Přesně před rokem ohlásil Jiří Drahoš v Reflexu kandidaturu: Chci hájit úctu k lidem, rozum, pravdu a demokracii
Postoupil do druhého kola voleb, kde těsně podlehl současnému prezidentovi Miloši Zemanovi. Jiří Drahoš v březnu 2017 spojil ohlášení své kandidatury s rozhovorem v Reflexu. Rozhovor mimochodem zminil zmínil v televizním debatě před druhým kolem i Zeman. Podle něj Drahoš v interview prohlásil, že Kalousek je jedním ze dvou politiků, kterému Drahoš věří. Přečtěte si, co Zemanův soupeř před rokem doopravdy řekl, a zda v kampani svá slova naplňoval.
Do prezidentské volby sice zbývá téměř rok, ale je evidentní, že Miloš Zeman dostal konečně vážného soupeře. Odcházející předseda Akademie věd Jiří Drahoš (68) je vzdělaný, slušný, rozhodný a reprezentativní. V prvním velkém „prezidentském“ rozhovoru pro média prozrazuje, co si myslí o svých soupeřích, a hlavně, jaké má představy o roli českého prezidenta.
Kdy a proč jste se rozhodl kandidovat na prezidenta?
Není to rozhodně otázka jednoho okamžiku. Začalo to tak, že mě lidé nejen z mého okolí začali oslovovat s myšlenkou, že by si mě jako prezidentského kandidáta dovedli představit. Ale pokud se člověk rozhodne výzvu tohoto typu přijmout, samozřejmě musí být schopen sám si ji vnitřně zdůvodnit. Jsem člověk, který celý svůj vědecko-manažerský život sloužil konkrétní instituci, ať už z pozice ředitele, místopředsedy i předsedy Akademie věd. A při úvahách o prezidentské kandidatuře jsem dospěl k závěru, že pokud chci prosadit hodnoty, jež celý život zastávám jako vědec i člověk, musím pro to něco udělat – a to byl okamžik, kdy jsem rozhodl, že takovou výzvu přijmu.
Jaké hodnoty máte na mysli?
Především demokracii, pravdu, rozum a úctu k lidem.
Z vašeho aktuálního knižního rozhovoru prosvítá, že jste nikdy příliš neusiloval o vedoucí posty, jimiž jste v Akademii prošel, a že jste měl vlastně i dost štěstí. Dá se na to spoléhat i v prezidentské kampani?
V oné knize rozhovorů jsem s trochou nadsázky připustil, že jsem byl často v pravou chvíli na pravém místě. Zároveň si nemohu neuvědomovat, že určité vlastnosti, jež mne předurčily k vedení týmu, ústavu, nakonec i celé Akademie, asi mám. Téměř celý život jsem se pohyboval v jakýchsi šéfovských pozicích – třeba už v dětství jsem vedl partu kluků v naší ulici. Samozřejmě být prezidentem je zcela jiná situace. Ale základem je pocit zodpovědnosti za celek, který z vás musí ostatní lidé cítit. Když jsem byl po revoluci zvolen předsedou ústavních odborů, pro mne velmi překvapivě, uvědomil jsem si, že to asi nebyla úplná náhoda – lidé o mně něco věděli a něco očekávali. Takže kandidaturu na prezidenta chápu jako logické vyústění mých vědecko-manažerských postů a pocitu odpovědnosti, jejž v této chvíli cítím za naši zemi.
Jste připraven na to, že v přímé prezidentské volbě ztratíte část svého soukromí?
Určitě spoustu věcí ztratím, včetně soukromí. A nejen já, ale do značné míry i část mé rodiny, na niž to dopadne o to více, že do onoho klání není angažována přímo. Nicméně už jsem se rozhodl, jsem si toho rizika vědom a počítám s ním.
Musel jste své nejbližší přesvědčovat o tom, že kandidovat na prezidenta je správné rozhodnutí?
Moje manželka nikdy netoužila být kandidátkou na první dámu, stejně tak ani jedna z mých dvou dcer nebyla mým úmyslem příliš nadšena. Ale pochopily mou základní myšlenku, že pokud chci prosadit výše zmíněné hodnoty a představy do reálného života, pak do toho jít musím. Všechna tři děvčata v mé rodině se tedy rozhodla, že budou stát při mně.
Proč jste se rozhodl svoji kandidaturu oznámit v nejvýchodnějším městě České republiky – Jablunkově?
Já sice většinu života žiji v Praze, ale jezdím do Jablunkova velmi často, mám tam čestné občanství, spoustu přátel a nikdy jsem svůj vztah k Jablunkovu nezapíral, naopak. Když někde žijete osmnáct let, vyrostete tam, tak se to místo na vás podepíše, ať chcete, nebo ne. A já jsem tam prožil dětství a mládí, tedy dobu, jež člověka zformuje do podoby, která se poté už moc nemění. Takže já Jablunkovu vděčím za ledacos. Je to zkrátka moje rodiště a místo, v němž jsem vyrostl, i proto cítím skoro povinnost, že mám-li někde oznámit kandidaturu, tak v mém rodišti, mezi přáteli.
Jaké jsou reakce vašeho profesního okolí?
Kolegové mě na jedné straně velmi podporují, na druhé jsou si vědomi spousty rizik a problémů, které kandidatura přinese. Především od nich slyším občas varovné hlasy typu „uvědomuješ si, do čeho jdeš“? Ale jde spíš o řečnickou otázku, protože kolegové mě znají, a hlavně vědí, proč do toho jdu. Reakce jsou tedy velmi podpůrné a příznivé.
Z prvních reakcí na vaši možnou kandidaturu to vypadá, že skoro ani nemá smysl bavit se s vámi o konkrétním kandidátském programu. Mnozí vás považují za program, jak zabránit Miloši Zemanovi, aby byl podruhé zvolen prezidentem.
Samozřejmě vnímám podobné nálady a postoje nejen ve svém nejbližším okolí. Ale v žádném případě se nechci a nebudu profilovat jako Antizeman ani antikdokoli. Do prezidentské volby jdu jako Jiří Drahoš.
A jak hodnotíte čtyři roky působení Miloše Zemana na Hradě?
Miloš Zeman má promyšlenou politiku vůči svým voličům. Chválím ho, že poctivě objíždí kraje a diskutuje s občany, což lze samozřejmě brát i tak, že si dělá za státní peníze volební kampaň. Ale fakt je, že tohle prezident dělat má. Vytýkám mu hlavně to, že republiku navenek nereprezentuje jako opravdu suverénní stát. Je pro mě nepřijatelné, aby český prezident říkal v Číně, že se tam jezdí učit, jak stabilizovat společnost. Česká republika je v Evropě, patří do Evropy, do euroatlantického souručenství, a náš pan prezident tuto vazbu na můj vkus dost zpochybnil.
Považujete jej za svého hlavního soupeře v prezidentské volbě?
Je největším soupeřem pro všechny kandidáty, to je logické. Troufám si předpovědět, že Miloš Zeman má postup z prvního kola takřka jistý, ale to druhé už bude velmi otevřené. Respektuji rovněž kandidaturu pana Horáčka, mám rád jeho texty, ale je na voličích, aby posoudili a porovnali naše životní kariéry. Já se proti němu nijak vymezovat nebudu.
Miloš Zeman za dobu svého prezidentování kvůli bezpečnostním hrozbám opevnil jeden ze symbolů české státnosti – Pražský hrad. Sdílíte jeho obavy z možného teroristického útoku?
Také dnes vnímám Hrad jako pevnost, kterou symbolizují nesmyslné vstupní kontroly a bariéry. Existují daleko efektivnější způsoby, jak zaručit bezpečnost návštěvníků Hradu, aniž by byli podrobováni ponižujícím vstupním kontrolám. Bezpečnostní služby přece mohou být promísené s publikem, což je praxe v řadě vyspělých zemí, a to i takových, kde je bezpečnostní riziko daleko větší než u nás. A dále – na Hradě je řada krásných prostor, kam se občané nemohou ze zcela nepochopitelných důvodů podívat. Reprezentační prostory jsou dnes často pronajímány k čistě komerčním účelům sotva slučitelným s významem a důstojností Pražského hradu, například k oslavám podnikových výročí či narozenin vyvolených „prominentů“. Pražský hrad byl od středověku neodlučitelnou součástí města a měl by se jí znovu stát. Znám celou řadu odborníků, kteří ve správě Hradu pracovali, a všichni mi potvrdili, že je tam řada prostor, jež by bylo možné otevřít široké veřejnosti, například Královský letohrádek či Míčovna, určitě také častěji zpřístupnit reprezentační prostory Hradu. Jedna z prvních věcí, kterou bych udělal ve funkci prezidenta, by tedy bylo otevření Hradu veřejnosti.
Považujete za bezpečnostní riziko pro Evropu a zprostředkovaně i Českou republiku současnou uprchlickou krizi?
Migraci musíme čelit společně se všemi státy Evropské unie. Měli bychom pomoci podle našich možností těm, kdo u nás hledají třeba dočasné útočiště před válečnými konflikty – musejí ovšem respektovat naše zákony a zvyklosti. Omezit příčiny migrace znamená řešit válečné konflikty i ekonomické problémy tam, kde vznikají. Nesmíme připustit ohrožení našich hodnot přicházejícími, ale ani těmi, kdo v Evropě již žijí.
Jaký vlastně máte konkrétní prezidentský politický program – kromě otevření Hradu?
Jsou body, jež jsou naprosto jasné: Jsme země ve středu Evropy, patříme do Evropy a nikam jinam. Jsme země, která potřebuje mít dostatečné bezpečnostní záruky, protože máme z minulosti dosti neblahé zkušenosti s ohrožením vlastní suverenity. Za nezpochybnitelné proto považuji členství v NATO. Vlastní bezpečnost musíme řešit v celoevropském kontextu, protože žádný stát svoji bezpečnost lokálně nevyřeší. Ale nevím, zda bych takové body měl označovat za základ prezidentského programu. Nemyslím, že by takto obecně deklarovaný program byl v prezidentské volbě tím, co ji rozhodne. Důležitější je vysvětlit lidem, co ode mě jako prezidenta mohou očekávat, jakým způsobem budu nakládat s funkcí hlavy státu.
Je sice pravděpodobné, že budoucí vládu bude ještě jmenovat Miloš Zeman, ale co byste tedy dělal vy, kdyby této zemi hrozila třeba vláda s Babišem v čele a koaličními partnery Okamurou a Filipem, tedy politiky nesystémovými, nedemokratickými a populistickými?
Prezident je člověk, který pověřuje sestavením vlády vítěze voleb, případně toho, kdo má šanci sestavit funkční koalici. A otázka přítomnosti komunistů ve vládě je z mého pohledu problém. Respektuji, že KSČM je politickou stranou, jež má svoji voličskou základnu a zastoupení v Parlamentu. Ale při vědomí názorů některých představitelů této strany, například poslankyně paní Semelové, která zpochybňuje vynucené přiznání Milady Horákové a označuje zákon o protikomunistickém odboji za legalizaci terorismu, vzhledem ke komunistické adoraci Stalina, Gottwalda a dalších komunistických pohlavárů bych velmi přemýšlel, jestli vládu se spoluúčastí komunistů mohu jmenovat. Rozhodně bych nechtěl být prvním polistopadovým prezidentem, jenž otevře komunistům dveře do vlády s pochybností, zda by tato vláda byla skutečně demokratická. A já za naši hlavní současnou hodnotu považuji právě to, že žijeme v demokracii.
Favoritem parlamentních voleb se zdá být hnutí ANO Andreje Babiše, jenž je pro mě zosobněním negace polistopadové české demokracie a dokladem faktu, jak málo si Češi váží svobody. Jak jej hodnotíte vy?
Respektuji vznik hnutí ANO i to, že se od začátku deklarovalo jako hnutí, a ne jako standardní politická strana. ANO je opravdu stranou jednoho muže a to říkám zcela věcně, ne kriticky. Po těch sedmadvaceti letech po revoluci nám zjevně demokracie přijde jako něco zcela normálního, už si často dokážeme jen stěžovat na to, že demokracie po nás chce, abychom mysleli, chodili k volbám, věděli, koho a proč volíme. Najednou začínáme nad tím, že žijeme v demokracii, mávat rukou se slovy: Ono to vlastně nějak funguje a my se o to přece tak moc starat nemusíme. Přitom současná politická situace, provázená nárůstem populismu, ukazuje, že to je zcela mylný předpoklad. Demokracie je velmi křehká kytka, kterou když nebudeme opečovávat a zalévat, se zlou se potážeme. I to je jeden z důvodů, proč chci kandidovat na prezidenta. Ale doufám, že volby nedopadnou tak, aby prezident stál před situací, kdy bude mít při jmenování vlády obavy o českou demokracii, a že voliči projeví dostatek vůle a politické inteligence k tomu, abychom se po volbách o novodobou českou svobodu nemuseli bát.
Jak si vlastně vysvětlujete aktuální vlažnost Čechů k demokracii?
Lehkomyslností. Někdy v této souvislosti dávám za příklad naši praxi z Akademie věd, jíž říkáme „dvakrát a dost“. Funkční období vedení končí po čtyřech letech a musíte být znovu zvolen nebo skončíte. A po osmi letech už nemůžete pokračovat dál, což je správné. S nadsázkou totiž říkám, že člověk po osmi letech ve funkci už nevidí klacek, jenž leží na chodníku, a místo aby jej zvedl, překročí ho. Podobně je to i s naší demokracií. Dneska už ji lidi berou jako samozřejmost, nepřemýšlejí, jaký by mohl být život v totalitním režimu podobném tomu, který jsme zažili my, starší. Prostě máme demokracii, můžeme si říkat, co chceme, nadávat u piva, na koho chceme, a nic nám za to nehrozí, nikdo nás za to určitě nezavře. Takže se o nic nebijeme, nezajímáme se, prostě tak nějak demokraticky pospáváme.
Vy jste byl předsedou Akademie věd, což je pozice na úrovni ministra vlády. Jak se vám vlastně jednalo s českými politickými špičkami?
Jednal jsem s politiky, ale jak říkám – nikdy jsem s nimi netančil ve smyslu jejich politických hrátek. Je ovšem jasné, že v pozici šéfa Akademie věd člověk musí respektovat, jestli je vláda levicová, nebo pravicová, kdo je ministrem školství, financí nebo premiérem. Samozřejmě si mohu o dotyčném politikovi myslet, co chci, a říkat si, že bych jej nikdy nevolil. Ale pokud reprezentuje vládu a je mým partnerem ve vyjednávání, pak musím svoje osobní pocity potlačit, protože vystupuji z pozice předsedy Akademie a jde především o moji instituci.
Se kterým představitelem vlády se vám jednalo nejlépe?
Určitě se mi dobře jedná s Pavlem Bělobrádkem, nejen proto, že to je člověk, jenž má jako místopředseda vlády na starost vědu a výzkum, ale přesto, že ve vědě nikdy nepracoval, nechá si spoustu věcí vysvětlit, což je u politika vždy důležité. Velmi korektní vztahy jsem míval s ministrem financí Miroslavem Kalouskem, byť byl ministrem ve vládách, které Akademii věd příliš nepřály. Na Kalouskovi jsem si vážil, že cokoli slíbil, spolehlivě dodržel. Když byl premiérem úřednické vlády Jan Fischer a vyjednávali jsme o vynuceném snížení rozpočtu, choval se i on docela korektně. Největší práce byla vysvětlit politikům, že při redukci svého rozpočtu na polovinu Akademie věd opravdu nemůže poslat polovinu vědců na dovolenou s tím, že se zase někdy sejdeme a budeme pokračovat, až se rozpočet zlepší.
Vy jste se rozhodl pro nestranickou kandidaturu, přestože některé strany by vás rády měly za svého oficiálního kandidáta. Proč?
Nebudu nikdy stranický kandidát, ale nevidím důvod, proč bych se měl bránit nějaké průřezové politické podpoře nebo konsensu v tom, že pro některé politické strany budu coby prezidentský kandidát přijatelný. Proč bych se měl takovéto podpory zříkat, to by bylo na hlavu postavené. Samozřejmě vím, že když mi vyjádří podporu šéf nějaké politické strany, mohou se najít mezi voliči jeho odpůrci, kteří si řeknou: Aha, takže to je jejich kandidát, toho volit nebudu! Ale já velmi důrazně opakuji: Nejsem partajní kandidát. Jenže nemohu zakazovat politikům, aby o mně mluvili jako o akceptovatelném budoucím prezidentovi. Jednou z mých předností je určitě i to, že jsem nikdy, a to ani před Listopadem, v žádné straně nebyl. Takže tato země má opravdu šanci mít po dlouhé době na Hradě autentického nadstranického prezidenta. Každý z těch předešlých, vyjma Václava Havla, vzešel z nějaké konkrétní strany – Václav Klaus měl blízko k ODS, Miloš Zeman k sociální demokracii, později ke Straně práv občanů. Ani jeden z nich se od svých rodných stran nedokázal ve výkonu funkce odpoutat, ačkoli svou nezávislost často deklarovali. Předpokládám, že pro řadu voličů má fakt, že nejsem s žádnou stranou jakkoliv spojen, pozitivní hodnotu a význam.
Jak budete financovat svou kampaň, jak odhadujete její výši?
Pomocí transparentního účtu, kam může přispět každý. Oficiální limit pro první kolo je čtyřicet miliónů korun, ten určitě nepřekročím!
Jedna z hlavních kompetencí prezidenta je jmenování bankovní rady ČNB. Co si myslíte o trvajících intervencích centrální banky za oslabení koruny?
Každá reakce vyvolá určitou protireakci a každý zásah do tak složitého systému, jakým je národní hospodářství, musí mít své důsledky. Intervence byly zavedeny v listopadu 2013 a nechci je chválit ani odsuzovat. Teprve několik let po ukončení kursového závazku bude možné zhodnotit, zda převážily krátkodobé, snad spíše pozitivní důsledky, nebo zda to budou vyšší náklady, jež se mohou projevit až v delším horizontu.
Jaký máte názor na institut prezidentských milostí?
Prezident by ho měl využívat výjimečně, výlučně z humanitárních nebo zdravotních důvodů.
Jste nositelem českého státního vyznamenání za zásluhy. Je nějaká česká osobnost, ať žijící, nebo historická, které byste rád udělil nejvyšší státní vyznamenání?
Jan Amos Komenský: udělil bych mu (alespoň) medaili za zásluhy v oblasti vzdělávání!
Kandidáti se předhánějí ve zveřejňování zpráv o svém zdraví. Jak jste na tom vy?
Mám zdraví odpovídající věku. Jediný lék, jejž beru, je na mírně zvýšený tlak, což považuji vzhledem k profesi, která nebyla úplně nestresová, za slušný výsledek.
