Vyrovnat se mužům nechci, říká bývalá ministryně Daniela Kovářová
Mám za sebou feministické období, ale musela jsem se stát ministryní, abych si uvědomila, že toužím po ocenění jako žena, přiznává Daniela Kovářová (53). Prezidentka Unie rodinných advokátů a spisovatelka říká spoustu dalších provokativních vět o mužích a ženách – třeba tu, že ve vztazích nemají stejná práva, anebo že antidiskriminační zákon je zbytečný.
Napsala jste do Reflexu v eseji o české ženě větu, že tahle země není pro mužský. Řadu čtenářek to nazdvihlo ze židle, řada mužů tleskala. Je to opravdu s nimi tak zlé?
Jistě, bílý heterosexuální muž to má dnes hodně těžké. V posledním století jsme mu vzaly mnohá práva. Žena má dnes všude otevřeno a muž aby se bál se skoro nadechnout.
A jaká konkrétní práva jsme mužům vzaly? Co směl kdysi a dnes nesmí?
Měl více odpovědnosti (za ženu), a tedy i více svobody a více práv. Omezily jsme mu volnost, a tím ho znejistěly. Vnikly jsme do jeho lovišť, kde se ukazuje, že jsme v mnoha rolích stejně dobré jako on. A aféry jako #MeToo nebo ženské kupé ve vlaku mu ještě více sníží sebevědomí. Urputné zastánkyně ženských práv dokonce prohlašují, že když nám muži po staletí působili bezpráví, mohou jim teď činit bezpráví zase ženy.
Ale vy současně píšete o tom, že dnešní stav je pro ženu, která už dosáhla v rámci rovnoprávnosti všeho, výrazně nepříznivý. Čili v naší vyspělé západní civilizaci jsou na tom špatně obě pohlaví?
Sobečtíme. Mám právo na výživné a polovinu majetku, který partner vydělá, a tak se obojího neurvale domáhám. Mám právo nehledět na konvence a vybrat si pohlaví i sexuálního partnera. Chci tím říci, že v rodině leckdy tvrdě vymáháme zákonná práva způsobem neslučitelným s láskou a s úctou. Útok a tlak ve fyzice i v rodině vyvolá odpor a protitlak, protože není jedno, jak se svých práv domáháme. Pro společnost jako celek je to zničující. Cožpak jsme na světě, abychom se měli dobře, syslili majetek, užívali si a byli šťastní? Právě naopak: abychom tady zanechali své geny, tedy děti, a umožnili jim pokračovat dál. Namísto toho podporujeme homosexuální sňatky, ženám tvrdíme, že kariéra je důležitější, a divíme se každé, jež zůstane s dítětem tři roky doma. Financujeme kampaně za záchranu vzdálených světů, ale neponoukáme mladé ženy, aby se po dvacítce vdaly a v pětadvaceti počaly první ze tří dětí.
Podle vás ve vztahu nemá žena stejná práva jako muž, což vyznívá dost patriarchálně.
Vztahy se přece neřídí právem, ale zájmy, očekáváními, přáními a obavami, a těmi si lidé nejsou rovni. Jeden z páru bývá silnější nebo atraktivnější, majetnější či se méně bojí rozchodu. Řeči o rovnosti ve vztahu jsou pokrytectvím, navíc skloubit vrcholovou kariéru i výchovu dětí prostě nejde. Můžete najmout chůvy či zapojit babičky, stejně se stresujete a něco šidíte, máte výčitky svědomí. Pokud žena tvrdí, že to jde, věřte, že si vymýšlí, aby vypadala jako superhrdinka. Chcete-li mít úspěch, musíte mu něco obětovat. Podívejte se na mnohé vědkyně či sportovkyně. Mají úspěch, a nemají děti. Obojí dělat vrcholově nejde. A za úspěch zaplatíte vždycky.
Ale vy jste žena úspěšná ve veřejné sféře, byla jste ministryní, jste prezidentkou rodinných advokátů, spisovatelkou. Současně žijete ve spokojeném manželství, máte děti. Jste zkrátka ukázkovým příkladem, že lze být dobrá v obou sférách. Tak proč stále varujete ženy, aby to s emancipací nepřeháněly?
Třeba proto, že v období své vrcholné angažovanosti jsem viděla děti jen pár desetiminut denně, o jejich výchově nešlo hovořit. Mám za sebou feministické období, v němž jsem si přála se mužům vyrovnat. Musela jsem se stát ministryní, abych si uvědomila, že o to nestojím a že toužím po ocenění jako žena. Možná si to jen každá holka musí sama na sobě vyzkoušet, možná mi k prozření pomohla rodinná advokátní praxe. Můžete být vrcholovým manažerem nebo slavnou vědkyní, ale ke konci života vám vždy dojde, že nejdůležitější ze všeho je rodina.
O rodině, o tradiční rodině, dnes neustále slyšíme, že je v ohrožení, v úpadku, rozpadá se… Vy tedy s tímto tvrzením souhlasíte?
Rodina se proměňuje, ale činí tak posledních tisíc let. Muž sice řídí firmy, státy a války, ale skutečným základem rodiny vždy byla a je žena. Nebojím se, že se ta tradiční stane minulostí, protože lidé stále vstupují do manželství, a když se nejbližším členům smečky něco stane, rodina se semkne a pomůže.
Tak jako tak, zhruba každé druhé manželství se však v naší civilizaci rozpadá. Dá se a má se s tím něco dělat?
Se vším se dá něco dělat, jen by státy musely chtít. Z historie i ze zahraničí víme, že státy se dají obehnat zdí, dokáží i podporovat chování svých občanů. Z dob socialismu známe finanční pobídky, bezúročné půjčky a výstavbu bytů pro manžele. Náš stát se ovšem ještě nerozhodl, co chce podporovat, a tak pro jistotu podporuje všechny a každého.
Podporu rodin s dětmi mají ale všechny politické strany na vývěsních štítech. Dělá ten náš stát něco vysloveně špatně?
Stát se dneska tváří, že by rodina bez jeho pomoci neobstála, tvrdí, že ji podporuje, ale fakticky tak nečiní. Nedokáže si vybrat, koho chce chránit, bojí se diskriminace, je politicky korektní jako naše normy a jako politici na veřejnosti. A kdo politickou korektnost opustí a upřímně se vysloví, toho kamarádi za pomoci médií a sociálních sítí popraví za svítání, namísto aby mu zatleskali. Mirek Topolánek, Jiří Čunek, Václav Klaus nebo Dominik Duka by mohli vyprávět.
Daniela Kovářová (53) je advokátka specializující se na rodinné právo, prezidentka Unie rodinných advokátů, bývalá ministryně spravedlnosti a ředitelka Justiční akademie, nositelka ocenění Právník roku 2016 v rodinném právu, komentátorka a spisovatelka (vydala 12 knih, píše detektivky a humoristické knihy). Vyučuje právo na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů Praha a vede odborný časopis Rodinné listy. Je vdaná, manžel je generální ředitel Jitony, a. s., s nímž má dvě dospělé děti.
Celý rozhovor vychází v tištěném Reflexu ve čtvrtek 21. června. Můžete se v něm dočíst i o tom, jací jsme my Češi, když se rozvádíme, nebo názor na střídavou péči.
