Zpěvačka Aurora: Češi jsou mé spřízněné duše
Norská zpěvačka Aurora vydala svou první píseň už v 16 letech. Dnes, o šest let později, má za sebou úspěšné debutové album, jehož největší hit Runaway dosáhl na Youtube přes 40 milionů zhlédnutí. České fanoušky si získala dvěma oceňovanými koncerty na Colours of Ostrava, v lednu se už s druhým albem chystá i do Prahy. Před koncertem na festivalu Sziget poskytla Aurora Reflexu rozhovor o vzpomínkách na Česko, inspiraci z přírody i o nových písničkách.
Letos jste podruhé zpívala na Colours of Ostrava, v lednu míříte do Prahy. Vypadá to, že se vám v Česku líbí.
Ano, mám Česko moc ráda, hlavně lidi, kteří tam žijí. Nejen při koncertech se mi zdálo, jako by to byly mé spřízněné duše. Vyjadřujeme emoce dost podobným způsobem, to se mi líbí.
Při koncertu na Colours jste říkala, že hrajete poprvé v životě před tak velkým davem. Čekáte, že to vystoupení na Szigetu překoná?
Možná ano, jsem na to zvědavá (rozhovor se uskutečnil před koncertem, ten byl nakonec ještě více zaplněný než vystoupení v Ostravě, pozn. red.).
Půjdete se tady podívat i na jiné koncerty? Co byste doporučila?
Chtěla bych vidět koncerty u ohně v prostoru Campfire. A moc ráda bych poznala nějaké místní kapely, zatím jsem ale neměla čas se pořádně podívat, kdo bude ještě hrát.
Letos přicházíte se svým druhým albem Queendom. Jak velký hudební posun v něm jde slyšet v porovnání s tím prvním?
Záleží na tom, jak moc do hloubky se na moji hudbu díváte. Někdo ji prozkoumává velmi detailně a snaží se vnímat všechno. Celkově je album jiné, je velmi přírodní, hodně inspirované norskou krajinou. Řekla bych taky, že je toho v něm jednoduše ještě víc ze mě, opravdu jsem si jeho tvorbu užila. Moc se těším, až bude vydané.
Máte na něm nějaký zvlášť oblíbený moment? Někdy mluvíte o písni číslo 8, která má být velmi speciální…
Je to tak, jde o písničku, kterou to celé začalo. Tehdy jsem se vzbudila o půlnoci, napsala celou píseň a nahrála si ji na telefon. Ráno jsem si ji pustila a hned jsem poznala, že pro mě bude něčím výjimečná.
A jak moc jste se za tu dobu posunula osobně? Začala jste více upozorňovat na ochranu přírody, vnímáte dnes svět o trochu jinak?
Rozhodně jsem za posledních pár let poznala, jak malá ve skutečnosti jsem a jak moc lidí na světě dělá skvělé věci. Velmi mě také ovlivňují dopisy, které dostávám od fanoušků, často jsou velmi tvořiví a vážně mě inspirují. Čtu všechny dopisy, které dostávám, a někdy u nich pláču. Jinak by bylo mým velkým snem zachránit planetu, chránit zvířata… Vidím ale, že sama tolik nezmůžu, ani bez svých fanoušků bych toho moc nedokázala.
Odkud nejčastěji pochází fanoušci, kteří vám píší? Na koncertech bývají k vidění norské vlajky, jsou tedy většinou z Norska?
Jsou ze spousty různých míst po celém světě. Překvapilo mě třeba, kolik z nich je z Brazílie, dost je taky v Austrálii. Přijde mi to hezké v tom, že ať jsme odkudkoli, můžeme být stejní, cítit stejné věci, přestože je třeba vyjadřujeme jinak. V Norsku jsme o trochu tišší, naproti tomu tady jsou lidé plní energie, tančí…
Co z toho je bližší vám?
Řekla bych že jsem taky trochu excentrická. Užívám si, když jsou lidé kolem uvolnění.
Platí i tak pořád, že vás nejvíce inspiruje výhled na fjord doma v Norsku, kde jste skládala debutové album?
Ano, pořád to tam mám moc ráda. Cítím se ale dobře i v přírodě v jiných částech světa, v posledním roce mě často mrzelo, že jsem vedle koncertů neměla čas se třeba nadechnout u oceánů, cítit vůni trávy, stromů… Ráda pozoruji rozdíly v přírodě, která mi říká všude na světě něco jiného. Někdy se mi chce jen být a nic nedělat, jinde vás zase příroda nutí se jí dotknout, plavat v oceánu nebo jíst ovoce ze stromů. Každé takové místo mě inspiruje vlastním způsobem, snažím se z toho čerpat.
