Zemřel herec Karel Heřmánek. Fešák Hubert i výřečný Popper z filmu Smrt krásných srnců

Karel Heřmánek starší patří do generace baby-boomers, narozených těsně po válce, zatímco Karel Heřmánek mladší (29) je jasný mileniál. Oba jsou činoherci, starší vystudoval JAMU, mladší DAMU, oba tíhnou ke klasičtějšímu, činohernímu divadlu, které má, jak se oba shodují, smysl. Jeden žije a pracuje už odnepaměti v Česku, druhý to posledních pár let zkouší ve Spojených státech.

Karel Heřmánek mladší se dostal na legendární hereckou školu Lee Strasberg Theatre and Film Institute v New Yorku, což byl od malička jeho sen. A i když je jeho profesionální cesta teprve na začátku, je určitě rád, že v New Yorku nikoho nezajímá, že se jmenuje Heřmánek a jeho slavný otec vlastní kdesi v Evropě jakési divadlo.

Karel Heřmánek starší takovouhle šanci, tedy zkusit si síly v zahraničí, nikdy neměl. Měl ale, i když 70. léta byla totalitně neúprosná, obrovské herecké štěstí – v každém angažmá, v němž se ocitl, se dělalo vynikající generační divadlo. Už při JAMU a těsně po ní byl v brněnském Divadle Na provázku, herecké ostruhy pak získal v ústeckém Činoherním studiu, nezapomenutelnou éru zažil v pražském Divadle Na zábradlí pod vedením režiséra Evalda Schorma. Hned po roce 1989 se vrhl na soukromé podnikání – Divadlo Bez zábradlí založil se svou manželku, moderátorkou Hanou Heřmánkovou, v roce 1990. Ve stejném roce se narodil i jejich první syn Karel.

A tak je jasné, že první role Karla mladšího byla právě v Divadle Bez zábradlí: „To představení se jmenovalo Indická banka a režíroval ho táta. Měl jsem tam malou roličku, jeden výstup na konci. Byl jsem natřený na modro, tancoval bollywoodský taneček a mluvil bengálsky. Táta mě obsadil proto, že nikoho jiného nesehnal,“ vzpomíná mladý herec.

Ačkoliv fotografování probíhalo pohromadě, mluvili jsme nakonec s každým z herců zvlášť: je to zajímavé srovnání.

Karel starší

Jak úspěšný je podle vás váš syn?

Za jeho největší úspěchy považuji to, jakým rodičům se narodil, jakou ženu si vybral, a hlavně to, že vyhrál v loterii zelenou kartu, která mu umožňuje v Americe žít a legálně pracovat. Co se týká jeho herectví, líbil se mi jeho přístup k práci už na DAMU. V našem divadle hraje ve třech představeních a myslím si, že velmi dobře. Měl jsem radost z jeho role Hilsnera ve dvoudílném televizním filmu Vražda v Polné. Myslím si, že ho pozitivně ovlivnilo setkání s vynikajícím režisérem, hercem a principálem Prague Shakespeare Company Guyem Robertsem, který mu nabídl různé shakespearovské tituly. Nadšeni jsme byli s Hankou z představení v angličtině jen pro dva herce After the End, které hraje Karel v Praze.

Nemáte chuť mu radit?

Rozhodně ne. Co kdybych mu poradil špatně?

Říká se, že mladí lovci loví v tlupách, zatímco staří už osaměle. Jaká byla ta vaše první tlupa?

Již v posledním ročníku na JAMU jsme zakládali Divadlo Na provázku, kde se sešla výborná parta – Jirka Bartoška, Bolek Polívka, Pavel Zedníček, Mirek Donutil a další. Dělat generační divadlo je to nejlepší, co může mladého herce potkat. Po ročním angažmá na Provázku jsme s Jirkou Bartoškou a Pavlem Zedníčkem odešli do Činoherního studia v Ústí nad Labem, kde tenkrát působil ve vyhnanství Evald Schorm, se kterým jsme se později opět setkali na scéně Divadla Na zábradlí. Jakožto starý lovec vedu svoje divadlo, rovněž generační; mnozí z nás jsou již v důchodovém věku.

Karel šel ale jinou, svou cestou. Nezávidíte mu občas?

Určitě ne, naopak mu přeji, aby se mu na té cestě dařilo. Pravda je, že když jsem byl v jeho věku, nebylo myslitelné jít na zkušenou do zahraničí, pokud člověk nechtěl zrovna emigrovat. Samozřejmě jsem o tom také uvažoval, ale s minimální znalostí angličtiny a s dvěma malými dětmi se vydat na tak riskantní cestu jsem se neodvážil. Kája má ohromnou výhodu, kterou naše generace neměla. Nemusí emigrovat, může se kdykoli vrátit.

Co když ale herci, což se teď děje, svůj generační hlas nenajdou?

Vždycky přece záleží na okolnostech: kdo koho potká, jak ho ovlivní, jestli má štěstí a dokáže mu jít naproti, zda má odvahu jít za svým cílem, riskovat, a hlavně na sobě pracovat. Ale být mladý s mladými je lepší. Je to větší sranda a jsou na to lepší vzpomínky.

Mladá generace taky na svých povoláních už tak nelpí, klidně přehodí výhybku a jdou dál dělat něco jiného. Vy jste nikdy nechtěl být něčím jiným než hercem?

Když jsem byl malý, chtěl jsem být popelářem, Bohem nebo prezidentem. Během studia na průmyslovce jsem chtěl pokračovat na architektuře. Políbily mne však jiné múzy a po nezdařeném pokusu o režii na FAMU jsem byl přijat na JAMU. Od divadla jsem na čas také utekl do projekční kanceláře za rýsovací prkno. Zakrátko jsem ale zjistil, že v herectví mohu napáchat menší škody. Tak jsem se do náručí Thálie pokorně navrátil.

Je to pro vás těžké, sledovat syna odsud, jak téměř ve třiceti bydlí v New Yorku v malém, sdíleném bytečku?

Není to tak těžké. Já jsem v podobném sdíleném bytečku bydlel v Ústí nad Labem a mám na to moc dobré vzpomínky. Ta dálka se nyní překonává lehčeji díky technickým vymoženostem. Za mých časů jsem mamince telefonoval z kabinky na poště… A to víte, že se nám někdy zasteskne.

Chtěl byste, aby raději zůstal v zahraničí?

To nezáleží na mně. Byl bych rád, aby dělal práci, která ho bude těšit a uživí ho. A je vlastně jedno, kde to bude. Lépe v New Yorku než v Moskvě.

Co byste se chtěl od syna naučit?

Angličtinu, španělštinu, němčinu, bengálštinu, hrát na klavír, na kytaru, trubku, saxofon a klarinet, stepovat, metat salta, jezdit na koni, chytat ryby, a hlavně být mladý. To jen tak namátkou.

Co by se měl naučit on od vás?

Nebrat se vážně a umět si dělat legraci sám ze sebe.

Karel mladší

Co vám táta říkal, když vás kdysi zrazoval od herectví?

Abych si nic nemaloval, že herců je strašně moc a rozhodně ne každý vydělá velké peníze. Když jsem se přihlásil na DAMU, táta s tím nechtěl mít nic společného. A měl ve všem pravdu – k téhle práci potřebujete trochu ostrý lokte a taky štěstí. Ale lidi, kteří tím jsou zblblí jako já, se nedívají nalevo napravo.

Co se dělo těsně po absolvování DAMU v roce 2013? Hrál jste v seriálu Gympl, hledal v Čechách angažmá?

Po škole jsem chodil na konkursy, kde mi říkali, že to bude v pohodě, že přece půjdu k tátovi. Byl jsem tím možná lehce limitovanej. U táty v divadle jsem navíc skutečně pracoval, a když se teď občas vracím do Prahy, tak tam díky alternacím zase pracuju. Chtěl jsem si toho samozřejmě vyzkoušet víc, v tom, myslím, nejsem v naší generaci žádná výjimka. Kdybych byl tady, v Čechách, snažil bych se dostat do divadla, které někam směřuje, což je pro mě třeba Dejvické divadlo nebo Činoherní klub. A moc by mě bavilo založit si nějaký divadelní spolek s kamarádama.

Ale pojďme zpátky do roku 2013, když jste odjel do Spojených států.

O škole Leeho Strasberga jsem snil celý život a byl pyšný na to, že budu na nejlepší herecké škole v anglicky mluvícím světě. Ale teď zpětně musím říct, že je to hodně byznys a DAMU, když už jsme u toho, je ve srovnání s Leem Strasbergem hodně dobrá. Původně jsem do New Yorku jel na tři měsíce, jenže pak mi kamarád řekl, že existuje loterie, v níž bych mohl vyhrát zelenou kartu. Tak jsem to jen tak z legrace vyzkoušel s tím, že jsem tomu nedával velké šance. Ale najednou jsem v ruce držel zelenou kartu, jako zázrakem. Tím se začaly věci hýbat. S Nikol jsme se vzali, protože jsme chtěli být spolu a jinak to udělat nešlo – kazit si vztah kvůli pitomé zelené kartě jsme nechtěli. Teď už rok a čtvrt bydlíme v New Yorku.

Kde vlastně?

Máme sdílený byt v Brooklynu. V týdnu se snažím dělat konkursy, moje manželka Nikol dělá filmové konkursy a hodně fotí. Úplně nám tenhle styl změnil náhled na život. Pracuji v cateringové firmě, někdy taky jako číšník, dělám si v Americe řidičák a možná bych jezdil s Uberem... No a do toho castingy. Svět je tam úplně jiný: jestli mě táta kdysi varoval, že je hodně herců v Česku, tak to je proti Americe brnkačka. New York je plný lidí mezi 20 a 30, kteří si tam přijedou něco zkoušet.

Kolik vás v bytě bydlí?

Dohromady pět. Máme s Nikol jeden pokojík, dost malej, a když jsem z Čech odjížděl, tak jsem byl rozmazlenej stylem života, který máme tady, to je pravda. Ale teď si nedovedu představit, že bych žil sám, bez kamarádů. Třeba jeden z našich spolubydlících je komerční pilot, lítá pro Deltu a tak mě zblbnul tím lítáním, že jsem si tuhle říkal, že bych to chtěl zkusit taky.

Třicet vám bude přesně za rok...

Někdy už si říkám: „Game over.“ Ano, bude mi třicet, možná je na čase si říct, že nastal čas přemýšlet realisticky, co bude dál. Ale zatím se vrátit nechceme. Jsem v New Yorku hrozně spokojenej a věnoval jsem tomu, abych tam mohl žít, hodně času, tak to chci ještě zkusit. Člověk si musí vytvářet projekty sám, telefon opravdu nezazvoní. Dělal jsem R.U.R. od Karla Čapka v Greenwich Village, byl to malý off-off-broadwayský projekt, občas dostanu menší roli ve filmu. Ale na ten, jak se říká „break“, na ten čekám.

Čeho si ceníte na tátovi?

Táta je charismatická osobnost, tahoun, věci, jež si dobře rozmyslí a rozhodne se pro ně, opravdu udělá. Lidé hodně říkají, co bude a nebude, a nakonec se na to vyfláknou. Táta, i když byli lidi proti němu, si dokáže vždycky dupnout. No a herecky, to už vůbec nemluvím. Když hraje Garderobiéra, tak je radost se na něj dívat.

V čem vám otec nerozumí?

Mám pocit, že táta si myslí, že jsem pohodlnej, čekám, až mi spadne pečený holub do pusy, že jsem v klidu. Myslím si, že to není pravda. Jen se snažím být sám za sebe, teď, na jaře, budu znovu pracovat s americkým režisérem Guyem Robertsem ve Stavovském divadle, v červnu točit pro Českou televizi… Táta má prostě svůj herecký život jiný, je zvyklý pracovat svým stylem a je výborný. Já jen ten jeho styl nechci kopírovat.