Armádní generál Petr Pavel: Západ musí dát najevo, kde jsou červené lajny, za něž Rusko nesmí
Z vojenského gymnázia se propracoval k nejvyšší světové funkci, jaké kdy Čech dosáhl – je předsedou Vojenského výboru NATO. Držitel Řádu čestné legie, nejvyššího francouzského vyznamenání, a řádu Legie zásluh, nejvyššího amerického vyznamenání, generál Petr Pavel (56) hovoří o nás, naší pozici a světě válek: „Naše budoucnost je v EU a NATO! Být mostem mezi Východem a Západem je bláhová fikce.“
Politici vedou řeči o vypuknutí nové studené války. Jsme už v ní, nebo se ještě pracuje na obnovení vztahů NATO a Ruska?
Jistá forma strategického soupeření až konfrontace, ne ve smyslu vojenském, jen ideovém, ta probíhá. Já bych ten stav ale studenou válkou nenazval, protože má jinou formu. Dnes se hodně užívají termíny hybridní konflikty či hybridní válčení. Ruská strategická doktrína vidí současnost jako kontinuum konfliktu a nezná dělení: mír – krize – konflikt. Oni prostě vidí konflikt jako kontinuum, v jehož spodní části probíhá informační soupeření, kybernetické aktivity a operace na získání vlivu. Ty mohou přerůstat i do žhavějších forem včetně použití ozbrojených nástrojů až po otevřený konflikt. Pokud jde o informační válku – propagandu, tak nelze popřít, že intenzita informačního působení je mnohem vyšší, než kdy byla. Včetně forem, jež jsou přijatelné, i těch za hranou, jako je zasahování do politických procesů jiných zemí. To, že tento stav nenazývám studenou válkou, ale novou formou soupeření, nevylučuje to, že s Ruskem musíme mít nějaké vztahy. Nikdo si s Ruskem nepřeje otevřenou ozbrojenou konfrontaci.
Jak to ale dokázat? Budu vás citovat: „Rusko chce určovat chod dějin i ostatním, a to bychom neradi opět sdíleli.“ Já mám však pocit, že je to spíš Rusko, kdo je aktivnější a kdo se méně bojí.
Rusko je nepochybně velmi asertivní v prosazování své zahraniční politiky a jejích cílů. Je také pravda, že se přitom neštítí ani nástrojů v hodně šedé zóně, či dokonce v zóně přímo vojenské. Byli jsme toho svědky na Krymu, v Donbasu a jsme toho svědky i v dalších teritoriích. Ruská zahraniční politika je hodně velmocenská a prezident Putin se netají tím, že pravidla určují silní, zatímco ostatní poslouchají. Svědčí o tom i jeho vyjádření, že globální stability se dá dosáhnout jen rozdělením sfér vlivu a tím, že mocní se dohodnou. Země, jako jsme my, s ním toto vidění světa ale rozhodně nesdílejí.
V jednom z rozhovorů říkáte směrem k Rusku: „…slabí dělají, co musí. Tak vidí svět Putin a my to podceňujeme.“ Trefné, ale co s tím chce NATO dělat? Jak řešit Krym či východní Ukrajinu? Mně tyto události připomínají plebiscit a obsazení Sárska v roce 1935 Wehrmachtem. Nejde o současnou politiku appeasementu, politiku slabých?
Nemyslím, že to je výraz politiky slabých, spíš výraz zodpovědnosti nepouštět se bezhlavě do konfliktu. Zahájit ozbrojený konflikt je relativně snadná věc, ale dostat se z něj, to je daleko složitější. Máme ještě v živé paměti konflikt v bývalé Jugoslávii, který začal z relativně banálních příčin. A to šlo o válku v poměrně malé zemi! Pokud bychom teoreticky uvažovali o konfliktu se zemí, jako je Rusko, pak důsledky by byly mnohonásobně těžší a dostat se z takového konfliktu mnohem složitější. Takže cokoliv můžeme udělat, abychom konfliktu předešli, včetně toho, že to může v některých fázích vypadat jako ústupek silnějšímu, pak to udělejme.
Rusko se nebojí, že by NATO přece jen mohlo zasáhnout, že by se mohlo přestat chovat tímto způsobem?
Rusko se dostalo z období a stavu, který vnímá jako národní ponížení. Rozpad Sovětského svazu, Varšavské smlouvy a Západem zdůrazňované vítězství ve studené válce. S tím se Rusko nikdy neztotožnilo a je pro ně důležité, že se opět staví na nohy, že má vůdce, jenž mu dodává hrdost a dokazuje světu, že s Ruskem musí zase počítat a konzultovat otázky světové bezpečnosti. A z této pozice se chová mnohem agresivněji a asertivněji, než se chovalo dříve. Je si vědomo, že Západ nechce jít do otevřené konfrontace právě z těch důvodů, o nichž jsem mluvil. Svým způsobem tak zneužívá přístupu Západu a postupuje dál, než by za normálních okolností šlo. Je na Západě, aby přijal taková opatření, jimiž by dal Rusku jasně najevo, kde jsou červené lajny, za něž už se nesmí. Myslím, že nejen v politických prohlášeních, ale i v ekonomických sankcích a nakonec i uměřených vojenských opatřeních už Západ dal najevo, kde ty červené linky jsou.
Na domácí scéně je tématem politiků referendum o vystoupení z NATO. Vy jste tyto snahy označil za sebevražedné. Co by podle vás hrozilo?
Já ten kontext rozšířím. Ta otázka tehdy směřovala jak ke členství v NATO, tak v EU. Myslím, že bychom měli mít více historické paměti. Relativně nedávno nám všem šlo o to, abychom byli součástí těchto západních struktur. Země naší velikosti si nemůže dovolit luxus snů o jakési neutralitě či samostatném fungování. Od listopadu 1989 jsme zdůrazňovali, že se cítíme být součástí západního společenství integrovaného právě do EU a NATO. Nelze riskovat suverenitu a bezpečnost naší země nezodpovědnými návrhy na vystoupení z těchto organizací. V případě EU si snad každý umí spočítat, jak draze bychom na snahu vystoupit z ní doplatili a jak moc by se snížila naše životní úroveň i perspektiva prosperity do budoucna. Pokud jde o bezpečnost, pak fakt, že NATO je naší bezpečnostní garancí, nejvyšší, jakou jsme kdy měli, těžko někdo zpochybní. Jsem naprosto přesvědčen, že budoucnost České republiky je v EU a v NATO.
Jak se jinak cítíte s řádem Legion of Merit na prsou?
Velice si toho cením. Američané, stejně jako před nimi Francouzi, od nichž mám podobné vyznamenání, je neudělují na běžícím páse ani z politických důvodů, aby se někomu zalíbili. Udělují ho tehdy, pokud si toho člověka skutečně cení. A já si toho cením zpětně také!
Proslýchá se, že váš červnový odchod po ukončení mise ve Vojenském výboru NATO bude i odchodem do penze. Máte už připraveno zrní pro holuby a vybranou lavičku v Riegerových sadech?
Nemám a krmení holubů nepatří k mým preferovaným aktivitám. Až skončím, budu se snažit dělat něco smysluplnějšího. Ale pravda to je! Po ukončení mise v Bruselu mám před sebou ještě čtyři měsíce v uniformě, než dosáhnu věku odchodu do vojenského důchodu. Protože není jiná vojenská pozice, na niž bych mohl přejít, ale i s ohledem na onu věkovou hranici, tak půjdu do důchodu letos na podzim.
Můžete naznačit, kam na podzim zamíříte? Politika, soukromá sféra? Nebo nesmíte ani naznačovat?
Já mohu nejen naznačovat, já mohu i říkat, ale nechci předjímat. Je ještě brzy. Teď mám plnou hlavu i ruce toho, abych úspěšně uzavřel tříleté období v Bruselu a odjel s čistým štítem zpět do republiky. Těch několik měsíců, co ještě budu v uniformě, bych měl pomáhat paní ministryni, případně ministrovi obrany a náčelníkovi generálního štábu. Pokud o to budou stát. O tom, co bude následovat, zatím nemám jasnou představu, ale mám představu, co bych nechtěl dělat. Nechtěl bych se pustit do politiky ani do byznysu. Protože jsem celý život strávil ve strukturách, kdy jsem byl nástrojem ostatních, případně byl hodně svázán systémem, tak bych si chtěl aspoň na nějakou dobu vyzkoušet, jaké to je být pánem svého času.
Byl jsem varován, že se nemám ptát, zda budete kandidovat na prezidenta. Neptám se tedy! Nicméně na vrchního velitele ozbrojených sil byste kandidovat mohl, ne?! Je to jen o frčku výš než máte teď…
Já už to beru jako takový folklór. Samozřejmě folklór, který mne těší, protože jak jsem říkal v minulosti mnohokrát, kdykoliv vám lidé projeví důvěru či oceňují způsob, jakým jste pracoval, tak to člověka potěší. Ale myslím, že každý švec by se měl držet svého kopyta. Tak ať politiku dělají politici, doktoři ať léčí a ostatní to, co umí a čemu rozumějí. Tohle není nic, do čeho bych se chtěl pouštět.
Petr Pavel: Generál Armády České republiky, od června 2015 je předsedou Vojenského výboru NATO. Jako první zástupce zemí bývalé Varšavské smlouvy tak nastoupil do nejvyšší vojenské funkce Severoatlantické aliance. Absolvoval vojenskou akademii, studoval rovněž ve Velké Británii, mj. mezinárodní vztahy na King’s College v Londýně. Během své kariéry působil v Česku i v zahraničí, v roce 1993 se vyznamenal v mírových misích UNPROFOR. Je ženatý, má tři děti. K jeho koníčkům patří cestování, motocykl, fotografování a literatura. Obdržel řadu vyznamenání.
Celý rozhovor, mj. i o Turecku a jeho pozici v NATO, o uprchlících a bojích v Sýrii, si můžete přečíst v tištěném Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 12. dubna.
