Zemřel Michal Maudr alias DJ Loutka, jeden z nejznámějších českých DJ
Ve věku padesáti jednoho roku ze včerejška na dnešek odešel Michal Maudr, širšímu publiku známý jako DJ Loutka. S deejayováním začínal ve smíchovském klubu Futurum. Byl u toho, když začátkem devadesátých let dorazila do Česka – s řádným zpožděním – house music, tehdy do klubu U Zlatého melouna, záhy se stal nejvyhledávanějším pražským DJem. Od té doby hrál všude možně – v Amsterdamu, v Barceloně nebo v San Francisku. Na scéně stál vedle těch největších hvězd typu Carla Coxe nebo Richieho Hawtina. Přinášíme rozhovor, který s ním v tištěném Reflexu vyšel vloni na jaře.
Byl u toho, když začátkem devadesátých let dorazila do Česka – s řádným zpožděním – house music. Michal Maudr, aka DJ Loutka, se záhy stal nejvyhledávanějším pražským DJem. Od té doby hrál všude možně – v Amsterdamu, v Barceloně nebo v San Francisku. Na scéně stál vedle těch největších hvězd typu Carla Coxe nebo Richieho Hawtina. Začátkem května mu bylo padesát let. Vítejte ve světě muže, jehož pracovní doba zpravidla začíná v pátek večer a končí v neděli nad ránem.
Někde jsem se dočetl, že v půlce devadesátých let jsi vůbec nepotřeboval peníze…
Nepotřeboval. Vlastně nikdo z mého okolí je moc nepotřeboval. Nebyl jsem moc náročnej a myslím, že doteď nejsem. Mám ten život vlastně vůbec zvláštně bártrovej. Na barech a za taxíky jsem většinou neplatil. A s jídlem to bylo podobně.
Za něco sis přece musel kupovat desky, ne?
Měl jsem naštěstí nějaké peníze z doby těsně před tím, než jsem s deskama začal. Ten trik si budou pamatovat starší ročníky: V jedné zemi (v Československu nebo v Polsku) sis v bance koupil vychodoněmecký marky, jel jsi do západního Německa, kde jsi je vyměnil, a dostals na naše koruny dvakrát tolik. Byl to důsledek spojování Německa v roce 1990. Podobný možnosti se fakt nenabízej’ často. Vůbec se nedivím těm mladším, že nechápou, když jim dneska řekneš: „Rozumíš, to bylo oficiálně v bance, to nebylo žádný vekslácký pobíhání po ulicích!“
Pamatuji si – tahle příležitost trvala asi půl roku.
Ke konci už to moc nešlo, východní marky přestávaly být k sehnání. Kdybysme to ale s kamarádama chytili hned na začátku… třeba bych byl už mrtvej. Na druhou stranu nevím, proč nad tím přemýšlet. Mně to stačilo, na živobytí jsem si něco vydělal. A i díky tomu jsem mohl hrát za málo peněz – zpočátku se mi často stávalo, že jsem odcházel nad ránem z klubu, a ještě po mně chtěli doplatit útratu za pití.
Známe se z klubu Futurum, kde jsi muziku pouštěl ještě z cédéček.
Tehdy každý dělal, co mohl. Já byl v klubu Futurum, který utěsně po revoluci znovuotevřel Honza Šedivka s několika známými. Všechno jsme dělali dohromady: Jednou jsi byl na baru, jindy u dveří, tenkrát se nikdo nepral, takže i to bylo jednoduchý. Muziku pouštěl, kdo měl náladu. Nikdo pořádně nevěděl, jak se co dělá. Bylo to takový tápání ve tmě, ale zábavný!
Z desek jsi začal hrát až po slavném mejdanu – první pražské house party – u Melouna v roce 1991?
Jo, tam se mi to přehouplo!
Co se ti přehouplo?
Jiný myšlení!
Myslíš extázi, kterou tam tehdy přivezl někdo z Belgie?
Jo, jo. Líbila se mi nálada všech těch lidí, kteří se tam potkali, aspoň částečně se všichni znali. Tehdy byla Praha pro mladý lidi strašně malým místem. Zažívali jsme svého druhu zvláštní androš. V těch prvních týdnech nebo měsících po mejdanu u Melouna znalo house music tak dvacet lidí, pak stovka. Všude jinde jel rock… Otvíralo se Rock Café, Bunkr, Újezd… Pro běžné publikum byla tucka (tehdejší slangový výraz pro taneční elektronickou hudbu; pozn. red.) smrt. Třeba seshora z kavárny v Bunkru, když jsme si pustili nahranou kazetu s housem, nás vždycky vyhazoval majitel Richard Němčok. Jednou odpoledne jsme stáli před Bunkrem – mohlo nás bejt tak deset patnáct. Přijel tam nějakej kluk, začal prudit, nadávat nám, co že to posloucháme. Víš, jak to ve finále dopadlo? Strčili jsme mu kazetu do přehrávače, jel před náma, otevřené dveře u auta a šup přes Staromák. Představ si to dneska. Tenkrát bylo bezvládí, policajti se báli kohokoli zastavit, aby to náhodou nebyl syn nějakýho disidenta. Normálně jsme jeli přes Staromák, pak Pařížskou až k Vltavě u Continentalu a kalili tam do noci. Všichni se na nás smáli, nikomu nic nevadilo. Teď by na tebe za deset vteřin volali policajty.
Tahle doba je vůbec spojená s různými historkami – jako třeba, když Američan John Bruce Shoemaker postavil ráno po party dva autobusy před vyhopsaný Slovanský dům a asi stovku těch rozpohybovaných a rozesmátých lidí odvezl do Všenor k jezu na Berounce, kde se volně pokračovalo.
Ale to už to jelo, ve Slováči pařilo možná tisíc lidí! Lezli po stropech, JB tam dokonce chtěl přivézt slona ze zoologický zahrady. Jednoznačně nejhezčí období mého života, lidi byli navzájem k sobě hodní.
Čím to podle tebe bylo?
Rozhodně tou euforií po padlých komouších! V lidech byl najednou pocit, že to „happy“ v nás bude do konce života. To teď už není, ale za to si koneckonců můžeme sami, všichni do jednoho.
Kdy sis začal uvědomovat, že to nebude „happy“ napořád?
Ale já to mám happy pořád a o ostatní se moc nestarám. Nejsem materialista, na věcech moc nelpím, jedině snad to zdraví, jenže s tím nikdo nic moc neudělá.
House music k nám přivezli zmínění Belgičané.
… ti první kluci byli až na DJ Geerta spíš týpci, co si desky pouštěli sami doma. Až pak, když jsem přijel poprvé do Roxy v Amsterdamu, jsem viděl party na úplně jiné úrovni. I proto jsem splynul spíš s Nizozemskem, Belgie byla divná. Vyšel jsi z klubu, hodili tě na auto, začali šacovat… To opravdu není nic, za čím by ses tam chtěl vracet. V Nizozemsku byly plný ulice, všichni se na tebe smáli. Navíc se mi v tamním Roxy stalo, že přesně po roce od chvíle, kdy jsem tam byl poprvý – mimochodem dodnes mám schovanej lístek –, mě tam pozvali hrát. Zvláštní magie. Kamarád DJ mě ubytoval a pak od dalšího DJe, který odjel na delší dobu do Indie, jsem měl půjčený další byt, zároveň mi přenechal hraní, které měl už nasmlouvané. Bydlel přímo v centru red light distriktu, patro nad nějakou prostitutkou. A najednou jsem viděl noční život v Amstru zase úplně jinak. Hrál jsem tam po malých klubech asi čtyři měsíce. Skvělá zkušenost. V krámu s muzikou už věděli, kdo jsem, každý týden jsem měl připravený v tašce nový desky. Vůbec ta atmosféra nakupování desek a povídání o nich byla krásná a vlastně komunitní záležitost, všichni jsme se znali. Dneska už je to úplně jinak, většinu nahrávek dostávám v datech.
Mluvíme přibližně o roce 1993 nebo 1994. V té době už v Praze vznikl klub Radost FX.
To byla taky bomba. Pátky a soboty tam hrával Pavel Bidlo, mě pozvali, abych tam dělal středy. Šlo vlastně o první opravdu houseovou noc. Středy jsem vždycky hrál od devíti do jedenácti na Rádiu Bonton a pak šup od půlnoci do Radosti. Neskutečná atmosféra, pravidelně tam bylo asi tisíc lidí – představ si to, v noci uprostřed týdne! Radost byla tehdy skvělá, hrávali tam ti absolutně top DJové, kteří tehdy začínali být velkými světovými hvězdami – Carl Cox, Paul Van Dyk nebo Richie Hawtin.
O pár let později jsi byl u toho, když vznikla první tuzemská pořádná houseová produkce Roxydust.
Tu jsme založili s Jardou Krampolem a Petrem Hoškem, ale já si toho z té doby fakt moc nepamatuju. Vím, že se to dělo, ale jemné nuance? Když se tě zeptaj’, jak jsi šel před dvaadvaceti lety do práce, taky si asi budeš těžko vzpomínat. Dělo se to přirozeně, nikdo na nic netlačil, kdybych to mohl prožít znova, nic bych neměnil. Byly to první akce v Ládví, v MišMaši v rozjíždějícím se Roxy. Pamatuju si, jak se právě tam v roce 1998, po Shakeu (legendární parties druhé poloviny 90. let; pozn. red.), promítalo finále olympiády v Naganu. Vyhráli jsme, pomalu vyrážíme s kamarády ven a jen zíráme, říkali jsme si: „Tady to vypadá jak po válce!“
Páteční noční diskotéky se často přetavovaly do víkendových „jízd“, leckdy končily až v pondělí. Kdy jsi obvykle končíval ty?
Myslím, že jsem se tehdy nezastavoval vůbec. Byl jsem mladej a tenkrát nebyly zastávky moc potřeba. Tuhle jsem si říkal, jak jsem to vychytal, že jsme měli furt zábavu. Třeba v raných devadesátkách jsme chodili vedle Bunkr Café taky do Mama Klubu, pouštěli si těch pár nahraných kazet s houseovými sety, kterých bylo snad deset v celé republice. Ta komunita se ale šíleně rychle rozrostla.
Proč? Nemohly za to spíš „taneční látky“, nebo hypnotismus houseové muziky?
Po celou dobu moderní historie muziky byly vždycky přítomny nejrůznějších substance, takže primárně nešlo o tenhle vliv. Šlo spíš o to, že jsme zažívali něco úplně jiného. Samozřejmě, droga ti něco otevře, ale dál už není nutné ji aplikovat. Proto lidi dokážou poslouchat taneční hudbu každý den, což například při extázi ve své podstatě ani nejde. Pak ovšem přišly restrikce. Chápu, že je jednotlivé státy vytvořily a mají to mezi sebou dohodnuté, to respektuju. Přináší to však i zvláštní paradoxy, že třeba USA, největší bojovník proti drogám, na nich najednou začnou vydělávat a trávu prohlásí za lékařskou marihuanu. Vezmi si takovou extázi: její účinná látka MDMA byla vymyšlena jako lék (v roce 1912 si ji patentovala německá společnost Merck jako lék na hubnutí, později, v 50. letech, látku začala užívat CIA jako tzv. drogu pravdy; pozn. red.).
Říkáš, že respektuješ restrikce proti drogám na státních úrovních.
Jasně že respektuju jejich tvrzení, ale to, co dělám sám – a já nikomu nebudu žádné drogy dávat –, to by jim mělo být jedno, ne? Jenže státní aparáty mají potřebu lidi lépe a více kontrolovat, asi proto, že někoho napadlo, že lidi mají díky drogám větší rozhled. Ať mi řeknou, kolik lidí umřelo na extázi. Samozřejmě, stanou se případy, ale to je zpravidla souhra náhod. Na každého jedince droga funguje jinak. Když se stane, že někdo umře, je to smutné, ale podobná věc se může stát člověku i po rohlíku, že mu zaskočí. Takže zakážeme rohlíky? Myslím, že když by ty státní aparáty přestaly s touhle represí, že by ubylo i úmrtí – lidi zpravidla neumírají na tu látku samotnou, spíš na přidané zbytečnosti, které tam díky černému obchodu někdo přimíchá.
O co se zajímáš, když nepouštíš muziku?
Odpočívám, v tomhle věku už potřebuju nabírat energii na víkend. A samozřejmě poslouchám novou muziku.
Koncem loňského léta tě najednou odvezli do nemocnice – co přesně se stalo?
V pondělí po víkendu, dost náročném, jsem se najednou skoro nemohl hýbat. Hodně jsem přejížděl. V pátek večer jsem hrál na Mácháči, hned na začátku asi od devíti, pak jsem sedl do auta a jel snad tři hodiny do Brna, kde jsem nad ránem hrál řekněme od dvou do čtyř, z Brna hned do domů. Trošičku jsem se prospal, v sobotu odpoledne zase do auta a do jižních Čech a tam jsem absolvoval nemlich totéž, dva festivaly a zase nad ránem domů. Už v neděli mě to bolelo a v pondělí jsem nemohl chodit. Nefungovala mi pravá noha, vůbec. Volal jsem kamarádovi, dostal jsem kapačky na Bulovce, hodili mě na CT, tam nic moc neviděli, jen maličko vyhřezlá plotýnka. Nakonec jsem musel odjet do Motola, měsíc do mě čepovali různé medikamenty, včetně opiátových náplastí, ale ani ty nepomáhaly, bolest příšerná. Až pak zjistili, že mě musí rychle operovat, že bych jinak mohl ochrnout. Díky bohu, že jsem tam měl známé ještě na vedlejším oddělení, původně do mě chtěli ládovat šrouby. Takhle to udělali jinak, plotýnku mi otevřeli, vyčistili, asi ještě nebyla úplně poškozená.
To pak jeden přemýšlí o životním stylu, ne?
Měl jsem depku a byl hrozně vyčerpanej. Navíc já, který když má chřipku, je pomalu konec světa.
