Přes hubu od havířů nedostanu, říká David Ondříček, režisér úspěšného filmu Dukla 61
Držet palce Slavii je houpačka. Před deseti lety jsme se s jejím vášnivým fandou sešli po zisku titulu, ale vzápětí přišel hluboký pád, ukončený současnou čínskou nejistotou. Naštěstí má David Ondříček (49) povolání, v němž může úspěch rozhodujícím způsobem ovlivnit sám. Jeho televizní film Dukla 61 o havířovském důlním neštěstí z roku 1961, během něhož zahynulo 108 horníků, byl okamžitě pasován – a nejen v intencích České televize – na událost roku.
Horníci žili v jiném světě než ostatní lidi za socialismu. Brali i deset tisíc korun měsíčně, což byl plat generálního tajemníka strany. Mně se líbilo, že se o tom ve filmu nemluví, ale je to vidět. Jenom z oblečení hornických žen je jasné, že jde o honoraci. Hotové Američanky.
Mrzí mě, že jsme nestihli natočit jednu scénu, která by byla přítomna jen tak mimochodem. Ženské u kadeřníka. Šlechtí se a baví se mezi sebou hodně ostře. Je jasné, že tomu tady šéfují. Je to jejich svět a chlapi před nimi zdrhají pod zem, protože tam kralují oni. Když jel havíř do Prahy, říkalo se, že v jednom autě jede on a ve druhém jeho klobouk. Měli takový prachy, že si kupovali i věci, které vůbec nepotřebovali. Drahý nábytek, auta, oblečení. Vznikl Havířov, jakési Dawson City, a havíři z něj jezdili na Klondike, jakkoli to bylo jenom autobusem za barák, kde sfárali. Zkracovali si život, podstupovali obrovské nebezpečí, ale vyfárali ven a měli prachy. Byli šlechta, ale vlastně i trestanci pracující v nelidských podmínkách. Nechtěl jsem ten paradox řešit, chtěl jsem ho ukázat.
Lze si tu dřinu vůbec představit?
Absolutně ne! Horníka původem z Maďarska hraje Peter Nádasdi. Chlap namakaný jako prase, samý sval, hrál závodně fotbal. A když během natáčení dostal sbíječku, rubal dvě minuty, crčel z něj pot a pak to vzdal. Představa, že oni tam rubali uhlí v osmihodinové směně, je šílená. Ten kraj je dodnes nasáklý zašlou slávou, chodili jsme kolem zavřených kulturních domů, které pamatují dvoudenní kalby. Když se bralo, ženské čekávaly před závorou, aby si ty svý chlápky zkásly. A oni před nimi utíkali přes plot, vrátili se za dva dny, dali jim přes hubu a jelo se dál.
Replikám mezi havíři není z poloviny vůbec rozumět, ale příběhu to neublíží.
Když Nádasdi řekne, že se někdo hodí do havířiny jak patrontaška z kozí pitky, tak nerozumíte, ale víte, že je to přesné. Do Ostravy se tehdy za prací jezdilo z celé střední Evropy. Byl to hotový jazykový babylón. Marek Taclík mluví česky, protože přišel z Čech, Petr Buchta mluví polsky, Peter maďarsky, ale snaží se mluvit česky.
Občas to zní až jako nějaké zvířecí skřeky v džungli, kde by se dal testosteron krájet.
Toho pravého jazykového lektora jsme našli až ve chvíli, kdy Martha (Martha Issová, životní partnerka Davida Ondříčka; ve filmu hraje jednu hlavní ženskou roli; pozn. red.) jela s Dejvickým divadlem do Ostravy a potkala tam Zdenu, maminku Roberta Mikluše, který v Dukle taky hraje. Ta má za manžela horníka a sama dělá v nonstop herně. Okamžitě se stala ústřední postavou placu. Bez ní by film nevznikl, a když, byl by o padesát procent horší. Překládala do „horničtiny“ celé repliky ze scénáře. Když měla postava, kterou hrála Martha, říct, ať se dotyčná neplete, do čeho jí nic není, Zdena opáčila: Tak ne, ona by řekla, „ať se nesere, po čem ji je hovno“. Tak to tam je.
Jak film přijali pamětníci, jimž jste ho pustili na speciální projekci?
Přijeli jsme v Havířově před kino, kde na nás čekalo sto havířů v uniformách. Bylo jasně cítit, že si říkají: Tak se ukažte, Pražáci. Když promítání skončilo, ozval se potlesk, ale já pochopil, že jsme se trefili, teprve když jsme vyšli ven, chlapi vyndali flašky s pálenkou, co se nosí do dolu, a začali si s námi připíjet. Někteří plakali a zároveň si navzájem říkali: No jo, ale ty helmy jsme měli až rok po tom. A kde jste to točili? V Dukle to přece vypadalo jinak. Ale tak to asi muselo být. Později mi vzkázali, že klidně můžu do Havířova přijet a přes hubu nedostanu. To považuji za velký kompliment.
Velký rozhovor s Davidem Ondříčkem si přečtěte v novém tištěném Reflexu, který vychází ve čtvrtek 30. května.
