Sbíráme hodně bizarní věci, říkají Roman Holý a Mardoša. Sejdou se na festivalu Metronome
V pátek (22. 6.) večer se jen o vlásek minou na festivalu Metronome Festival Prague. Jejich kapely Sexy Dancers a Tata Bojs nabízejí nejlepší show v zemi, a tak je na co se těšit. Tentokrát jsem se však s Mardošou (44) nebavil o jeho celoživotním kamarádství s Milanem Caisem a Roman Holý (52) mi jako obvykle nevyprávěl o bláznivých nápadech kombinovat muzikanty, kteří by se jinde než na nahrávkách jeho kapely potkat nemohli. Řeč byla o jejich společné vášni: sběratelství dosti bizarních věcí. Leccos jsem tušil, ale to, co jsem vyslechl, mi vyrazilo dech.
Mardošo, tady Roman tvrdí, že jakákoli mužská vášeň, a může být sebeblbější, je nezměrná a neskonalá. Souhlasíš?
Mardoša: Ano. Taková vášeň se prolne do podstaty života a také do chodu rodiny. My se nedávno s Bárkou stěhovali a má první myšlenka byla vyrobit si v novém bytě na míru poličky na CD a vinyly. Před časem jsem se seznámil s výtvarníkem Michalem Cihlářem a stěžoval si mu na jeho obal desky Garáže, který je o čtyři centimetry delší, než bývá zvykem. Já tím pádem musím mít o tři centimetry hlubší police, aby žádná deska nečouhala. To mi neměl dělat.
Byl bys jiný, kdybys nic nesbíral?
Mardoša: Byl bych podobný, ale měl bych méně radosti.
Oba sbíráte věci našeho dětství. Jako byste je v sobě chtěli zadržet.
Roman: Myslím, že oba jsme měli fajn rodiče a pěkný dětství, z něhož jsem já nějak nestačil vystoupit. Snažím se zastavit čas a vyrobil jsem si z toho lehce obsedantní poruchu. Kdybys přišel ke mně domů, okamžitě voláš sanitku.
Co vlastně všechno sbíráte?
Roman: Já budu asi dlouhej.
Mardoša: Já jsem lehká váha. Já miluju pořád CD, jsou sice out jako hudební nosič, ale já je mám rád. Když si nějaké koupím a líbí se mi, stáhnu si ho na iPod, což už je vlastně taky pravěk. Pak si ještě ty největší srdcovky kupuju na vinylech. Když si přinesu nové CD, vložím ho do poličky pro zatím neposlechnutá alba, později putuje do poličky jednou a dvakrát poslechnutých CD. Teprve po třech posleších je zařadím do velké knihovny podle abecedy. S filmy na DVD jsem v poslední době hodně zpomalil. Občas i streamuju. Pak už schraňuju jenom drobnosti – figurky Indiánů z NDR, které mi kupoval táta, nebo obrázky Vinnetoua, což je sbírka mé mámy, kterou mi předala. Tady v tom sešitě ještě za lidovou cenu korunu padesát mám ty fotosky z mayovek s Pierrem Bricem vylepené. Bohužel jsem je lepil bílou lepicí pastou a tu a tam jsou prosáklé a jsou na nich hranolky.
Roman: Mardošo, je to chabý.
Mardoša: Počkej, pak mám ještě sbírku kartiček Rock’n’Bubble z dánských žvýkaček, co byly k sehnání jenom v tuzexu. Sérii zpěváků mám takřka kompletní, chybí mi jenom Billy Ocean – kárová osmička. Možnost vytáhnout z obalu fungl novou kartičku jsem měl snad jenom dvakrát, jinak jsme je se spolužáky měnili. A tuhle, po letech, přijdu do antikvariátu a nevěřím vlastním očím. U pokladny jich ležela hromada. Kolik za ně chcete? ptám se majitele. To nic nestojí, povídá, dávám je do knížek jako záložky.
Roman: Poznámka. Ty tvý fotky z mayovek jsou amatérský kopie, ofocený z německých originálů Rialto/Constantin pořízených pro účely propagace filmů s Vinnetouem. V originální sérii, u nás prakticky nesehnatelný, je třicet snímků. Mám jich doma asi dvacet. Když zajistíš, že vaše vystoupení na Metronomu bude mdlé a nevýrazné, jednu ti dám. Jsou nepoškozený a zezadu nepopsaný čili takzvaně mint. To je to důležitý slovo.
Proč jich máš dvacet? Jsi jako Hanzlík ze Slavností sněženek.
Roman: Ano, když mám něco rád, mám to radši dvacetkrát.
Tak spusť.
Roman: Kde začít? Sbírám třeba zcela bezcenný známky z emirátu Ras al-Khaimah. Na dovolenou bych k nim jet nechtěl, ale měli nejlepší známky mého dětství, protože byly nejbarevnější a byli na nich kosmonauti, lokomotivy a motýli. Když jsem měl kliku a našel v balíčku v Pofisu jednoho takzvanýho rasíka, šílel jsem radostí. Mám úplně kompletní ABC od prvního ročníku, včetně vystřihovánek, a jsem hrdým majitelem všech Čtyřlístků v mint stavu.
Co znamená „v mint stavu“?
Roman: To znamená, že jsou v prvotřídním stavu. Bez jakýchkoli vad. Nesmějí mít ohnutej ani růžek. Podobně mám třeba celýho Kapitána Klose. Zajímá mě exilová literatura, dal jsem dohromady většinu knížek Škvoreckého Sixty-Eight Publishers. Je to něco kolem dvou set čtyřiceti titulů. S kompletací se mi snažila pomoci i Dáša Havlová. Škvorecký celý katalog prezidentovi daroval, ale když jsme přišli do Knihovny Václava Havla, nenašli jsme jedinou knížku. Dále sbírám starý matchboxy, konkrétně roky 1966, 1968, 1971 a 1974, východoněmecký stavebnice letadel Plasticart, rc modely Tamyia, mince, staré hi-fi soupravy, 8-track cartridge, obaly od žvejkaček, vinyly, autodráhy Carrera.
Já měl jenom tu českou, s šedivými dílci. A tak jsem je přetřel na černo, aby vypadala jako carrera, jenže jsem to vzal i s kontakty. Takže jsem dojezdil.
Roman: Nebyl jsi sám, tohle vylepšení v Sušici taky letělo. Dál sbírám vláčky H0, české stolní hry, všechny verze Člověče, nezlob se! a Kloboučku, hop! v mint stavu...
Mardoša: Vláčky mám vlastně taky! Tétéčka. Ale už demontovaná…
Roman: Jo, tétéčka mám taky. Dále starý plechový hračky firmy ITES, kde ale pointa spočívá v tom, že je musíš mít i s krabičkou. Taková krabička na pásák z roku 1965 stojí minimálně patnáct tisíc, protože ji každý dítě rozervalo hned pod stromečkem. A plastový figurky Libuše Niklové, které navrhovala pro Fatru Napajedla. Nejslavnější je černá harmoniková kočička nebo třeba nafukovací člun Viking.
Mardoša: Ten je taky od ní? Ten mám na chalupě, už je v něm splasklá podlážka, ale pořád pluje.
Roman: Pozor, testoval je sám Petr Nikl!
Celý rozhovor si přečtěte v tištěném Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 21. června.
