Uvědomíte si fobie, o nichž nemáte ani tušení, říkají o seriálu Terror představitelé hlavních rolí
Seriál Terror. Kdo ho na začátku dubna objevil, je už patrně lapen stejně beznadějně jako legendární lodi Erebus a Terror v ledovém nekonečnu. Představitelé klíčových rolí Jared Harris a Tobias Menzies, tedy kapitána Croziera a komandéra Fitzjamese, Reflexu exkluzivně vyprávěli o svých zážitcích z paluby, husí kůži z četby zaprášených dopisů a paralelách mezi celebritami a mořeplavci.
Scénář od Davida Kajganiche podrobně evokuje, čím vším posádky expedičních lodí procházely. Co vám přišlo nejneuvěřitelnější?
Tobias Menzies (TM): Popravdě, čím hlouběji se pustíte do bádání, tím vděčnější jste za dobu, v níž žijete. Uvědomíte si, jaký luxus je, když máme všeho dostatek, když na všechno, co zabolí, existuje pilulka, když nám od bloudění vypomůže navigace v mobilu.
Jared Harris (JH): Jestli se našemu seriálu něco doopravdy povedlo, pak právě zpodobnění podmínek, jež notně přispívaly ke zdramatizování situace. Představte si už jen ten prostý fakt, že máte na veškeré bytí přiděleno metr krát dva životního prostoru. Kam se otočíte, všude je něčí noha, ruka, hlava. Všude to páchne a hodně, protože podpalubí nacpané stovkou potících se chlapů, jimž postupně odumírají tkáně i celé části těla, skutečně není zrovna voňavá záležitost. Ven nemůžete, neb tam byste do pár minut zmrzli – kór když vylezete v oblečení, které by se dalo ždímat, jak je z vlhkých prostor podpalubí propocené. K jídlu vám zbyly už jen zkažené konzervy, tělo postupně vypovídá službu kvůli nedostatku vitamínů, hlavu zaměstnává nejistota, jak dlouho to celé ještě může trvat, a jako bonbónek ochromující strach, že venku řádí něco, co ukusuje hlavy. Úkolem každého dobrého herce je pokusit se vcítit do postavy. Když jsem to udělal já – a s tím geniálním scénářem to šlo samo – pocítil jsem vysloveně fyzickou úzkost. Člověk si uvědomí fobie, o nichž neměl ani tušení. A to pracovala jen má fantazie, muži jako Crozier to zažili.
Musí být zvláštní vědět, že hrajete někoho, kdo tak extrémními stavy prošel.
JH: V rámci přípravy jsem se dostal k dopisům, jež Crozier poslal z poslední zaznamenané zastávky v Grónsku. Mluvil v nich o své posádce a nepříznivých okolnostech, ale hlavně velmi sugestivně popsal vlastní životní pocit. Smutný a rezignovaný pocit. Několikrát jej odmítla žena jeho života a on jako by se smířil s tím, že nikdy nepozná lásku a moře je to jediné, co mu zůstalo. U námořnictva působil od třinácti, na romantické záležitosti nebyl prostor a smířit se s tím, že zemře v podstatě jako mnich, ale navíc bez víry, která by mu pomohla, muselo být strašné. Četl jsem ta slova plná nenaplněnosti, a když jsem si uvědomil, že je nepsal scénárista, ale skutečný nešťastný muž, bylo mi příšerně.
TM: Mně přišel zajímavý ještě jeden aspekt, totiž že ti lidé byli něco jako superstars své doby. Většinou šlo o zkušené mořeplavce, pro něž vláda po skončení válek vymyslela nový úkol: objevovat nové světy, zalepovat slepá místa na mapě. Po návratu sepsali memoáry, které jim vydělaly na zbytek života, a byli vážení a slavní.
JH: Jejich výpravy byly něco jako mise na Měsíc. Mířily do neznáma, za něčím, co přesahuje lidskou představivost. Často jim šlo o život, navíc byli fyzicky zdatní a fakt, že by se už nemuseli nikdy vrátit, taky dělal své. Ženy jim omdlévaly u nohou, byli něco mezi astronauty a rockovými star.
Vy sami jste někdy zažili nutkání, které muži-dobyvatelé mívají: něco zásadního dokázat, pokořit, zažít velké dobrodružství?
TM: Opravdu myslíte, že je to jen mužská záležitost? Že vy ženy netoužíte objevovat?
JH: Je pravda, že asi ne v takové míře. Zvlášť když je chlap mladý, umí divoce snít a jedná bláznivě. Já třeba svého času lezl po barácích, čím vyšší, tím lepší.
TM (šokovaně): Ty?! A kde?
JH: Chodil jsem po městě a hledal nejdřív nejvyšší budovu a pak strom, po němž bych na ni vyšplhal. Občas se na mě lidi dívali dost nechápavě.
TM: Jared míří vysoko, úplně vidím ty novinové titulky.
Zbývá vůbec ve světě, kde si lze přes Google Maps detailně prohlédnout pomalu každý kanál, prostor pro dobrodružství?
TM: Například Elon Musk je živým důkazem, že ano. Létá do vesmíru a dává naději, že i nás to jednou čeká.
JH: Většinu zemského povrchu tvoří voda a o tom, co se skrývá pod hladinou, ještě pořád víme houby. V Amazonii se daří objevovat kmeny, o jejichž existenci jsme neměli tušení. I dnes existují místa, kde jde lidem o život: když vám na Aljašce „chcípne“ auto daleko od civilizace, dost pravděpodobně umřete. A třeba u Hadriánova valu nedávno vykopali starověké boxerské rukavice. Opravdu se nebojím, že by nebylo co objevovat. A znalosti a poznávání v sobě nesou prvek dobrodružství i samy o sobě.
Vraťme se ještě k Terroru. Opravdu celá ta zimomřivá atmosféra vznikla v ateliéru?
JH: Točilo se ve studiích v Budapešti. Nicméně trochu pomohla i příroda: na začátku totiž byla taková zima, že nám v ní doslova zamrzal dech, triky jsme nepotřebovali. A dokonce i v Chorvatsku, kam se normálně jezdí za sluncem, jsme bojovali s neuvěřitelně silným větrem. Zavíraly se tam tehdy mosty na ostrovy, kde jsme se pohybovali, a přišly i dny, kdy nám nezbylo než přihlížet, jak nám vichřice odnáší kusy kulis.
Co vás k seriálu přitáhlo? Bylo to jméno producenta Ridleyho Scotta?
JH: Scénář. Už z prvních stránek jsem vycítil, že tady může jít o víc než jen o kostýmové dobrodružné drama. Na Terroru je úžasné, že překračuje žánr – mísí se v něm hororové prvky s mytologií, politikou i historií. Nelze jednoznačně říct, z čeho pramení největší hrůza: jestli se víc bojíme monstra, které řádí venku, přírody, nebo sami sebe.
TM: Davidovi se navíc podařilo vdechnout historické látce aktuální přesah. Ta imperiální roztahovačnost a nenasytnost kolonizující Anglie, která bere, čeho se jí zachce, ať to stojí, co to stojí, může být mnoha lidem povědomá.
Mimochodem, zjistili jste někde, proč se jedna z lodí jmenovala právě Terror? Nezní to jako název, který by nosil štěstí.
TM: Terror byla válečná loď, pro účely zastrašit ideální jméno. Navíc patřila mezi legendy.
JH: Obě lodi objevily velkou část Antarktidy, dvě tamní sopky se dokonce jmenují Terror a Erebus. A coby válečné bombardéry byly vysloveně předurčené k tomu, aby zvládly extrémní podmínky: počítalo se, že i kdyby zůstaly uvězněné mezi krami několik let, zvládnou to. Takové ikony těžko přejmenujete jen proto, že se bojíte nějakého prokletí.
Když už je řeč o legendách: mezi herci pomalu začínáte platit za legendu vy, pane Harrisi, minimálně na divadelní scéně a televizní. Čím to, že jsme vás ještě neviděli v žádné velké hollywoodské roli?
JH: Jak to jen vysvětlit… Ne že by mi nepřicházely nabídky, ať hraju v tom či onom superhrdinském velkofilmu. A ne že by částky, jež mi za ně nabízejí, nezněly svůdně. Jenže já se řídím pravidlem, že beru jen to, na co bych sám zašel. A představa, že dalších pět let budu běhat po place v kombinéze a honit nějaké virtuální zloduchy, je celkem děsivá. Načež si ještě položím otázku, co dalšího by po mně režiséři chtěli, kdybych na něco podobného kývl, a mám vyřešeno. Radši se budu při práci bavit než bát sám sebe.
