Nikoli život, ale svoboda rozhodnutí je nejvyšší hodnotou, říká o euthanasii profesor Pafko
Prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc. (78 let), emeritní přednosta III. chirurgické kliniky 1. lékařské fakulty UK a Fakultní nemocnice Motol je přední český břišní a hrudní chirurg. V prosinci 1997 provedl se svým týmem první transplantaci plic na území České republiky. Je držitelem státního vyznamenání Za zásluhy (2013) a Rytířem českého lékařského stavu (2015). Pokud některý lékař ví o umírání opravdu hodně, je to právě profesor Pafko.
Nemám samozřejmě doma žádný jed, ale dávku psychofarmak, jež mi předepsal můj psychiatr a já je dostal na recept na dva měsíce dopředu. Je to plně legální. Ve skutečnosti je to však více než jeden a půl dávky téže látky, kterou usmrcují klienty na klinice Dignitas ve Švýcarsku.
Mám ty léky samozřejmě kvůli léčení. Konkrétněji – až budu potřebovat už navždy vyléčit své bolesti. Artróza třetího stupně v páteři a pánvi je už ve třiapadesáti těžko snesitelná, bolesti jsou stálé a silné. Jak to bude za pět let? Jak za deset? A je vůbec nějaká šance, že nebudu před smrtí příšerně trpět bolestmi, když se nezabiju včas sám?
Myslím, že mě suicidium – bilanční, ochranné – prostě čeká jako rozumné řešení. A že když k němu nenajdu odvahu, zaplatím za zbabělost nesmírnými bolestmi, což bych si raději ušetřil. Takže jsem se na to celé šel zeptat člověka, jenž o euthanasii také přemýšlí. Profesora Pavla Pafka.
Jak došlo k tomu, že jsme začali považovat za hodnotu délku života bez ohledu na jeho kvalitu? Příslušníci přírodních národů, když přišel jejich čas, odcházeli umřít do lesa.
To je jednoduché. Celý vývoj lidstva se vzdaloval přírodě a prodlužoval lidský život. Dříve lidé umírali ve čtyřiceti či padesáti letech, dnes v osmdesáti nebo devadesáti. Vždy na konci života bylo nějaké utrpení, nějaká nemoc. Čtyřicet let žili, měsíc trpěli, pak umřeli. Dnes žijí osmdesát let, pak trpí měsíc či dva, možná tři, a umřou. Lidstvo mělo tendenci prodloužit tu šťastnou, plnohodnotnou část života, protože vědělo, že nakonec vždycky přijde nějaké utrpení. Že ztratí důstojnost. Trvale ležící babička s proleženinami ztrácela důstojnost před sto lety a ztrácí ji i dnes.
Ale proti takové ztrátě důstojnosti se lze alespoň částečně dopředu pojistit…
Naše země patří k rozvinutým zemím, které mají takzvaný living will. To je zakódované v naší legislativě. Člověk má právo v době, kdy teprve anticipuje, předpokládá možné příští potíže, učinit úřední zápis a nechat si potvrdit u notáře, co chce a co nechce, aby s ním v případě těžké nemoci lékaři dělali. Jeho důstojnost není dotčena. Můžete předem podepsat, co nechcete, aby s vámi dělali. Takže máte právo odejít do lesa, až vám bude zle, a umřít tam. Veřejnost ústy svých volených zákonodárců uznala, že je to cesta, kterou si každý z nás může legitimně zvolit.
A dobrovolně odejít.
Ano, odejít. Společnost se přesto ještě jistí tím, že když půjdete po lesní cestě a narazíte na člověka, který tam odešel, aby vše skončilo, ale vy mu nepomůžete, může vás potrestat za neposkytnutí pomoci. Ale zase si od toho v křoví ležícího člověka můžete nechat podepsat papír, že odmítá jakoukoliv pomoc. A teprve s tím papírem jste z obliga, což je zcela bizarní. Došli jsme tak daleko v byrokracii, že už se nevěří ničemu, co není černé na bílém.
Až tenhle článek vyjde, jistě s námi mnozí nebudou souhlasit.
Proč? My jako zdravotníci musíme respektovat přání pacienta. Ze zákona. Musíme respektovat jeho důstojnost a vůli.
V Brazílii se nesmí do ničeho mluvit málo asimilovaným indiánským kmenům. Ty ovšem zabíjejí hned po narození těžce malformované novorozence, což se samozřejmě v Brazílii jako takové nesmí. Má pro ten rozpor medicína nějaké řešení?
V tom je vnitřní rozpor. Buď na brazilském území platí brazilská legislativa, nebo je nějaký kopec, kde žijí Indiáni, z brazilské legislativy vyjmutý. Právní norma musí být jednoznačná. A nemusíme kvůli tomu chodit do Brazílie k Indiánům. I u nás máme nějaké právní normy a část lidí s nimi není spokojená. Běhá s transparenty po náměstích a demonstruje proti zákonům – zákonům, které byly schváleny voleným zákonodárným sborem. Tak je to všude. Když Andrej Babiš získá hlasy třiceti procent lidí, sedmdesáti procent ne a pak se stane premiérem, je těch sedmdesát procent naštvaných. Ale musím si vybrat – buď jsem demokrat, nebo autokrat. Nemůžu současně být demokrat a současně posílat ty, jejichž názor převážil, do háje. Jediné, co můžeme udělat, je chodit volit.
Celý rozhovor s profesorem Pavlem Pafkem si přečtěte v zítřejším Reflexu.
