Snowboarďáci jsou moje prokletí, říká herec Vojta Kotek
Když jsme se sešli ve vinohradské kavárně, první, o co mě poprosil, bylo, abych ho nezkoušel z dějepisu. Marii Terezii viděly ve dvou novoročních večerech na ČT přes čtyři milióny diváků a byl z toho mediální poprask. Vojta Kotek (30) se stal proti své vůli vykladačem života Františka I. Štěpána Lotrinského, kterého hraje, a spontánním expertem na Habsburky v osmnáctém století.
„Pokud takovou roli vezmete, počítáte se vším, ale stejně mě vždycky zaskočí to množství rozhovorů. Proklatý Google! Někde plácnu, jak těžké bylo naučit se chodit na vysokých podpatcích, a zeptá se mě na to každý novinář. Ačkoli zná odpověď.“ A tak jsem se na podpatky neptal.
Za tři dny vám bude třicet. V šestnácti jste dostal hlavní roli ve Snowboarďácích, kteří vám převrátili život, ve třiadvaceti jste začal hrát u Cimrmanů a v sedmadvaceti jste jako režisér debutoval s Padesátkou, filmem, jenž měl slušné recenze i návštěvnost. Notabene – skupině TH!S, kde hrajete na basu, vyšlo začátkem tohoto roku první album. O takových lidech se říká, že mají multitalent...
To bych o sobě určitě netvrdil. Minimálně jsem jen průměrný baskytarista. Ale jsem ochotný dřít.
Nejste odkázaný pouze na hraní. Je to i proto, že jste vyrůstal v rodině divadelníků a viděl, že herectví je drsné povolání, závislé na poptávce?
Samozřejmě. Herec je odkázaný na telefon, jenom pár z nich si může vybírat projekty, ale ani ti nemají jistotu, že to dopadne dobře… Režii si zbabráte sám, ale za je debila vždycky herec. Mně postava režiséra učarovala už ve dvanácti, kdy jsem točil s Vítem Olmerem Tuláky, docela vážný film. Mimochodem, kvůli Tulákům se Karel Janák zdráhal obsadit mě do Snowboarďáků. Bál se, že se mnou nebude sranda.
Proč jste tedy nedostudoval filmovou školu v Písku?
Měl jsem tam konflikt. Napsal jsem námět na povídkový film a ročníkový učitel chtěl, aby se projekt zrealizoval a uvedl do distribuce. Strávili jsme s kolegy spolužáky půl roku psaním, ale nefungovalo to. Pak od toho dala ruce pryč i škola. Jen ten jeden pedagog trval na svém. Já se rozhodl mu ten projekt nechat a nepokračovat v něm, jenže najednou byl leden a já neměl vlastní absolventský film. Přerušil jsem a už jsem se tam nevrátil.
Proč jste nezkusil rovnou pražskou FAMU?
Já to zkoušel, ale neprošel jsem ani do druhého kola. Dostal jsem papír, že nemám talent. Pak se ke mně bokem dostalo info, že mi přitížili Snowboarďáci.
V jakém smyslu?
Že mám za sebou komerční projekt a škole by to neslušelo. Čistě můj dojem: FAMU pořád žije ze slávy šedesátých let, kdy to opravdu byla jedna z nejlepších filmových škol v Evropě. Kolega, režisér Vít Karas, tam měl jen několik let zpátky taky konflikt, protože jako absolventský film natočil western. Posbíral divácké ceny na studentských festivalech, ale vedení školy zřejmě pořád přemýšlí o filmu výhradně jako o vysokém umění, a tak ho nenechali absolvovat. Jenže když pak má absolvent natočit v televizi třeba detektivku, čistý žánr, je v koncích. Doba se změnila.
Takže když říkám, že vám Snowboarďáci změnili život, je to pravda do písmene.
Je, ale věřte mi, tehdy to tak vůbec nevypadalo. Celé to vznikalo jako punkový film. Příběh měl končit parádními závody a já nikdy nezapomenu, jak jsme seděli brzy ráno ve Špindlu v autě připraveni točit, když přišel pomocný režisér a sdělil nám: Musíme to odpískat, došly peníze.
Prý chybělo sedm miliónů.
Někam zmizely. Kdoví. Odjeli jsme ze Špindlu s tím, že film nebude. Režisér Karel Janák pak někde sehnal cash peníze na ještě jeden natáčecí den. Skákali jsme na prknech z vrtulníku a museli nás točit z podhledu, protože byl březen a po sněhu ani památky.
Celý rozhovor s Vojtou Kotkem si přečtěte v zítřejším tištěném Reflexu.
