Spisovatelka Kiran Desai: Měli bychom si uvědomit fakt, že Západ má migrantů velmi málo
Kiran Desai (47) je vedle své matky Anity Desai a Arundhati Roy nejznámější a nejoceňovanější indickou spisovatelkou. Její dva romány, Povyk v guávovém sadu (1998) a Dědictví ztráty (2006, č. 2007) získaly prestižní ceny včetně Man Booker Prize. Opustila Indii, když jí bylo patnáct; nejprve s matkou žily v Anglii, po roce se přesunuly do USA. Oba její romány jsou o životě v neznámém prostředí a o hledání identity – sama se prý i po třiceti letech v New Yorku cítí jako přistěhovalkyně, jak Reflexu prozradila v rozhovoru, který vyšel v Reflexu č. 42 právě dnes.
Bude váš chystaný román The Loneliness of Sonia and Sunny (Osamělost Sonii a Sunnyho) opět o migraci a pocitech vykořenění? A kdy se ho dočkáme? Od vydání vašeho Dědictví ztráty uplynulo dvanáct let…
Víte, tenhle výlet do Prahy, do Kafkova města, kde jsem dosud nikdy nebyla, měl být za odměnu, že jsem rukopis dokončila a odevzdala nakladateli. Takhle jsem si to plánovala, když jsem loni na pozvání Festivalu spisovatelů Praha kývla. A manuskript sice je hotový, ale myslím, že ještě potřebuje, aby se na něm pracovalo. Aspoň rok. Je to příběh o velké a nedosažitelné lásce dvou moderních mladých Indů a o tom, jak i v globalizovaném a na první pohled dokonale propojeném světě můžeme zůstat sami a nešťastní, ať jsme ze Západu, nebo z Východu.
Prozradíte ještě něco k ději?
Sonia potká Sunnyho, když jede vlakem na pohřeb svého otce. Jsou jeden druhým okouzlení, ale nechtějí se namlouvat tak, jak to Indové tradičně dělají, protože by to mohlo negativně ovlivnit základy jejich vztahu. Vydají se tedy na cestu po světě, tam, kde by se mohli milovat jinak, kde by je nesvazovaly předsudky ve věcech peněz nebo kast. Nechávám ty dva lidi z Orientu cestovat po Evropě i Státech, a nejsou migranti, jsou turisté a dělají věci úplně jinak, než jak cestují západní lidé po Asii a světě – tedy bezpředsudečně, bez ustavičné až zoufalé touhy užít si prázdniny a bavit se a všechno vidět. Moje knihy se všechny točí kolem toho, co jsme zdědili po rodičích a prarodičích, jak se jejich způsob života a jejich volba cesty otiskly do nás a do našich dětí.
O tom byste vzhledem k tomu, že vaše matka Anita Desai je celosvětově proslulá spisovatelka, mohla vyprávět dlouho.
Mámin táta byl z Bángladéše a její maminku potkal, když byl na studiích v Německu. Jenže po druhé světové válce se z jejich vlasti, z Bengálska, stal Východní Pákistán a po jejich domově v Dháce byla veta, babička pak kvůli válce přišla o domov v Berlíně a oba našli nový život v Indii. Žádný div, že se jejich dcera stala spisovatelkou, když měla v rodině a v krvi tyhle velké příběhy.
Jak jako migrantka píšící o migraci vnímáte takzvanou migrační krizi?
Je nesmírně důležité, aby ji umělci polidštili tím, že o ní budou psát, že ji budou malovat, točit nebo fotit. Jinak ji budeme vnímat jen jako kulisy, vzdálenou, neurčitou věc, něco, z čeho jde zlo, ale co se nás netýká. Démonizace migrantů je strašná věc a děje se všude kolem nás – mnozí zapomněli, že migranti jsou lidi. Lidstvo po světě cestuje celé věky, ale teď je to z mnoha různých důvodů hrozně problematické. Kvůli čím dál větší nerovnosti co do majetků a příležitostí, dané historií a kolonialismem i přízní přírody – o ložiska ropy se člověk prostě nijak nezaslouží, ani o důsledky globálního oteplování –, je migrace neodvratná. A za její aktuální podobu vděčíme ustavičnému americkému vměšování se do věcí po celém světě, což Američané činí po dekády s bezstarostnou lehkostí.
Podobně lehkovážně Trumpova administrativa zkoušela tento květen a červen řešit problém migrace, když na mexické hranici USA odtrhávala děti od jejich rodičů. Imigranti především z Guatemaly, Hondurasu a dalších zemí končili ve vězeních, jejich malé děti, zmatené a opuštěné, za jinými mřížemi. Jen od 5. května do 9. června 2018 jich podle amerického Ministerstva vnitřní bezpečnosti bylo od rodičů odtrženo 2342, na přítrž tomuto nelidskému nápadu se čekalo do 20. června…
Odebírat rodičům jejich děti a internovat je do lágrů v civilizované zemi? To je obrovské odhalení charakterů! Jak se tohle může stát zrovna v národě, kde jsou až na indiány migranty úplně všichni? V národě, jehož národní povědomí utvářely příběhy migrantů? Každý, koho v New Yorku potkáte na ulici, vám odvypráví životní příběh podobný tomu mému – odkud přijel on nebo jeho předci a co si odtamtud s sebou přinesli. Koneckonsů sám prezident je přistěhovalec, jeho matka se narodila ve Skotsku a jeho dědeček z otcovy strany byl Němec, za manželku měl Cešku, první dáma je Slovinka... Co bychom si měli uvědomit, je fakt, že Západ, čímž myslím Spojené státy a Evropu, má migrantů velmi málo. Podívejme se na Pákistán, kolik přijal lidí z Afghánistánu, nebo na miliony cizinců z Balkánu i odjinud usazené v osmdesátimilionovém Turecku.
Vaše maminka, když jste s ní dělala rozhovor pro deník Guardian, říkala, že „celá nová generace vyrostla na čtení indické literatury v angličtině“. V bengálštině už se nečte?
Ano, a v tamilštině a v dalších jazycích. A v posledních letech se nakladatelé i autoři sami snaží tato díla převádět do angličtiny. Moje vlastní knihy i knihy mojí mámy jsou překládány do několika indických jazyků. Čtenářská obec je na zemi, která má přes miliardu a čtvrt obyvatel, velmi malá, ale roste stejně jako počet vydavatelů a knižních festivalů v čele s tím džajpurským. Je to bující trh, fungující ovšem velmi odlišně od toho západního. Ve střední třídě se čtenářství jako hobby vůbec neustavilo a myslím, že lid si užívá ten cirkus kolem literárních festivalů víc než samotný proces čtení, když je člověk sám s knihou. Když byla maminka malá, indický literární svět tvořilo několik izolovaných ostrůvků, vzájemně se podporující skupinky spisovatelů a jejich čtenářů. Když máma počátkem šedesátých let napsala svoji první knihu, v anglištině, rozeslala rukopisy do Anglie na adresy, které si přečetla v tirážích knih ze své knihovny. Odpověděl jí až jeden excentrik, Peter Owen, majitel nakladatelství o jediném zaměstnanci, kterým byl on sám. Dnes je z něj právem významný nakladatel, který do Británie dokázal dostat to nejlepší ze zahraničních literatur.
Knižní trh se v Indii v posledních letech rozrůstá, literárních festivalů přibývá jak hub po dešti. Každého zahraničního turistu ale šokuje jiná věc: jak se vláda staví k pirátsky kopírovaným paperbackům, co děti kolportují na ulicích a které tvoří většinu indického knižního trhu?
Pro vás je asi nepředstavitelné, že by víc než polovina česky vydávaných knih byla ukradená, mizerně vytištěná a pokoutně distribuovaná. Moje romány se v Indii prodávají na každém rohu a já z nich neuvidím ani cent, prodávají je toulavé děti na světelných křižovatkách… Přítel, spisovatel, mi vyprávěl, že se mu malý kluk pokoušel prodat jeho vlastní, odpudivě vypravený, cyklostylem množený román. Řekl tomu chlapci: „To jsem napsal já!“ A chlapeček? „Opravdu? Tak to máte za polovic!“ Jediné řešení je, aby nakladatelé šli a taky prodávali knihy na semaforech. Lidi v tomhle ohledu vůbec nemají osvětu – když podepisuju knihy na indických knižních veletrzích, vždy stojí ve frontě i ti, kteří mi předloží k podpisu pirátské kopie. „Cože, to je kradené? Ale já za to zaplatil!“ A nepodepište knihu svojí stoleté čtenářce.
Rozhovor se spisovatelkou Kiran Desai si přečtěte v tištěném Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 18. října.
