Pierre Richard: Mé filmy byly pro lidi z východního bloku světlem v temnotě a já o tom neměl tušení!
Možná zešedivěl, ale podle pohybů ho poznáte hned. Stejné modré oči, stejná plachost. Krásné sako, sklenka červeného. Do Prahy jezdí rád a tradičně u nás představuje sklizeň ze svých vinic. Francouzský herec Pierre Richard dnes slaví své 90. narozeniny a při té příležitosti si můžete opět přečíst velký rozhovor, který v minulosti právě při jedné své návštěvě Reflexu poskytl.
Co vy děláte pro to, abyste byl zdravější a šťastnější?
Mě pořád těší práce. Někdy si dokonce říkám, že můj život se odehrává hlavně během natáčení a méně už mimo ně. Stává se mi, že začnu točit, a jsem opravdu hodně unavený. Ovšem po pár dnech natáčení zjistím, že jsem nabitý energií. Točit filmy je pro mě lepší než lázeňská kúra talasoterapie.
Je to váš recept na stáří: dělejte cokoli, hlavně když to děláte rád?
Rozhodně, jsem si jist, že to platí o jakékoli činnosti nebo koníčku. Já si natáčení pořád užívám, hlavně s herci, které mám rád. A když se vrátím domů a čeká tam na mě třeba nějaký praktický problém, tak toho hned využiju a v klidu se vymlouvám: „Ne ne ne, nic mi neříkejte! S ničím mě neobtěžujte! Zrovna točím, nemůžu nic řešit!“ Protože všechny problémy s domácností přece můžou počkat na dobu, kdy zrovna netočím.
Jestli taková doba vůbec existuje, jen letos máte na kontě čtyři nové snímky…
Takhle vám to řeknu: jsem určitě lepší dědeček, než jaký jsem býval otec. Protože když jsem začal pracovat, točil jsem tři až čtyři filmy ročně a byl do toho opravdu hodně ponořený. Moji synové si mě moc neužili a až teď si uvědomuji, že se to snažím dohnat přes vnoučata. Proto jsem tak rád, že se jeden ze synů bude starat o naše vinice, což mi umožňuje, abych s ním měl užší vztah. Prožíváme spolu stejné dobrodružství, máme stejný zájem. Rozumíte, není nic důležitějšího než mít s někým, koho máte rád, společný projekt. Nevím, jestli je to recept na spokojené stáří, ale mám z toho radost. Což samozřejmě neznamená, že se nezajímám o druhého syna – je totiž muzikant a já mám hudbu moc rád.
Kolik máte vnoučat?
Mám šest vnoučat – máme je dobře spočítané. Jedno z nich bydlí dokonce u nás doma. Rád se s nimi vídám. Uvědomil jsem si ale, a to je, myslím, důležité, že nejde ani tak o množství společně stráveného času, jako spíš o jeho kvalitu. Jedna hodina, kterou věnujete dětem, je víc než třeba pět hodin rozevlátého, nekvalitního pobývání. Což, pozor, neznamená, že jsem perfektní dědeček. Ale zlepšuje se to. Koukněte, třeba teď, zatímco spolu mluvíme, dostal jsem esemesku od své vnučky: „Ahoj, dědo!“ píše prostě. Vnučka je mimochodem taky hudebnice, zpěvačka, strašně jí to jde. Hudba je pro můj život důležitá.
Rodinu jsme probrali, a jak důležití jsou pro starší lidi kamarádi?
Nesmírně, i když hrstka stačí. Velmi mě rozčiluje, když se mi vnučka chlubí: „Já mám, dědo, 300 přátel!“ Na to odpovídám: „Přestaň říkat hlouposti.“ Mít opravdové přátele je velmi vzácné, já měl v životě tři čtyři a jsem za to hodně vděčný. Jsou to lidé, na které se můžete opravdu spolehnout. Rád bych vám i některé z nich vyjmenoval, i když samozřejmě vy je nebudete znát.
To nevadí.
Nejsou to herci, jen někteří. Ale mým velkým přítelem byl třeba vynikající herec Jean Carmet, který už bohužel zemřel, a určitě taky Yves Robert, první režisér mých filmů. Znali jsme se strašně dlouho, byl jsem mladý, když mě bůhvíproč postrčil k psaní a taky pak režíroval můj první film – Roztržitý. Měl jsem ho hodně rád, byl pořád tak trochu kluk. Díky němu jsem si uvědomil, že práce je odpočinek a že se u ní můžete zároveň i dobře bavit. Své přátele bohužel ztrácím, ale nejsem jediný, komu se to děje.
Co váš kongeniální herecký parťák Gérard Depardieu?
Máte pravdu, toho mám opravdu rád. Možná nejsme přátelé na život a na smrt, ale jsme si hodně blízcí. Stýkat se s ním a pracovat s ním je adrenalinový sport: někdo skáče bungee jumping, já hrál ve filmu s Depardieuem. Je to neuvěřitelný týpek. Při natáčení honičky v Uprchlících se to ukázalo v celé své kráse. Velmi jsme se při tom filmu bavili, doplňovali se. Ta jeho persóna! Je šíleně živelný. Já jsem v té době bydlel na lodi, vlastně jsem na lodi žil, zrovna před tím, než se začal natáčet ten film. Měl jsem tehdy ve velmi důležitém záběru říci: „Chci auto, a hned,“ ale Depardieu se mě těsně předtím zeptal: „A co ta tvoje loď, jakápak je?“ A já na to: „Moje loď je fajn.“ A on: „A bydlíš na ní?“ „Ano, bydlím,“ odvětil jsem. A on dál a dál: co ta tvoje loď tohle a co ta tvoje loď tamhlencto… takže když režisér Francis Weber řekl: „Klapka!“, tak jsem v záběru vykřikl: „Já chci loď, a hned!“ Takže samozřejmě jsem dostal vynadáno, rozumíte, a nikdo nikdy mi neuvěřil, že za to všechno může Depardieu.
Máte ještě nějaký nesplněný filmový sen?
Rád bych si zahrál pořádného hajzla. Protože si uvědomte, že zabijáci jsou ve filmech vždycky zajímavější než oběti. Co třeba, kdyby mi někdo nabídl sériového vraha?
Jacka Rozparovače?
Jo jo, ten by se mi líbil! Byla by to pro mě výzva, protože si říkám, co se takovému grázlovi asi děje v hlavě. Proč takové věci dělá? Zabijáci jsou velcí dobrodruzi. To je role, na kterou čekám.
Postavu roztržitého, popleteného muže jste si vytvořil sám – co vám z ní ve starším věku zbylo?
To je právě ten problém: všechno. Nejsem ta postava, jsem to já. Já jím pořád jsem. Necítím se jím být, ale on se mě neptá. Třeba teď: rozumíte, zapomenu pas v sedačce letadla… ocitnu se na celní kontrole, a nic. Hledám ho, prohledávám se, všichni se smějí, jenom já ne. Takhle bych vám mohl vyjmenovat spoustu příhod z posledních pár dní. Proto já třeba neustále, jak vidíte, držím v ruce svůj telefon. Abych ho někde nepohodil, neztratil. Můj řidič se mě pokaždé, než nastoupím do auta, ptá na jediné: „Nezapomněl jste si mobil?“ Když opouštím hotelový pokoj, je vždycky někdo za mnou a dívá se, jestli jsem tam něco nenechal. Hrůza.
To je ve vašem věku ale úplně normální…
To nemá s věkem nic společného, já to tak měl vždycky. Zdá se vám to možná roztomilé, ale pro mě to moc vtipné teda není.
Věděl jste, když jste v 70. a 80. letech točil filmy, že jste pro nás ve východní Evropě vlastně závanem svobody? Americké filmy se sem moc nedostaly, ty vaše, protože to byly komedie, ale celkem bez problémů…
Uvědomil jsem si to až později, když jsem sem, do České republiky, začal jezdit. Tehdy jsem začal slýchat od lidí: „Pamatuju si vás z dětství, vaše filmy jsem měl rád a měl jsem z nich radost.“ Hodně populární jsem ze stejného důvodu v Rusku, kde se mi dokonce stalo, že ke mně přišly tři starší dámy, už babičky, a řekly jednoduše: „Byl jste pro nás, Pierre, světlem ve tmě!“ Tak to jsem byl hodně potěšený.
Proto se mi líbilo, jak jste teď před chvilkou nabídl Taťáně Brzobohaté, že s ní příště osobně zajdete za českými seniory. Budou z vás mít radost.
Když jsem viděl ve filmu výsledky práce Nadace Krása pomoci (k desetiletí Krásy pomoci vzniklo osmiminutové video – pozn. red.), tak jsem si řekl, že by bylo dobré, kdybych pomohl konkrétně. Jen jsem si říkal, že až půjdeme na návštěvu k někomu domů, bude třeba vybrat osoby, které mě znají. Aby pak neříkali: „Co to s tebou, Táňo, přišlo za cizího chlapa?“
Ale vás tady znají všechny generace, vaše komedie se tady opakují v televizi. U vás ve Francii ne?
Ale jo, například Velkého blondýna s černou botou jsem natáčel v roce 1972 a u nás v telce byl uváděn zrovna nedávno, ve 20.30 večer. Ráno den poté jsem vyšel na ulici, nějaký kolemjdoucí mě tam zastavil a ptá se mě udiveně: „Včera jsem viděl Velkého blondýna, co se to s vámi, proboha, stalo?“ A já se dívám na něj a koktám: „No co co, co by se stalo… to já taky nevím, co se stalo! Asi zřejmě víc než čtyřicet let se stalo. Chápu, že se vám zdá, že se těch čtyřicet let stalo přes noc, ale já za to nemůžu…“
Když se člověk dívá na evropskou hereckou mapu, vidí jen málo tak přesných komických charakterů, jako jste vy. Leda snad Mr. Bean… Proč vás není víc?
Těžké říct. Asi proto, že to není stejná práce, jakou mají ostatní herci. Jsme vlastně taková výjimka, anomálie. Režisér Yves Robert mi před tím, než jsem točil svůj první film, řekl: „Ty nejsi herec, ty jsi osobnost!“ Sice nevím, jestli jsem osobnost, ale je fakt, že já sám jsem sobě rolí, jak už jsem o tom s vámi mluvil před chvílí. „Ty nemáš místo u filmu, ty si ten film musíš sám stvořit,“ vysvětloval mi Yves Robert a měl pravdu. Musíte si prosadit, aby se vám role kryla s vaší osobností, a to je dost těžká věc, potřebujete velkou důvěru okolí.
Je zajímavé, že několik vašich filmů se dočkalo amerických remaků – ale nic moc, žádné velké úspěchy neslavily.
No všechny Amerika nekoupila, ale některé ano. Třeba u remaku Tři uprchlíci mi režisér Francis Veber, který točil obě verze, vyprávěl, že měl menší problém najít někoho, kdo by nahradil Depardieua, ale špatně se mu hledala ta moje role, protože takoví nemožní lidi snad ani v Americe neexistují. Ovšem moc si vážím Toma Hankse.
No právě, jenže právě Muž s červenou botou, americký remake Velkého blondýna s černou botou z roku 1985, kde vás hraje Tom Hanks, se moc nepovedl.
Tom Hanks je ale výborný, mám pro něj slabost. Oba jsme shodou okolností hráli taky Robinsona Crusoea, on ve filmu Trosečník, já přímo v Robinsonu Crusoeovi. A Tom Hanks jednou řekl: „Pierre Richard byl lepším Robinsonem Crusoem než já.“ No uznejte, takový krásný kompliment! Přímo od Toma Hankse!
Na který z vašich filmů jste opravdu pyšný?
Myslím, že je to Le Jouet, Hračka. Měla a dodnes má pro mě zvláštní eleganci, protože se zabývá jakoby vážnými tématy, otcovstvím a arogancí moci a peněz, ale byla i výborně napsaná i zrežírovaná. Taky jsme se při natáčení opravdu hodně nasmáli, a přitom to bylo poetické. Ten film není jen můj, je to taky prvotina úžasného kolegy, výše zmíněného scenáristy a režiséra Francise Vebera, takže bych jemu i ostatním tvůrcům ještě teď, po letech, rád vzdal hold. Ten film se nám prostě povedl: komedie, která má vyšší smysl, no kdo tohle má?
V souvislosti s vašimi vinicemi často mluvíte o budoucnosti planety: jste v tomhle ohledu optimista?
Ne. Jen se snažím být veselý pesimista. Já už tady nebudu, ale hodně mě znepokojuje, v jakém stavu přenecháváme planetu vnukům. Ano, podle mě by se ekologie měla učit na školách, jinak to tu celé skončí katastrofou. Takže ne, co se budoucnosti týče, nejsem optimista. Jen se usmívám vzteky.
