročně vkládat ohromné prostředky. Kromě hlavní nadační práce tak fungujeme zároveň jako správní firma svěřených objektů. Naštěstí nájemníci v bytech, které nejsou určeny pro klienty, jsou nynější či bývalí zaměstnanci Psychiatrické nemocnice v Bohnicích nebo jejich rodinní příslušníci, takže klienti u nás mohou mít skutečně pocit bezpečí a pochopení.
Kolik je v ČR schizofreniků, kteří by pomoc BONA potřebovali?
Počet pacientů s duševní chorobou dramaticky stoupá. Je to i kvůli stylu této doby, který duševnímu onemocnění vlastně přeje. Deprese, strach z životních nejistot, které kdysi byly jistotami, a hlavně všudypřítomný stres. Nebudu-li brát pouze potřebné v rámci pražského působení (zatím pražského – doufám, že se nám podaří rozšířit naši působnost), jedná se o tisíce lidí. Tak jak zmiňujete výše – ti, kteří nemají to štěstí a nedostanou se k nám nebo do jiné organizace pečující o duševně nemocné, tak končí často pod mostem nebo pod mostem a ještě k tomu na fetu. Samozřejmě ujasněme si, že ne každý bezdomovec a závislý je duševně nemocný, a naopak ne každý duševně nemocný je závislý bezdomovec.
Reportáž Jiřího X. Doležala Nemají na jídlo si přečtěte v aktuálním tištěném Reflexu, který vyšel 7. prosince.
