Dokumentarista Jan Gebert: Miloš Zeman jde proti zájmům Evropské unie a otravuje veřejný prostor
Jan Gebert (37), režisér česko-chorvatského koprodukčního dokumentu Až přijde válka a někdejší reportér Reflexu, získal už za svůj debut Hra o kámen (2012) zvláštní cenu poroty na MFDF Ji.hlava. Ve svém aktuálním dokumentu sleduje, jak se rodí totalita a jak funguje paramilitární skupina, která ve slovenských lesích cvičí a vychovává mladé nacionalisty. Honza Gebert po tři roky sledoval životy Petra Švrčka a jeho zhruba dvousetčlenné domobrany Slovenskí Branci a už zítra jeho snímku budou tleskat na berlínském festivalu, kde uvede prestižní sekci Panorama.
Kdy a jak ses k tomuhle tématu dostal?
Na počátku roku 2015 bylo jasné, že se doba láme; že je rozdělení společnosti velmi ostré a začínají se dít věci, co se dřív neděly. Po celé Evropě začaly vznikat domobrany, obvykle nakloněné Rusku, které v sobě kromě militantní stránky nesou také ideologickou pozici – jsou protievropské, antiliberální. Narazil jsem na článek, který zmiňoval paramilitární domobrany ve východní Evropě včetně této skupiny, která existuje už od roku 2012, ale nikdo si jich tehdy příliš nevšímal. Hned bylo jasné, že jsem zakopnul o silné téma.
Jak ses seznámil se zakladatelem a šéfem Slovenských Branců Petrem Švrčkem?
Poté, co jsem se o domobraně dozvěděl, jsem si Petra našel na Facebooku; nebylo těžké poznat, který z těch Petrů Švrčků to je, protože měl uniformu. Odpověděl mi a hned jsem za ním začátkem roku 2015 jel. A viděl něco, co bych byl v zemi Evropské unie nečekal – lidi, kteří vypadali úplně normálně, jako dejme tomu mí spolužáci z gymnázia, s tím rozdílem, že v lese trénovali na válku a profilovky na Facebooku měli často v azbuce. A to nebyla úplná náhoda. Peter jako patnáctiletý absolvoval u kozáků velmi drsný výcvik, kteří mají i mnozí ruští separatisté. Zatímco my jezdili na Erasmus, abychom se stali Evropany, tihle mladí lidi jezdí za kozáky, aby se stali pravým opakem.
Tvrdíš, že národovci ze Slovenských Branců a Miloš Zeman se ideově značně blíží. Skutečně?
Člověk, kterého si lid opět zvolil do čela našeho státu, sice nenosí uniformu ale oblek, názorově ale zastává podobnou pozici. Jde proti zájmům Evropské unie, vyzývá k nenávisti vůči novinářům, nesnáší inteligenci, uprchlíky a elity a otravuje tím veřejný prostor. Podařilo se mu z Česka znovu udělat východní Evropu. Byť o sobě mluví jako o demokratovi a vypráví, jak obdivuje Churchilla, reálně se kamarádí s Vladimirem Putinem. To, co mají Slováci v lese, máme my na Hradě.
Měl jsi za zády Pink Productions, koproducenta HBO i Fond kinematografie. Jaký byl rozdíl, pokud jde o zázemí, vybavení nebo délku produkce, oproti tvému dokumentu Hra o kámen z roku 2012, ve kterém jsi zkoumal novoborské drama kolem pomníku osmi zavražděným sudetským Němcům?
Film Hra o kámen jsem začal natáčet sám, takže mně nic neomezovalo, až postupě se přidávala produkce, střih, zvuk. Tentokrát se od začátku několik skvělých lidí snažilo dát do toho svůj talent a posunout film výš. Což vyžadovalo oproti minulému natáčení větší zodpovědnost a hlavně o dost promyšlenější přístup. Podařilo se nakonec sehnat peníze, aby byl dost natáčecích dnů, bez nichž observační film natočit nejde.
Což bylo kolik dnů?
Tak padesát. A natáčení se kompletně odehrávalo čtyři sta kilometrů od Prahy; když už se celý štáb na takovou cestu vypraví, měl by vědět, co tam bude dělat. Snažil jsem se tedy být o krok napřed a předvídat, jak by se situace při natáčení mohly vyvinout. Málokdy se povedlo natočit něco rozumného na blind – snad jen poradu, kterou Peter Švrček uspořádal před tím, čemu on říká všebranecký výcvik. Nečekaně tam vyhlásil, že už nebudou volit předsedu, ale že on a jeho pobočníci mají své funkce de facto na doživotí. Já tam tuhle linku pořád vnímal a zajímala mě, tematika domobrany sama o sobě mě až tak nezajímá. Sledoval jsem je jako zrcadlo celé společnosti, v níž sílí autoritářské tendence. Většina střední Evropy, ať je to Orbán, Zeman nebo Kaczyński, případně na druhé straně oceánu Trump, jsou toho důkazem.
To jsi ostatně zachytil už svým prvním filmem.
Řekl bych, že Hra o kámen pojednává o podobných lidech jako Až přijde válka, jen jsou o dvě generace starší. Obě ty skupiny ovšem vyrůstají na strachu a paranoie a rozhodně si nepřipadají jako vítězové víc než čtvrtstoletí trvající demokracie a kapitalismu. Ti mladí se děsí uprchlíků a Evropské unie, ti starší bojovali proti sudeťákům a Německu. Tentýž příběh, jen v jiných kulisách a s jinými jmény a strašáky, vůči kterým je jejich hněv namířen.
Zbytek rozhovoru s Janem Gebertem si přečtete v Reflexu č. 7/2018, který vychází již dnes.
