Měli jsme bojovat v roce 1938, 1948 i 1968. Zachovali bychom si hrdost a páteř, říká Karel Schwarzenberg
Jeho rodina ovlivňovala po staletí evropské dějiny. Více než tři století pak i ty české. Karel Schwarzenberg (80) tady byl vždycky doma, i když musel žít v rakouském exilu. Sto let republiky je příležitostí vydat se po českých stopách jeho předků. Jeden stavěl pražské kostely a bránil českou katolickou církev před antisemitismem, druhý vlastenecky provokoval svého bratrance, pevného obhájce rakouské monarchie, otec organizoval protinacistickou skupinu. Asi i proto syn říká, že jsme měli bojovat jak v roce 1938, tak i v letech 1948 i 1968. A co mu o ztrátě schwarzenberských majetků vyprávěl Jan Werich nebo proč o něm potomci za sto let řeknou „kromobyčejný vůl“?
Schwarzenbergové patří k prominentním evropským rodům. Procházejí dějinami bezmála devět století, více než tři stovky let pak českými dějinami. Dosáhli titulů knížat ve Svaté říši římské, kardinálů, byli vojevůdci, diplomaté. Předci vás přiměli dát se na politiku?
Je to dědičné zatížení. Ale hlavně, od dětství se politika zabývala mnou. Podívejte se, když mi bylo devět let, bylo po válce a v novinách probíhala diskuse o vyvlastnění strýce Adolfa z hlubocké větve. Tehdy se nás v novinách zastával jen Ferdinand Peroutka. Nejdřív se pokusili Adolfův mnohamiliardový majetek zkonfiskovat podle Benešových dekretů, ale když advokáti prokázali, že věnoval peníze na československé opevnění a Jan Masaryk mu písemně potvrdil, že podporoval vládu v exilu, tak se rozhodli udělat to zákonem „lex Schwarzenberg“. Jediným zákonem proti jedinému člověku! Přesto ten právní nesmysl dodnes platí, neboť u nás platí jedno – co jsme si nakradli, to si ponecháme.
Adolfovi zabavili majetek předtím i nacisté, že?
Jistě. A nás Heydrich vyhodil z Orlíku a stěhovali jsme se do Čimelic. To si pamatuju dobře. Taky si pamatuji povstání roku 1945. Vzpomínám, jak se 5. května objevil otec v uniformě československého důstojníka a vytáhl do boje. Později jsem se dozvěděl, že měl už tři roky zorganizovanou podzemní skupinu. Osvobodili Miroticko. Lidmi byl oslavován jako vůdce tamního povstání. Ale už o tři roky později, v roce 1948, přešli na druhou stranu chodníku, aby ho nemuseli pozdravit. To bylo pro malého kluka velmi výchovné. Tyhle všechny události mě ovlivnily, a tudíž jsem se od dětství politikou zabýval. Tak jako se politika zabývala mnou, tak jsem se zabýval já jí. Vlastně celý život.
Přemýšlel jste o tom, zda váš rod udělal pro tuto zemi více dobrého než špatného? Šlechtické rody mají to štěstí či smůlu, že jejich stopy jsou v dějinách zaznamenány.
Podle mě je celková bilance pozitivní. Svědčí o tom poměrně dobrá pověst, kterou jsme měli v jižních Čechách. To jsem zaznamenal i v komunistických dobách. Někdy to bylo až groteskní. Po staletí bylo zvykem, že když někomu shořela střecha či se mu ukřivdilo nebo měl nemocný dítě, tak se šlo ke knížeti pánu a ten pomáhal. V jižních Čechách na to byli po staletí zvyklí. Pak přišlo to divné 20. století a k mému překvapení si u mě lidé stěžovali – když jsem tu a tam v 70. letech zavítal domů do Československa –, že je vyhodili z rodné strany. Ale v tom jsme pomoci nemohli, že?
Váš tatínek byl jako heraldik a historik autorem Prohlášení historické šlechty v době mnichovské krize, v němž prezidenta Beneše ujistili o věrnosti Československu a národu. Vyprávěl vám později o této události?
Jenom málo. Pro nás děti byl člověkem nepraktickým, který ležel jen mezi starými lejstry, hodně psal, jeho Obrazy českého státu vyšly v roce 1939. O svých zásluhách nerad mluvil. Například teprve v roce 1989, tři roky po jeho smrti, mi v Čimelicích starý pan Gajgr vyprávěl o té jeho podzemní protinacistické skupině. Připomíná mi to Svěrákův film Obecná škola. Je v něm líčen nepraktický otec, který je – k úžasu svého syna – tím hrdinou, nikoli učitel Hnízdo. Tak takovej nepraktickej člověk byl i můj otec.
Dnes vám opět Orlík patří, jste bohatý muž. Majetek jste získal především díky rakouskému dědictví po hlubocko-krumlovské větvi, českou část jejího majetku vám nevrátili. Vadí vám to hodně?
Neznáte tu historku o Janu Werichovi a mém otci? Vyprávěl mi ji Werich. Znali se ještě z předválečné doby. Byť byli naprosto odlišného politického názoru – Werich byl levičák, můj otec výrazně konzervativní –, v odporu proti Hitlerovi byli svorní. Pak přišel únor 1948, naše vyvlastnění. A Werich vyprávěl: „Víte, já jsem sice nalevo, ale mně bylo líto vašeho otce, tak jsem ho zavolal a šli jsme na kafe. Litoval jsem ho, že je jeho hospodářská existence zničena. A váš otec se na mě obořil a říkal, ať tady neblbnu, že rodina Schwarzenbergů byla sedmkrát vyvlastněna, věci přicházejí a odcházejí, ale copak nevidím tu pohromu, co se řítí na naši zemi?! Že tohle bude její zkáza?! Já mu to tehdy nevěřil,“ dodal Werich, „a teď vím, že měl úplnou pravdu.“ Tak to byl můj otec. Věděl, že jsme byli sedmkrát během dějin vyvlastněni a co.
O následujícím dvacátém století Jaroslav Seifert napsal, že bylo jak řeznický hadr, tak bylo nasáklé krví. Svobodných let si republika užila stejnou porci jako těch nesvobodných – ať už pod nacistickou okupací, nebo sovětskou kuratelou. Odrazilo se to podle vás na národní povaze nebo v přístupu k událostem?
No jistě. Seifert má pravdu. Hluboce nás poznamenalo, že jsme nebojovali. To mi dělá největší starost. Beneš kapituloval v roce 1938, kapitulovalo se v roce 1948, kapitulovalo se i v roce 1968. A jeden z výsledků je, že jsme – na rozdíl od Poláků, kteří bojovali – ztratili vlastenectví. Když o někom dneska řeknete, že je vlastenec, tak je v tom spíš půl posměšku.
Měli jsme bojovat, i když jsme neměli šanci?
Byla by škoda Prahy, ta by byla rozflákaná, to je pravda, ale zachovali bychom si páteř a hrdost. V osmačtyřicátém je to stejný. Jednou jsme si zvykli kapitulovat, tak i v roce 1968.
A na co můžeme být po těch sta letech republiky hrdí?
Máme několik opravdu pozoruhodných lidí. I v tomto století je nesmíme podcenit. Jan Patočka, Karel Čapek, Josef Toufar, Josef Beran. Vzpomínám si také na rok 1958, kdy jsem jako mladej kluk přijel do Bruselu na EXPO. Tehdá tam pracovala holka, kterou jsem znal, pracovala v rakouským pavilonu a já za ní zašel. Výstava to byla ohromná. „To tě bude bavit, československý pavilón,“ povídala, „je nejlepší na celý výstavě.“ Tak jsem se tam vydal a opravdu, co jsme tehdá v Bruselu dokázali, bylo báječný, nejlepší na světě. Ovšem byla pominuta tvrdá realita režimu. Ujala se mě tam jedna hosteska a prováděla mě. Mluvili jsme spolu anglicky. Po půl hodině jsem to nevydržel a oslovil ji rodným českým jazykem. Během deseti vteřin vymizela. Tak jsem byl z té euforie zase zpět.
Až budou za sto let nějací rodiče Schwarzenbergovi vodit za ruku synka Karlíčka a zastaví se u vašeho portrétu na Orlíku, co myslíte nebo co chcete, aby mu řekli?
Co budou říkat? Kromobyčejný vůl, poněvadž nedokázal v privatizaci ničeho velkého uchvátit, měl největší možnosti a zmeškal je všechny. To budou o mně právem říkat.
Celý rozhovor vychází v tištěném Reflexu ve čtvrtek 20. září (uskutečnil se ještě před krátkou indispozicí Karla Schwarzenberga ve sněmovně).
