Kristián Mensa: Český kluk, který hravými kresbami mění svět
Ve svých hravých kresbách, které podepisuje nickem MrKriss, dává nové souvislosti předmětům běžné potřeby. Nedávno, při pátém výročním předávání Czech Blog Awards 2017, za ně obdržel Ynspirology Award – cenu za inspiraci. Odmala tančí. S breakdancem projel kus světa. Dvacetiletý student čtvrtého ročníku Gymnázia Na Vítězné pláni Kristián Mensa (20), po dědovi z Ghany, tak trochu náš Afričan, který od mala žije v Dolních Břežanech u Prahy.
Je ti dvacet, a ještě nemáš maturitu. Jak je to možné?
V šestnácti jsem odjel studovat na rok do Ameriky a u nás na gymplu mi ten ročník odmítli započítat. Ani se jim moc nedivím, běžná střední škola ve Státech je tak o pěti šesti předmětech: v mém případě to byla práce se dřevem, fotografická třída, angličtina, němčina a americká historie – to musí každý student splnit každý rok. Ale jinak mi nic neuteklo, vlastně je fajn si takhle prodloužit dětská léta. I když samozřejmě je trochu divný, když tvůj věk končí na -cet a jsi ještě na střední.
Vedle toho, že maluješ, už skoro deset let tančíš na Jižním Městě ve skupině Opatow Flavours. Je opravdu Jižák tak drsný, jak se říká?
Vlastně v něčem jo. Pamatuji si třeba na časy, kdy naše jediná tělocvična byl betonový plácek u stanice metra Opatov. Osobně jsem tam ale žádné větší problémy neměl.
A co občasné problémy související s barvou pleti?
Jasně že si občas někdo něco našel, zvlášť když jsem byl malej. Měl jsem kudrnatý vlasy, tedy „mechorost“, menší uši… Ale byly to jen maličkosti toho typu, že mě třeba jeden kluk začal píchat špendlíkem a říkat, že jsem víc „vopálenej“…
Moment, na základce na Jižním Městě ti asi nikdo neříkal, že jsi „vopálenej“. Sám mám děti ze smíšeného manželství, jejich matka je černoška, myslím, že ti spíš říkali negře…
Jasně že to odlehčuju, ale já tohle nikdy neřešil. Vždycky jsem si říkal: „Je to hlupák!“ Zároveň jsem věděl, že mám jistou výhodu: když jeden není ve stádě, není jako většina. A že si můžu jít jinou cestou, zvláště tady, v Česku, kde tmavší barva pleti není tak častá jako třeba ve Státech. I ten taneční svět má u nás pořád svoje hranice. Když má někdo kudrnatý vlasy a trochu africkej vzhled, je jinej, ale stačí jet do Německa nebo do Nizozemska a tam to už úplně mizí. Nevšímat si toho rozdílu mě naučili rodiče, kterým jsem vděčnej i za to, že nás nejen podporovali (Kristián má staršího, dvaadvacetiletého bratra Marka a mladší sourozence, dvanáctiletého Sebastiána a desetiletou Kláru; pozn. red.), přesněji, že nás tlačili, abychom měli na každý den nějakou náplň: výtvarku, hru na klavír, fotbal, tenis, tanec, dramaťák. To mi jako dítěti hodně pomohlo.
Když to takhle vypočítáváš – nebylo toho na vás přece jen moc?
Denně jsem se vracel domů v sedm nebo v půl osmý, ale byl jsem šťastnej. Jasně že jsem třeba tenis hrál tři roky, myslel jsem si, že budu Djoković, a nevyšlo to, protože mi nešlo podání. Taky jsem se chtěl naučit šít. Taky to nevyšlo – když jsem se poprvé píchnul jehlou, řekl jsem si, že to radši nechám na švadlenách.
Celý rozhovor s Kristiánem Mensou najdete v tištěném Reflexu č. 6, který vyšel ve čtvrtek 8. února.
