Zemřela Marta Davouze, česká nakladatelka a spisovatelka, první manželka Vladimíra Železného
Marta Davouze (73) Vystudovala Filozofickou fakultu UK, působila jako knihovnice a nakladatelská redaktorka. Byla dlouholetou ředitelkou Centra Franze Kafky, které vydalo úplné Spisy Karla Poláčka a Dílo Franze Kafky. Byla považována za inspirátorku Ceny Franze Kafky a pražského pomníku Franze Kafky od Jaroslava Róny. V roce 2013 s ní udělala rozhovor Adéla Knapové. Přečtěte si ho tak, jak tehdy vyšel.
Jedenačtyřicet let žila po boku Vladimíra Železného. Když byl na vrcholu, podala žádost o rozvod. To jí bylo šestapadesát a sama se přestěhovala do Bretaně, do ruiny středověkého zámečku. V námořnickém baru se na první pohled zamilovala do svého současného manžela Joëla, o němž si myslela, že je námořník. Nebyl. Ale nosí pruhované tričko a paní Martu na rukou. „Ve stylu červené knihovny se žije skvěle!“ říká k tomu Marta Davouze.
Přesně tak totiž život paní Davouze vypadá. Jako idylka z romantické telenovely. Po letech plných dramatických situací po boku Vladimíra Železného a po dvou těžkých nemocech žije šťastně na zámečku se svým vysněným mužem – vysokým, vousatým mořským vlkem. Pravda, Joël není námořník ani není z Bretaně (pochází z Lotrinska a je agronom), nicméně loď vlastní. A hlavně: je romantik zamilovaný do paní Marty. A ona do něj.
Bydlí spolu na kopci nad rybářským městečkem Erquy, Joël udržuje zámeček a okolí, paní Marta se stará o chod domácnosti, o klienty, protože v létě dům zčásti pronajímají, a organizuje kulturní akce – třeba od loňského roku studentskou soutěž o Cenu Jana Zrzavého. Z legrace si navzájem říkají paní baronko a pane barone či kapitáne. Místní je dobře znají, stačí se v bistru v přístavu nebo v květinářství na hlavní ulici zeptat.
Život těchto dvou důchodců je jak z propagační brožury Udržte si věčné mládí a užívejte života. Vypadají minimálně o dekádu mladší, neustále něco podnikají. Právě se vrátili ze Skotska a za pár dnů jedou do Paříže, kde paní Marta pořádá výstavu a vyhodnocení studentských prací.
Teď sedí Marta Davouze za jedněmi z několika vstupních dveří kamenného zámečku na staré thonetce a s brýlemi na očích a cigaretou v ruce buší do laptopu tiskové zprávy k výstavě. Soustředí se, protože musí psát ve francouzštině, kterou se začala učit až poté, co sídlo před třinácti lety koupila. Zapaluje si další cigaretu a znovu pozorně čte napsané věty. Ze sousedního salónu s krbem, televizí a biliárem vychází Joël. Paní Marta mu dává svůj text pro kontrolu číst.
„Nedáme si aperol?“ Je jedenáct hodin. V kamenné stavbě je chladno, venku pálí slunce na bezmračném nebi, fouká – jak je to v Bretani obvyklé. Joël nám na přání paní Marty míchá drink a sám si nalije sklenici bílého vína.
Sedáme si na trávník k dřevěnému stolu, jež je za budovou zámečku a před dvěma dalšími kamennými původními staveními, které k pozemku Manoir de Langourian patří. Joël se vydává k přístřešku, kde má zaparkovaný traktůrek, jímž závodní rychlostí se zalíbením křižuje parčík a udržuje trávu v ideálním stavu. Cestou se zastaví a souhlasně přikyvuje, když jeho žena popisuje, jak dlouhá (deset let) a náročná (sehnat v kraji staré původní kameny) byla rekonstrukce nejen zámečku, ale hlavně oněch tří dalších budov.
„Tady ta, to byly jen rozvaliny. Nemělo to vůbec střechu,“ mávne Joël mohutnou pravačkou a obkrouží zmiňovanou stavbu.
„Jako první jsem se naučila francouzsky technické názvy. Ty ovládám. Od hřebíků po míchačku,“ doplňuje Marta Davouze a popisuje jednotlivé útrapy stavby.
Kousek od nás, uprostřed parčíku za stromy, je oplocený výběh, kde po jezírku plují kachny a kolem nich přecházejí mostek slepice. Za plotem výběhu je v trsu vysoké trávy ukrytá past a na stromě vedle ji snímá kamera. Jednou se třeba liška, jež už zadávila oblíbeného mazlíčka, páva Léona, chytí. Původně chtěl Joël zrzavou škodnou nalákat až před zámeček, návnadou měla být živá slepice, a z křesla v salónu ji otevřeným oknem zastřelit.
Od tohoto smělého plánu upustil. Stejně jako s paní Martou přehodnotili přítomnost ovcí. „Začalo to dvěma a nakonec jsme jich měli jedenáct. Jak? No jednoduše. Když jsme třeba sousedovi dali ryby, co Joël ulovil, a nám zbyly, dostali jsme ovci. Dost se množily. Bylo to strašné. Všechno spásly a pustily se do stromů,“ popisuje paní Marta.
„Pak jsme jednou stáli u okna, dívali se na stádo a Joël povídá, jestli nemám pocit, že už těch ovcí je nějak moc. Jen dořekl, tak před našima očima jedna z nich vrhla tři mláďata. To byla poslední kapka. Všechny jsme rozdali.“
Malé domácí hospodářství byl Joëlův nápad. Paní Marta sice vyrostla ve vilce za Prahou, kde měli také domácí zvířata, ale nijak po slepicích v parku netoužila. Tak Joël jako kompromis umístil výběh s drůbeží mimo výhled ze zámečku.
Je po poledni a paní Marta nám udělá vajíčka od vlastních slepic k obědu. Na másle, s kouskem bagety. Joël si k obědu něco malého vezme sám. Jestliže oběd si každý nějak odbude a věnuje se dál své práci, večeří společně. Marta Davouze dá vpodvečer do trouby mladé kohoutky s pórkem.
Ve Francii se nejedí kuřata, ale kohouti?
Kuře je příliš bez chuti a suché, v obchodech je téměř nekoupíte. Jedí se hlavně mladí kohoutci. Vypadají jako menší kuřata. Ve Francii si uvědomíte, jak důležité jsou suroviny. Také se tu jinak nakupuje. Řezníkovi neřeknete, že chcete kilo hovězího. Ale že chcete maso pro pět lidí na bourguignon, což je jejich obdoba guláše.
Jak pozná, kolik mi toho má dát?
Prostě ví, jak velká má být jedna porce. Francouzi nejedí na množství. To je asi hlavní rozdíl. Jde o to, jíst dobře, ne se přejídat. Proto může mít francouzská večeře pět chodů.
Říkala jste, že se díváte na české pořady o jídle, kde vaří normální lidé. Vás to vážně baví?
Beru to jako sociologickou sondu. To, jak lidé vaří a hostí ostatní, vypovídá hodně o společnosti. Třeba o nedostatku vkusu a stylu. A sebevědomí lidí. Vezměte si český řízek. Ten je sám o sobě výborný, když se dobře udělá. K tomu dobrá bramborová kaše a máte hotové jídlo. I tady, ve Francii, by to bylo hotové jídlo. Ale pro soutěžící v televizi ne. Viděla jsem, jak paní hotové řízky pokladla na plech, zalila čalamádou, zasypala sýrem a navrch práskla vajíčka. To nemůže být hrdá na dobrý řízek?
Vy vaříte česká jídla a jste na ně hrdá?
No jistě. Díky hovězímu vývaru jsem tady za hvězdu. A nejen díky němu. Má první tchyně byla Ruska, druhá je Francouzka, takže vařím rusko-francouzsko-česky. Ale základem jsou suroviny. Tak dobrý vývar jako tady v Praze neuvařím. Snažila jsem se. Koupila jsem i stejné maso. Ale byl jiný. Mnohem tučnější. Pak jsem zjistila proč. Protože v Česku se prodává maso z krav, jež původně dávaly mléko. Tady je to nemyslitelné. Jednoduše jsou krávy na mléko a krávy na maso.
Francouzky jsou dodnes synonymem vkusu a elegantní rafinovanosti. Vy jste vždy měla takový styl oblékání jako dnes, nebo je to vliv právě Francie?
Za to nemůže Francie, spíš výchova. Nepovažuji se za znalkyni módy, dokonce módní trendy ani nesleduji, ale mám přece oči a vidím, co je vkusné a co ne. Osobně nemám ráda kalhoty, proto většinou nosím sukně. Dáma má nosit sukně. Také mám sbírku klobouků, což je spojení praktického a krásného. Je smutné vidět uniformitu mladých lidí, když jsou všichni nacpaní do džínů. Obzvlášť dívenky a ženy, co mají nějaká ta kila navíc a pak jim přes kalhoty přetékají části těla. Francouzky mi obecně připadají elegantní. Myslím si, že jejich přístup k oblečení je celkově jiný než v Česku. Je to podobné jako s tím jídlem.
Jsou ještě nějaké rozdíly mezi Čechy a Francouzi?
Z mého hlediska ty rozdíly nejsou nijak propastné. Oni i my jsme Evropané. Evropská unie v podstatě existovala už za vlády Habsburků. Vládli střední Evropě, jedna větev Španělsku, část také v Holandsku. A dcery provdávali do Francie. Mezi těmi zeměmi se cestovalo, služebnictvo se muselo nějak domluvit. Rozdíly ve vkusu, v jídle nebo chování, jež existují, vznikly kvůli železné oponě, kvůli komunistickému marasmu, který estetiku popíral. Ale už se to lepší.
Nicméně Evropská unie a její praktické fungování vás rozpalují doběla.
Žijeme v nové totalitě! Některé myšlenky sjednocené Evropy jsou dobré, to jistě. Ale co se dnes děje … Nejviditelněji to lze doložit na kouření. Ano, je škodlivé a je třeba, aby kuřáci neobtěžovali nekuřáky. Ale udělat z kuřáků štvanou zvěř, jak se to dnes děje?
Opravdu jsou podle vás kuřáci štvaná zvěř?
Vraceli jsme se teď ze Skotska a na letišti jsem pozorovala starého pána. Byl to takový ten klasický anglický gentleman, držel v ruce fajfčičku, procházel nešťastně letiště i okolí a hledal, kde si může zabafat. Nakonec úlevně našel vyhrazené bidýlko, tam si konečně sedl a zapálil si. Chytlo mě to za srdce. Totalita je dnes převlečená za výchovu. Všechno se jakoby dělá pro nás, všechny příkazy, zákazy a omezení. Vychovávají nás, abychom nekouřili, jak máme vypadat, jaké vložky používat, jakým šamponem si mýt vlasy, jak zateplit dům. Ale co pak? Co si máme počít s tím ideálním domem, s tou ideální postavou a ideálními vložkami? To se nedovíte.
Už léta píšete do českých novin kritické texty. Někteří vám zazlívají, že si kritiku a podle nich povýšenost můžete dovolit z pozice elitářky a majetné ženy žijící v zahraničí. Obzvlášť článek, kde jste kritizovala první manželku premiéra Paroubka, vyvolal nemálo odsudků na vaši adresu.
Já jsem však taková byla vždycky. Kritická. Ale i k sobě, věřte mi. Za minulého režimu jsem pořádala doma salóny. Vymyslela jsem téma, jež mě zajímalo, a našla někoho, kdo se jím rovněž zabývá, ale ví toho víc než já a mohl by nám předat své poznatky. Chodili k nám třeba Petr Pithart, Tomáš Halík. Vladimír Karfík, Ivan Vyskočil, Jiří Grygar, Milan Uhde. Mnoho dalších. A mezi jinými i Daniela Fischerová, která nám vysvětlila astrologii. Když si vzala mé osobní údaje, řekla: „Hned jak jsem vás viděla, bylo mi jasné, Marto, že jste kozoroh. Jste jako F. X. Šalda. Kritický duch. Lidé jako vy sedí ve věži ze slonové kosti a shlížejí kriticky na okolní dění. To je vám prostě dáno, za to nemůžete.“ Pár lidí z Česka, jichž si vážím, dokonce říká, že můj kritický duch v Praze schází.
To vám kritický duch procházel i za normalizace?
Tak nějak ano. Šéf se šel vždycky podívat za dveře, sotva jsem otevřela pusu. Byla to nelehká doba. Já i Vladimír jsme přišli o zaměstnání, on v televizi, já v Sociologickém ústavu. Museli jsme se ohánět, abychom se uživili, pokud jsme nechtěli vstoupit do KSČ ani spolupracovat s StB. Deset let jsem trčela ve Státní, nyní Národní knihovně, kde jsem vykonávala umělé zaměstnání v oddělení vědecko-metodické práce sektoru výzkumu a metodiky knihovnictví. Už ten název! Neumíte si představit to směšné drama, když se schylovalo k nějakému sjezdu KSČ. Na to, aby tam nějaký tajemník ve svém projevu řekl „a knihovny“, se vyplýtvalo neuvěřitelné množství energie.
Nicméně tehdy jste nekritizovala Zuzanu Paroubkovou veřejně a nežila jste na zámku. Změnily vás nějak peníze, když jste je pak měla?
Troufám si říct, že ne. Jeden známý to po mém rozvodu glosoval slovy: Vaším problémem je, že on se změnil a ty ses nezměnila. Myslím, že to vystihl.
A jak je to s tím snobstvím a namyšleností?
Namyšlená rozhodně nejsem. Spíš nejistá a věčně plná skepse. Jak už tak intoši bývají. Chovám se slušně ke každému a nepovyšuji se. Vždycky jsem dobře vycházela jak s řemeslníky, tak třeba s Romy. A jestli na někoho působím jako snob proto, že odmítám jíst z plastového talíře, je to jeho problém. Navíc slovo snob není hanlivé. Právě snobové udržovali po staletí vysokou laťku kultury. Možná se chovám aristokraticky, to ano. Koneckonců, i když můj tatínek byl voják a maminka učitelka, mám šlechtické předky.
Co to znamená, chovat se aristokraticky? Žít na zámku a mít vzdálené předky z člověka aristokrata neudělá.
Aristokrat má být natolik vzdělaný, aby byl skromný. Měl by být ušlechtilý, čestný a velkorysý, v osobních potřebách nepříliš náročný. Měl by mít noblesní společenské vystupování a ovládat několik jazyků. Měl by si vyzkoušet různé dovednosti, ať už ve sportu, nebo v řemeslech, aby dovedl ocenit výkony jiných. A ještě jedna vlastnost skutečného aristokrata charakterizuje. Tu bohužel postrádám, takže nemohu být za aristokratku považována, ani kdybych ve všem ostatním obstála. Je to zdrženlivost. Aristokrat nepíše kritické články do novin, zvlášť není-li tázán. Prostě si jen pomyslí své.
Co vás vedlo k tomu, že jste v roce 2008 do revue Politika poslala text, v němž jste se pokusila demytizovat Václava Havla?
Cítila jsem nutnost ukázat Václava Havla, jaký byl, i s tím negativním, o čem se mlčelo. Ne jakým si přál být v očích ostatních. A překvapivě někteří lidé z jeho nejbližšího okolí mi pak volali a řekli, že se snažili najít v textu nějakou chybu či nepravdu, ale nepovedlo se jim to. To pro mě byla nějaká pochvala!
Napsala jste mimo jiné, že si Havel účelově budoval pozici morálního vzoru, přitom toužil po moci a měl talent samovládce.
Václava Havla uznávám jako osobnost, jež pro naši zemi udělala mnoho. Ale vše, co jsem o něm napsala, je pravda. Proč neukázat, že nebyl žádné neviňátko a že měl problémy s identitou? Jeho život bylo vlastně absurdní drama, které si sám napsal a hrál v něm hlavní roli. Role prezidenta do jeho hry patřila také, ale určitě pro něj bylo těžké převtělit se z bojovníka proti establishmentu v jeho hlavního představitele. Inu, stal se kultem. Nakonec nikoho lepšího jsme neměli a stále nemáme.
Lidé však občas nějaký ideál potřebují, proč jim ho brát?
Havel byl a bude zásadní osobou moderních českých dějin. Nikdo ovšem není jen černý nebo bílý. Nejen Havel, ale třeba také Masaryk. Udělal mnoho dobrého, avšak i špatného. Byla například velká chyba, že zrušil šlechtu. My jsme o vlastní, českou šlechtu přišli už v pobělohorském období, kdy ji vyštvali do exilu. A pak nám nezůstala ani nová šlechta. Jsme národ sluhů. Tak to bohužel je.
Jak bral vaše hlasité vyjadřování názorů první manžel?
Vždycky jsme se shodli ve vkusu a v politických názorech.
Tak proč jste se s ním rozvedla?
Všichni spekulovali, co to má znamenat. Proč jsem při něm stála v nejhorších dobách a proč jsem jej opustila, když byl na vrcholu. Že prý chceme ukrýt nějaký majetek před Ronem Lauderem (americký podnikatel, který se soudil s Vladimírem Železným o TV Nova; pozn. red.) a podobné nesmysly. Jsem romantik. On romantismus jako životní hodnotu neuznává. Já jsem sangvinik, on je cholerik. Mám ho stále ráda a vážím si ho. Jenže to nic neznamená. Je přece plno lidí, jež má člověk rád, ale žít s nimi, to je jiná. Navíc jsem příliš hrdá na to, abych seděla doma ve vile, nechala se od něj vydržovat a čekala, kdy sestoupí z výšin své slávy a vzpomene si na mě.
To jste neměla strach, co budete dál dělat? Není mnoho žen, jež by se rozvedly v šestapadesáti.
Byla bych se rozvedla nesčetněkrát předtím, ale za komunismu to nemělo cenu. Museli bychom stejně zůstat bydlet v jednom bytě. Neměla bych s dětmi kam jít a ani jemu by se takový stav věcí jistě nelíbil. To, že se politická situace změnila, že měl úspěch, že jsme na to měli dost peněz, že děti už byly dospělé a rozvodem jsem je nijak neohrozila, mi prostě jen otevřelo brány ke svobodě. Nic víc za tím nebylo. A myslím, že i on je dnes rád. Vždyť není nic horšího než vyhasínající vztah, jenž se zvolna mění ve zdánlivě neměnitelný stereotyp.
Radila jste mu někdy?
Vladimír si poradit nenechal. Je to člověk, co si jde za svým, a lidé mu příliš neodporují. Takže když jsem se dozvěděla třeba o sporu s Lauderem, řekla jsem mu, aby mu vyhověl, že proti americkému miliardáři nemůže vyhrát. Neposlechl mě. I on je hrdý.
S bývalým manželem jste zůstali skutečnými přáteli, vídáte se. To není právě obvyklé.
Tady v chodbě, ta velká fotka vnučky Viktorky, je od Vladimíra. Výborně fotí. Dokonce fotky úspěšně vystavuje a vyjde mu kniha. Ano, dá se říct, že jsme přátelé. Nicméně je to uzavřená kapitola. Jsem sama sebou, nejsem něčí manželka. Mimo to myslím, že pro mnoho lidí jsem známá především jako zakladatelka Společnosti Franze Kafky, jako editorka Kafkových a Poláčkových spisů, jako autorka projektu na Kafkův pomník nebo jako samostatná publicistka. Byla jsem poměrně známá v kulturních kruzích, i když jsem byla jeho manželka. Doprovázet ho na různé společenské akce, to patřilo k manželským povinnostem, ale nebyla to náplň mého života. Dnes mám pět vnoučat, manžel (Joël Davouze; pozn. red.) má z prvního manželství tři, celkem tedy osm. Vycházíme výborně a s láskou s mými i jeho dětmi, jsme šťastní, když k nám přijedou.
Pan Joël je pravým opakem Vladimíra Železného, musela jste si na to dlouho zvykat?
Ani vteřinu! Vždyť já si takového muže přála celý život. Joël je splněním mého dívčího snu. Zamilovala jsem se na první pohled. I on říká, že když mě poprvé uviděl, jako by ho zasáhl blesk. Potkali jsme se úplně náhodou dole v přístavu v námořnickém baru a já tehdy neuměla vůbec francouzsky.
Proč jste se odstěhovala právě do Bretaně, do drsného kraje, a ne třeba někam do Provence?
Proč právě Bretaň, stále nechápu. Snažím se na to najít odpověď i ve své knize, již připravuji k vydání. Prostě se to přihodilo. Poprvé jsem sem přijela ještě s Vladimírem, který chtěl na dovolenou někam do Francie. Radila jsem se s Petrem Pithartem, kam jet, a on řekl: Ty, Marto, musíš vidět Bretaň. Tak jsme sem přijeli. A já od prvního okamžiku cítila, že sem patřím. To se nedá vysvětlit.
Proč jste si nekoupila nějaký hezký domek, ale rovnou zámek se zbořeninami?
Cítila jsem tu pozitivní energii. A nevěděla jsem, že domy vzadu k tomu patří. Byla jsem přesvědčena, že kupuji jen jednu budovu. Část ruin jsem byla rozhodnuta zbourat. Jenže pak jsem to řekla zedníku Petrovi, který mi sem z Čech přijel pomáhat, ten se na mě podíval a řekl: Vy to rozhodně nezboříte, to bych vás nesměl znát. Měl pravdu. Byla by škoda zničit historické stěny. Ale znovu vše dostavět, zachovat původní dispozice a použít v maximální míře původní materiál byla nepředstavitelná práce.
Pan Joël má loď pojmenovanou Marta. Trávíte s ním na palubě hodně času?
Poprvé jsem Joëla uviděla v námořnickém baru, takže jsem vydedukovala, že je zřejmě námořník. A i když se jako námořník neživil a neživí, ze mě námořnici udělal. Velmi brzo po našem seznámení mě vzal na svou loď. Tam jsem se naprosto znemožnila, protože jsem přišla v kloboučku a střevíčcích na podpatku. Joël na mě přesto hleděl jako na svatý obrázek. Dodnes nevím, jestli v tom z jeho strany nebyla také jistá potměšilost. Musel tušit, jak budu za pár minut jízdy vypadat. Klobouk mi málem uletěl a byla jsem skrz naskrz promáčená. Loď to byla krásná a velká, ale byl v ní hrozný nepořádek. Dala jsem mu najevo, že na takovéto lodi nebudu. Tak ji prodal a koupili jsme novou.
Jak vás místní přijali? O Francouzích je známo, že cizince nikdy úplně nepřijmou mezi sebe.
To v Bretani neplatí. Místní lidé jsou velmi přátelští a nápomocní. Mám zde několik opravdu dobrých, blízkých přátel. Možná je to tím, že Bretaň je jiná než zbytek Francie. Je to drsný kraj a ten, kdo zde žije, jej musí milovat. Život se tady s nikým nemazlí ani dnes. Oceán je nesmlouvavý, dodnes si bere životy rybářů. A když je tady bouřka, tak nelítá vzduchem listí, ale rovnou větve, a vyvracejí se z kořenů staleté stromy.
To jste se nikdy nebála? Zvlášť v tak velkém domě?
Toto místo mi bylo souzeno, sem patřím. Myslím, že se mi tady nemůže nic zlého stát. A pak – bude mi sedmdesát let, v tomto věku se už člověk živlů přírodních ani lidských tolik nebojí. Možná jen cítí před přírodou větší pokoru.
