Hovory s TGM jsou evangeliem první republiky, říká o svém novém filmu režisér Jakub Červenka
Producent a režisér Jakub Červenka (35) o vzniku svého hraného debutu Hovory s TGM, který jde v Česku do kin ve čtvrtek 18. října.
Od „kluka“, který v devatenácti letech na Jižním Městě zakládal hiphopový label Nejbr Beats a o pár let později Bedna TV – jednu z prvních internetových televizí u nás – nejsou Hovory s TGM úplně očekávatelným režisérským debutem…
Paradoxně jsem Hovory s TGM dostal od ředitelky gymnázia u nás na Jižňáku za vzornou práci pro školu a třídu. Realizoval jsem pro školu akci Zlatý teren, vyhlašování nejlepších profesorů, studentů a studentek, což mě svým způsobem na gymplu zachránilo, protože prospěch nebyl nic moc. A já – v těch osmnácti – Hovory vzal a založil do knihovny. Až přibližně před třemi lety, když jsme s ženou čekali dítě, ležím doma nemocnej a podvědomě si je vytáhnu. Přečet’ jsem je na první dobrou! Navodily mi otázku, do jaké doby a společnosti toho malýho kluka přivedu. Řekl jsem si, že by bylo, v období poznamenaném všudypřítomnou ztrátou hodnot, vhodné připomenout základy, na nichž bylo Československo vystavěné. A taky hodnotové faktory lidí, kteří republiku pomáhali budovat. Hovory k tomu přímo vybízely, ta kniha je odsezená desítkami a desítkami hodin, které spolu Čapek s Masarykem trávili. Dalo by se říct, že je evangeliem první republiky.
Evangelium neexistující republiky?
Dvacet let existovala! Samozřejmě že šlo o útvar svým způsobem postavený na vodě. Přesto se jej Masarykovi a lidem kolem něj podařilo zrealizovat. I když původní představy, které se Štefánikem měli, totiž že republiku protáhnou až k moři, ke Slovinsku, byly už nereálné. Velmoci to zamítly. Ale došlo mi, jak jsem žil s Hovory poslední tři léta, že povědomí o té knize má tak sedm osm z deseti lidí, ale že ji četli tak maximálně dva. A jak dnešní doba nahrává tomu, aby se příběhy vyprávěly více obrazem, uvědomil jsem si, že abych dokázal – pro dnešní diváky – srozumitelně zprostředkovat setkání Čapka s Masarykem, nesmí jít o těžkou historickou fresku. Proto jsem vycházel ze čtvrté kapitoly Mlčení, v níž Čapek popisuje, jak celé Hovory dávali dohromady.
Co vaše okolí – neťukali si přátelé na hlavu, že jde o těžko zpracovatelné téma? A neměl jste i vy sám obavy, zda Hovory unesou formát celovečerního filmu?
Dokonce i Pavel Kosatík, když jsem za ním přišel poprvé, zda by mi nenapsal scénář, povídá: „To je úplně šílený nápad!“ Ale na druhý den mi hned volal, že do toho jde, že právě ta šílenost ho láká! Mně osobně bylo od začátku jasné, proč by podobný film měl vzniknout. Taky jsem věděl, že si základ musím vymyslet tak, aby to bylo realizovatelné – tedy že to má být čistě jen o nich dvou. Nechtěl jsem žádné další postavy, které by děj rozmělňovaly. Nakoukal jsem spoustu amerických dialogových filmů, mimochodem v Česku jich taky vzniklo dost – a krásné věci, třeba v 80. letech Waterloo s Rudolfem Hrušínským. Když máte kvalitní text, skvělé herce, tak se vám může podařit natočit i z neakční látky dramatickou věc. Máte ale pravdu, že obava, zda to formát celovečerního filmu unese, existovala. Já byl přesvědčený, že unese.
Volba Martina Huby do role Masaryka je celkem pochopitelná, jak jste ale přišel na Jana Budaře?
U Masaryka to bylo opravdu jednoznačné, v tuhle chvíli tady česká ani slovenská plejáda herců ve věku a určité podobě Masaryka nic lepšího nenabízela. V Českém století, které se natáčelo asi před sedmi lety, hrál Martin Huba Masaryka o deset roků před naším příběhem, tedy mezi lety 1914 až 1918, od té doby také trochu zestárl. Huba je pro mě nejen celým svým zevnějškem, ale i vnitřkem uvěřitelnou osobností. A Honza Budař? S nápadem přišla dramaturgyně Zuzana Vojtíšková společně s Pavlem Kosatíkem. Dali jsme si schůzku a dopadlo to tak. Je to skvělý herec a myslím, že role pro něj byla výzva, aby se posunul dál.
Proč se děj odehrává v Topoľčiankách? Do Lán vás nepustili?
Do Lán by nás asi pustili, vždyť jde o Masaryka, ale já chtěl všechno natáčet v Topoľčiankách, na místech, kde se spolu v létě 1928 scházeli. Masaryk tam pravidelně trávil protáhlejší letní prázdniny. Fungovalo to tam jako na Pražském hradě, vlála tam zástava, každý den tam létala letecká pošta z Prahy. Masaryk v Topoľčiankách normálně úřadoval, jezdili tam za ním všichni významní lidé, ze všech možných odvětví: průmyslníci, politici, herci z Hollywoodu. Každý večer si pouštěl filmy. Navíc tam je nádherný park, úplná oáza klidu.
Říkáte, že do Lán by vás asi pustili kdykoli, vždyť jde o Masaryka. Na grant jste ale nedosáhli…
Nedostali jsme ho, asi tam byly v té době lepší projekty nebo se nevěřilo textu a možnosti převeditelnosti. Dostali jsme podporu ze slovenského fondu, tak třeba pak zas český podpoří Štefánika. Ve finální fázi projekt podpořila Masarykova univerzita, programový ředitel České televize Milan Fridrich projevil po projekci o film zájem, ocenil jeho kvalitu, jednáme s HBO o předkupu práv. Všem, kdo projekt podpořili, patří velký dík.
Jako producent už jste natočil animovaný film (snímek Malý pán; pozn. red.), ale Hovory s TGM jsou vaší režijní prvotinou v oblasti hraného filmu…
Původně jsem neměl ambici být pod tím podepsán i režijně, ale pak to vzniklo nějak přirozeně, a jak říká můj táta: „Nejtěžší je se k režii dostat.“ A já měl to štěstí.
Causu Hovory s TGM si přečtěte v novém tištěném Reflexu, který vychází ve čtvrtek 18. října.
