Trump dělá spoustu věcí správně, přístup Obamy byl daleko horší, říká izraelský profesor Schueftan
Donald Trump je impulsívní, nečitelný, ale naprostou většinu z toho, co dělá, dělá správně. Za pět minut dvanáct se snaží napravit chyby Baracka Obamy a George Bushe mladšího. To si myslí izraelský akademik a bezpečnostní expert Dan Schueftan (68). Před třemi roky měl jeho první rozhovor pro Reflex mezi čtenáři mimořádný ohlas. Tentokrát se otázky a odpovědi už netočily kolem blízkovýchodní politiky, v níž je profesor Schueftan odborníkem, nýbrž kolem vlivu americké hlavy státu na světový řád.
Mnozí politici tvrdí, že Donald Trump svými zbrklými činy podkopává světový řád. Jaký světový řád je podle vás optimální? A stojí vůbec za obranu?
Existence nějakého světového řádu, byť časově omezeného, je nutná. Díky určitým pravidlům lidstvo již po tři generace nezažilo všeobecnou ničivou válku. Má to ale pár podmínek. Měla by tu být moc, která je schopna vynutit si dodržování takových pravidel, to znamená odměňovat jejich podporovatele a trestat narušitele. Takovou mocností by měla být Amerika. Nikoli Rusko, nikoli Čína. Dalšího kandidáta na tuto roli nevidím. Evropa není žádnou světovou velmocí, i když si na to občas činí nárok. Z mnoha důvodů nemá globální akceschopnost. Takže abych odpověděl: Za prvé světový řád existuje, za druhé stojí za obranu.
Domníváte se, že multipolarita, která byla tolik prosazována v minulosti, je funkčním modelem světového řádu?
Žádný model není ideální a volba nikdy není mezi ideálem a realitou. Skutečná volba je mezi uspořádáním, které jakžtakž funguje, a opravdovou katastrofou, mezi řádem a neřádem. Je správné hledat a zpochybňovat, leč je hloupé rovnou odbourat to, co uspokojivě funguje, ve jménu experimentu, o němž dopředu nevíme nic. Samozřejmě leccos se dalo udělat jinak a lépe. Kdyby Evropa nenadělala spoustu nepochopitelných chyb a kdyby tak často nechybovali američtí prezidenti, asi by svět vypadal utěšeněji. Jenže i tak nynější řád dokázal přivést Sovětský svaz ke zhroucení a to je historický výkon, který se dá těžko docenit.
Mám tomu tedy rozumět tak, že evropští politici mají pravdu, když říkají, že Donald Trump ohrožuje jakžtakž fungující uspořádání světa?
Americký prezident je ve světové politice poměrně novým typem vůdce, jenž se vyznačuje impulsívním, často málo srozumitelným chováním. Své úmysly předem nedeklaruje a nerozkrývá. Nečitelnost je jeho slabou stránkou, ale silnou zbraní. Nicméně kdyby zůstalo jen u těchto rysů, nebyl by Donald Trump mou první volbou. Na druhou stranu z mého úhlu pohledu naprostou většinu z toho, co dělá, dělá správně. Nesrovnatelně horší přístup měl Barack Obama. Dost závažných omylů padá také na vrub George Bushe mladšího. Donald Trump se pokusil o nápravu těchto chyb. Tento pokus přišel za pět minut dvanáct. Ještě osm let obamismu by jistojistě skončilo nenapravitelnou katastrofou.
Co máte na mysli?
Vycházím z předpokladu, že oslabení Ameriky je pro svět velmi špatné. Bush mladší ve výsledku také učinil Spojené státy slabšími, než byly dřív, jenže neměl to v plánu, byl to výsledek jeho chybných tahů. Chybná byla představa, že Amerika může vojenskou silou nastolit demokracii v regionech, kde tento typ zřízení nemá ani kořeny, ani tradici, ani podporu většiny obyvatelstva. To poškodilo obraz Ameriky coby zhmotnění pozitivní síly, příkladné pro ostatní. Jenže pak přišel Obama a použil metodu velmi rozšířenou mezi levicovými politiky: když něco nemůžu překonat, tak to musím osedlat, prohlásit to za projev pokroku. Stačí propagandisticky vyměnit znaménka z minusu na plus. Je Amerika slabší a slabší, ztrácí ve světě pozice a tíhne k úpadku? Pak právě tyto tendence je třeba označit za kýžený cíl. Obama úspěšně dosahoval stanovených cílů, proto jeho vládnutí bylo vnímáno jako řetězec nepřetržitých úspěchů. Že korunou tohoto snažení mohlo být takřka úplné vymizení Spojených států z mapy politického vlivu, to nebylo na první pohled viditelné. Je-li úpadek nevyhnutelný, pak je třeba podávat sám sebe jako někoho, kdo tento úpadek vědomě řídí. Z mého hlediska je to krajně nezodpovědná politika.
Pak přišel Donald Trump…
… a prohlásil, že hodlá pravidla hry změnit. Vede-li taková hra k posvěcení amerického úpadku, pak podle těchto pravidel s vámi hrát nebudu. Máme dost sil na to, abychom tento trend zvrátili. Tento prvek je zakomponován v každém Trumpově počínání – v tom, jak jedná s Čínou, jak požaduje zvýšení evropských nákladů na vlastní obranu, jak jednáním s Japonskem a se státy Perského zálivu dosáhl radikálního zvýšení jejich spoluúčasti v nákladech na obranu.
Co se vlastně přihodilo, že si to vyžádalo takovou radikální změnu v přístupu Spojených států ke zbytku světa?
Přihodila se spousta nemilých věcí. Po druhé světové válce se Amerika cítila být natolik silnou a prosperující, že mohla pomáhat kdekomu: Evropě, Asii, Latinské Americe. Hybnou silou bylo uvědomění toho, že bohatší a stabilnější svět je pro Ameriku jednoduše výhodnější. To je dávno minulostí. Nejen že je Amerika ekonomicky slabší a chudší, aby mohla slepě rozdávat, nejen že je předlužená kvůli ztrátovým obchodům a nerovným smlouvám, ale stalo se něco horšího: byl ohrožen „americký sen“. Představa, že každá další generace Američanů bude žít lépe než ta předchozí, byla otřesena v základech. To vedlo k erozi amerického optimismu, vlastnosti, která tvořila pravou páteř americké síly. Pak přišel Trump a jeho desatero se celé skládalo z jednoho přikázání: napříště se vždy budeme řídit principem Amerika na prvním místě, protože za prvé je to dobré pro nás, za druhé je to dobré pro zbytek světa. Jste-li nyní bohatší než my, pak není důvod, abychom platili za vaše bezpečí. A v tomto smyslu je docela úspěšný. Je jasné, že se to nebude líbit těm, kdo nyní budou muset platit své účty, je jasné, že to dělá dost neurvalým způsobem. Nejsem si jistý, že stejného výsledku by se dalo dosáhnout cestou kulantnějšího a způsobnějšího jednání. Vždyť jim nenabízí zcela dobrovolný přístup, vyvíjí na ně nátlak, staví je před volbu – buď přijít o vlastní bezpečnost, nebo na ni začít připlácet. Je to donucování k odpovědnosti, což se každému nemusí líbit.
Celý rozhovor si přečtěte v tištěném Reflexu č. 42, který vyšel ve čtvrtek 18. října.
