Snažím se pedagogy vrátit k podstatě jejich práce, říká „učitel učitelů“ Dylan Wiliam
Dylan Wiliam (63) do Prahy přijel na pozvání Nadace Martina Romana, aby svým workshopem provedl sto šedesát pedagogů, expertů na výchovu či zástupců pedagogických fakult. Rodák z Walesu vystudoval matematiku a fyziku a od roku 1984 se v rámci londýnské King‘s College, Princetonské univerzity a University College London věnoval technikám výuky a profesnímu vzdělávání učitelů. Coby přední světová autorita na rozvoj vzdělání své poznatky shrnul zejména do dvou knih – Zavádění formativního hodnocení (vyšla i česky) a Inside the Black Box, jíž se prodalo přes sto tisíc výtisků.
Vedete workshopy po celém světě. Narážíte na rozdíly mezi systémy výuky v různých kulturách?
Rozdíly jsou většinou jen na povrchu vzdělávacích systémů, pod ním je vzdělávání ve většině zemí dost podobné. Na skupinu s 25 až 40 studenty připadá jeden pedagog, ten se drží nějakých osnov, snaží se, aby studenti vstřebali, co je potřeba, dostává od nich zpětnou vazbu – tohle je univerzální. Hodně se liší třeba testování studentů, ale nakonec je stejně nejdůležitější to, co se odehrává přímo ve třídě mezi učitelem a žáky. A zase, učitelé používají různé metody, ale musejí si při tom pokládat tytéž otázky: chápou studenti, co je učím? A právě v těchhle otázkách se uplatňuje formativní hodnocení, kterému se na workshopech věnuju.
Proč právě formativní hodnocení?
V angličtině je to „formative assessment“, což vychází z latinského assidere – „sedět vedle“. Přeneseně vzato tedy učitel sedí vedle studenta, aby na něj dohlížel. Podle jiné definice jde o způsob docházení k závěrům: dáváme studentům zadání, zjišťujeme, jak se s nimi vypořádali, a pak z toho děláme závěry. Jako třeba – tenhle student může jít na tuhle univerzitu. Jiný student rozumí metabolismu u krávy. A zase jiný neumí násobit sedmi. O úroveň výš pak stojí závěry, co bych měl jako učitel udělat, aby se status studenta zlepšil.
Jak váš workshop obvykle probíhá?
Většinou začnu tím, že účastníkům připomenu, proč vlastně mladé lidi učíme: ne proto, aby měli dobré známky, nýbrž abychom jim změnili život k lepšímu. Snažím se učitele vrátit k podstatě jejich práce. Pak se jich zeptám: Co můžete udělat, abyste byli opravdu dobrými učiteli? Ukazuju jim, že spousta výukových postupů, které považují za přínosné, je ve skutečnosti k ničemu.
Co například?
Existuje třeba představa, že děti mají různé styly učení: někdo je vizuální typ, někdo látku líp vstřebá posloucháním a tak dále. Řeklo by se tedy, že když budeme učit děti stylem, který jim vyhovuje, naučí se toho víc. A to není pravda. Nejsou pro to důkazy. Správný výzkum ostatně učitelům nikdy neřekne, co mají dělat; na to jsou jednotlivé třídy příliš komplexní organismy. Ale může jim napovědět, že když se zaměří na jeden aspekt výuky, bude to mít s vysokou pravděpodobností takový a takový efekt. Pomáháme učitelům stanovit si priority a vybírat si různé techniky. Na workshopu jim vždycky ukážu pětadvacet tipů, jak zlepšit výuku. A pak je nechám, aby si vybrali jeden, který bude jejich stylu výuky vyhovovat nejvíc.
A toho se pak mají držet.
Ano, až se stane pevnou součástí jejich praxe. Sedmihodinový program pak zakončuju tím, že jim doporučím pomáhat si navzájem a profesně se rozvíjet v rámci jakýchsi učitelských komunit.
Celý rozhovor s Dylanem Wiliamem si přečtěte v tištěném Reflexu č. 38/2018, který vyšel ve čtvrtek 6. září.
