Ján Kuciak byl precizní, říká jeho kolega Marek Vagovič. Co vražda novináře na Slovensku změnila?
Marek Vagovič patří k nejlepším slovenským investigativním reportérům. Téměř dvacet let popisuje propojení byznysu a politiky. Zveřejnil nejzásadnější politické kauzy, napsal knihu Vlastnou hlavou aneb Jak prodal Fico zemi oligarchům. Je sedminásobným vítězem Novinářské ceny. Před třemi lety objevil talentovaného mladého novináře Jána Kuciaka a zapojil ho do svého investigativního týmu v portálu aktuality.sk. Dnes je Ján Kuciak, nadějný žurnalista, mrtev. Zavražděna byla i jeho snoubenka.
Jaká byla vaše první reakce, když jste se dozvěděl o vraždě kolegy, novináře Jána Kuciaka?
Byl to velký šok, v redakci jsme tomu nechtěli věřit. Věděli jsme, že Ján Kuciak pracoval na kauzách, které byly citlivé, toxické a svým způsobem nebezpečné. Dnes už vím, že to bylo naivní, ale mysleli jsme si, že žijeme v 21. století, v zemi Evropské unie. A že se u nás novináři nezabíjejí. On navíc nedostal žádné konkrétní výhrůžky, nikdo mu nenechal žádný vzkaz na dveřích domu, nechodily mu žádné anonymní hrozby.
Pouze podnikatel Marián Kočner mu vyhrožoval…
Ano, to byla jediná výjimka, kdy ho tento podnikatel zastrašoval, že na něj a na jeho blízké bude hledat špínu. Ale Kočner podobným způsobem vyhrožoval novinářům už v minulosti, zveřejnil jejich SMS zprávy a podobně. Takže tuto situaci jsme nepodcenili. Okamžitě po veřejné výhrůžce podal Ján Kuciak trestní oznámení, ale policie s tím nic nedělala, což považuji za velké selhání. Ale pokud vím, kromě tohoto případu nikdy – ani v souvislosti s italskou mafií – žádným hrozbám nečelil.
Když jste se dozvěděl o Kuciakově vraždě, okamžitě jste si to spojil s jeho profesí novináře?
Od začátku. Věděl jsem, že pracoval na materiálu o italské mafii na východním Slovensku, o kontaktech na lidi z blízkosti premiéra. Ten text jsem četl pár dnů před vraždou, domlouvali jsme se na úpravách, na připomínkách. Chtěl jsem ještě ověření posledních faktů, ale byl už téměř hotový a připravený ke zveřejnění. V podstatě chyběly jen reakce druhé strany, které chtěl sesbírat v nejbližších dnech.
Je možné, že obsah textu o italské mafii unikl na veřejnost před jeho zveřejněním?
Ján používal šifrované způsoby komunikace. Na to si dával velký pozor. Spolupracoval s mezinárodním týmem investigativních novinářů a také s nimi komunikoval v šifrovaném módu. Jediný veřejný způsob, jak k této kauze získával informace, bylo zaslání konkrétních dotazů na nejrůznější úřady, instituce. Na policii, na prokuraturu, na soudy. Zejména na východním Slovensku. Předpokládám, že se vyptával i na dotace, o kterých ten jeho článek také pojednává. Pokud je tedy pravda, že Italové, o nichž psal, měli velmi dobré vztahy s místními strukturami, bezpečnostními složkami, mohli se dozvědět, na čem pracuje, o co se zajímá.
Pořád tedy vycházíte z předpokladu, že článek o italské mafii je hlavním motivem vraždy?
Ano, je ale potřeba také říct, že Ján Kuciak nepsal pouze o italské mafii. Psal, jak už jsem říkal, o podnikateli Kočnerovi, o vlivné podnikatelské skupině z Nitry, která má kontakty na Policejní prezídium, je provázaná se stranou SMER. Psal také podrobně o rozsáhlých podvodech s DPH a to může být také jeden z motivů. Popisoval velký daňový únik na východním Slovensku, kde byl v hlavní roli podnikatel Milan Chovanec. A ve spisu k této kauze se také objevují narážky na ministra vnitra Roberta Kaliňáka a bývalého ministra dopravy Jána Počiatka. V tom smyslu, že měli tyto podvody politicky krýt a zřejmě z nich i profitovat.
Proč by si ale objednavatelé vraždy vybrali jako terč zrovna jeho? Mohl jste to být vy. Jste mnohem známější, respektovaný novinář...
Poslední dva tři roky jsem psal už mnohem méně. Vydal jsem sice knihu, ale v ní jsem popisoval spíše známé kauzy z minulosti a analyzoval je v širších souvislostech. Naopak Jano Kuciak byl ten, kdo v poslední době rozpracovával živé případy. Já byl většinou jen editorem jeho textů a šéfem investigativního týmu našeho portálu aktuality.sk. On věděl o všech propojeních, vztazích politiků a podnikatelů. To on měl detailní informace, nikoli já. On byl pro tyto lidi nebezpečný, ne já. Možná také jeho vrazi kalkulovali s tím, že je méně známý. Byl v podstatě neviditelný pro veřejnost. Veřejně nevystupoval, spolupracoval s jinými kolegy, analyzoval veřejná data. Kauzy, které on otevřel, jsem pak na veřejnosti většinou prezentoval, vysvětloval za něj já. Taková byla naše dohoda. Chtěl se soustředit na investigativní práci, takže potřeboval být spíše anonymní.
Zpětně se to asi špatně hodnotí, roli hrají emoce, ale bál jste se o něj?
Až do okamžiku, než mi odevzdal materiál o italské mafii na východním Slovensku, ne. O jiných citlivých kauzách totiž psali i jiní novináři, skoro všechna slovenská média. Ale článek o mafii mi přišel opravdu velmi závažný, důkladně ověřený. Nikdo jiný nic takového nepřipravoval.
Policejní prezident vzápětí po vraždě oznámil na tiskové konferenci, že smrt Jána Kuciaka pravděpodobně souvisí s jeho prací novináře. Překvapilo vás toto tvrzení?
Překvapilo a myslím, že toho vzápětí policejní prezident litoval. To už nevezmete zpátky. Nevím, jestli to řekl pod tlakem emocí, zděšení, v šoku. Anebo, teď ale spekuluji, věděl v tu chvíli víc než ostatní. Nevíme totiž, jestli policie Jána Kuciaka nesledovala, neodposlouchávala. Případně jestli ho nemonitorovala tajná služba.
Dá se ale předpokládat, že pokud psal tak citlivé materiály, byl v pozornosti zpravodajských služeb…
V hledáčku tajných služeb jste hlavně v okamžiku, když píšete v rozporu se zákonem o utajovaných skutečnostech. Z jejich pohledu totiž prozrazujete něco, co má být tajné, i když to může být ve veřejném zájmu. Například když upozorníte na tunelování majetku vojenské tajné služby.
Pokud je ale na Slovensku byznys tak úzce propojený s politikou a vy o tom píšete, jste hrozbou.
Nepochybuji o tom, že zpravodajské služby mají informace, o čem píšou klíčoví slovenští investigativní novináři. Mají nejrůznější možnosti, jak si ověřit, na čem pracují. Chrání stát, takže se snaží například zjistit, odkud unikají citlivé informace, jestli to není z jejich prostředí. Mohli se tedy zajímat i o práci Jána Kuciaka.
Co si tedy dnes, pár týdnů od vraždy vašeho kolegy a jeho partnerky, o této tragédii myslíte?
V poslední době se ke mně dostává obrovské množství nejrůznějších informací, teorií, spekulací a jsem z toho velmi zmatený. Kdo? Proč? Z jakého důvodu? Byl v jeho domě odposlech? Mohl zachytit vraždu? Jsem zvědavý na odpovědi policejního prezidenta, až se budeme ptát na monitorování práce Jána Kuciaka.
Stručný profil odstupujícího premiéra Roberta Fica >>>
Vy sám dnes máte policejní ochranu?
Redakci chrání čtyřiadvacet hodin denně policie. Naše vydavatelství navíc najalo vlastní bezpečnostní službu. Já i moje rodina jsme také chráněni, ale o detailech mluvit nemůžu. Požádali jsme o opatření, abychom se cítili bezpečně, a policie nám vyhověla.
A cítíte se bezpečně?
Teď ano. Ale mít celý život ochranku, to bych určitě nechtěl. Uvažuji proto o tom, jak budeme řešit situaci do budoucna. Život štvance, který musí být neustále ve střehu, nemůže pouštět nikam své děti samotné, není zrovna ideální. Netvrdím, že se rozhodnu pro úplně jinou životní cestu, ale možná už nebudu v první bojové novinářské linii. Třeba budu dál psát knihy, přednášet o investigativní novinařině. Ale minimálně do doby, než se dozvíme, co bylo motivem vraždy, případně kdo si ji objednal, u toho chci zůstat. Do té doby nebudu klidně spát a nikdo z nás to nezabalí.
Zmizel z domu po vraždě počítač, telefon, nějaké dokumenty?
Pokud vím, nic se neztratilo. To je velmi zvláštní. Měl dva počítače. Jeden v práci a jeden nosil s sebou. Oba i s mobilním telefonem analyzovala policie.
Možnost, že jeho vražda nebyla spojená s jeho profesí, je podle vás vyloučená?
Žádný osobní motiv mě nenapadá. Kromě lidí, o nichž psal, neměl s nikým napjaté vztahy. Byl to velký dobrák. Žárlivost? Těžko. On i jeho snoubenka byli partnery několik let, chtěli se brát.
Ján Kuciak v článku, který slovenská média po jeho smrti zveřejnila, popsal propojení lidí z blízkosti premiéra Fica s lidmi podezřelými z napojení na italskou mafii. Byl jste si vědom výbušnosti takových informací?
Ano. A hned jsem mu po přečtení řekl, že je to velmi závažný materiál, který může způsobit politickou krizi. Cítil jsem, že to může otřást společností, protože naštvanost lidí na korupci, na oligarchický systém je velká. Upozornil jsem ho, ať je připravený na to, že článek vyvolá velký tlak i na naši redakci, na něj, ale že to ustojíme. Za text jsem ho pochválil a bylo vidět, že je na něj hrdý. I bez ohledu na tragickou vraždu by se jednalo o zásadní text.
Co ho motivovalo?
Byl idealista, bojovník za spravedlnost. Pranýřoval zneužívání moci. Některé jeho příspěvky na blogu byly mladické, neotesané, ale byla z nich cítit touha měnit nešvary kolem nás. Neřešil, že neustále něco píše, ale nic se neděje, nemění. Hledal pravdu – to pro něj bylo podstatné. Měl správný přístup. Mnohé novináře, a já k nim v minulosti taky patřil, frustruje, že píšou o důležitých věcech, ale jejich materiály ke změnám nevedou. To ale není úlohou novináře. Ten má popsat, co se dozvěděl, vypátral. Pak už je věc otázkou orgánů činných v trestním řízení.
Co pohánělo vás, když jste začínal s investigativou?
Bylo dobrodružné odhalovat věci, které mají zůstat skryté.
Téměř dvacet let sledujete politickou kariéru premiéra Roberta Fica. Napsal jste o jeho propojení s oligarchy knihu Vlastnou hlavou. Jaký je podle vás?
Podle mého absolutně ztratil kontakt s realitou. Myslí si, že politickým marketingem, který se stal určujícím pro jeho rozhodování v politice, všechno vyřeší. Nejsem si jistý, jestli si lidsky uvědomuje, co se stalo. Podporuje konspirativní teorie, vyskládá milión eur na stůl. Kdo mu to poradil? Je to nepochopitelná demonstrace síly, takový rusko-byzantský styl. Politikům, kteří jsou dlouho u moci a jsou obklopeni jen přitakávači, se stává, že ztratí soudnost. A to je i případ Roberta Fica. Mysleli jsme si, že pouze Vladimír Mečiar se zapíše do historie jako politik, za jehož vlády byl unesen prezidentův syn a byla zavražděna spojka klíčového svědka. Bohužel i Robert Fico bude spojován s obdobím, během něhož byl zavražděn novinář. Tím neříkám, že on za to může, že si to objednal. Ale ta vražda je prostě holý fakt. Dnes už hraje Fico jen o čas a své jméno. Ví, že premiérem po dalších volbách už nebude.
V knize jste popsal, že strana SMER funguje jako taková akciová společnost s utajenými sponzory a její nastrčené osoby ovládají státní aparát, státní firmy. Konkrétní oligarchy jste propojil s konkrétními politiky. Překvapilo vás, že se nic nestalo?
Ani ne. Politici provázaní s těmito mecenáši mají tak hroší kůži, že je to nerozhodí. Je to i tím, že společnost je otupělá a bohužel se probudila až po tragické vraždě Jána Kuciaka.
O fungování Smeru jste se dozvěděl od spoluzakladatele strany Bohumila Hanzely, jenž vám v roce 2010 jako jedinému novináři popsal finanční zákulisí strany, kupování míst na kandidátce. Co ho k tomu vedlo?
Myslel si, že vybuduje na Slovensku sociální demokracii západního střihu. A najednou měl všeho dost. Z politiky se podle něj vytratily ideje, SMER se začal chovat jako strana obchodníků, což ho iritovalo. Jednoho dne si řekl dost a popsal mi, jak strana funguje, jak je propojená s byznysem, s konkrétními lidmi, údajnými mecenáši. Ale poté se stáhl, zastrašovali ho. A od momentu, kdy vyšel náš rozhovor, už s nikým nekomunikuje. Snažil jsem se o to ještě několikrát při přípravě knihy, ale marně.
Zveřejnil jste informace o financování Smeru, nahrávku s pravděpodobným hlasem Roberta Fica, na níž se přiznává, jak sháněl peníze pro stranu. Otiskl jste sponzorskou smlouvu mezi stranou a byznysem. Je to pro investigativního novináře satisfakce?
Měl jsem štěstí, že jsem zveřejnil věci, které silně rezonovaly ve slovenské společnosti, zasáhly politickou scénu. To je povinnost novináře. Závěry už jsou na čtenářích, voličích.
Přepadá vás někdy pocit marnosti?
Hlavně v těchto dnech, kdy si říkám, jestli to opravdu muselo zajít tak daleko, že byl zavražděný můj kolega novinář, jestli to má všechno smysl. Pokud má být cenou poctivé investigativní práce smrt novináře, tak je to příliš velká oběť. Na druhou stranu, pokud bychom rezignovali, byl by to velmi špatný signál. Tyto pocity se ve mně dnes bijí. Je to velký stres.
Stručný profil nového premiéra Petera Pellegriniho >>>
Ale tím už jste si prošel v minulosti…
Bylo období, kdy jsem toho měl dost. Pracoval jsem na velkých kauzách sám, čelil jsem soudním sporům. V roce 2011 jsem během šesti měsíců napsal deset větších materiálů a přišlo mi devět výhrůžek žalobou, soudními spory, hrozili mi trestním stíháním a pět hrozeb reálně skončilo u soudu. Ani jeden jsme však zatím neprohráli. I proto jsem byl rád, že jsem sestavil investigativní tým v aktuality.sk, našel Jána Kuciaka. Měl jsem radost, že budeme pracovat ve více lidech, budeme se vzájemně kontrolovat. To mě nakoplo. Za dva a půl roku Janko napsal možná 150 článků a měl pouze dva soudní spory. Jeden redakce vyhrála, druhý se, myslím, řešil mimosoudně. To svědčí o jeho precizní práci. Nejrůznější informace dokázal skvěle analyzovat, propojovat souvislosti. Domnívám se, že svým analytickým myšlením přesahoval slovenský rámec a byla před ním velká budoucnost. Jenže dnes je mrtev…
Jak podle vás jeho smrt ovlivní slovenské novináře, slovenskou žurnalistiku?
Výrazně. Pozitivně v tom, že budeme mnohem víc spolupracovat. Vytvoříme široký tým zhruba dvanácti redakcí a naše společné texty budou vycházet ve stejném okamžiku. Některé materiály zřejmě nebudou z důvodů bezpečnosti podepsané. Na citlivých kauzách nebudou dělat jednotlivci, ale skupiny, což by je mělo chránit. Profesní solidarita je dnes obrovská. Budují se užší vztahy mezi novináři, mezi redakcemi, to v minulosti nebylo běžné.
Věříte, že to vydrží?
Samozřejmě že jistá míra konkurence, exkluzivity zůstane i nadále, ale doufám, že se na takový systém spolupráce investigativních novinářů za půl roku nevykašleme. To je to pozitivní. A negativní? Novináři, kteří psali výbušné texty, dnes určitě přemýšlejí, co bude dál. Analyzují, o kom psali, o čem psali, na koho narazili, a nejsou v klidu. Zvažují, jak se chránit, jestli jít při psaní textů až na hranu. To je přirozená obezřetnost. Nebudou se bát, ale budou asi své materiály více konzultovat s ostatními a budou ve svém osobním životě opatrnější.
A jak vražda Jána Kuciaka ovlivní vás?
Už mě výrazně změnila a každý den přemýšlím, co dál. Jak zajistit svoji ochranu a ochranu rodiny. Jak žít, aby mě to nepřeválcovalo, abych nebyl paranoidní. Nedá se s tím úplně vyrovnat, změní vás to do konce života. Ale zároveň jsem v těchto dnech hrdý, že jsem novinář. Lidé si konečně uvědomují úlohu investigativních reportérů, což mi dodává sílu.
Vyšetří se jeho vražda?
Pokud ji bude vyšetřovat pouze slovenská policie, nevěřím tomu. Musí vzniknout mezinárodní vyšetřovací tým.
Autor je bývalý zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu
Rozhovor vyšel v tištěném Reflexu č. 11/2018. Pro jeho aktuálnost ho výjimečně vydáváme celý zde na webu.
