Karel Plíhal: Šlo to se mnou z kopce, až jsem nebyl schopný vůbec hrát
Kde je Karel Plíhal? Co dělá, jak se mu žije? Přišel svižným krokem, přes rameno mandolu. Na kytaru už hrát nemůže, je ale všechno, jen ne zničený. Skoro tři roky nekoncertoval, až teď znovu vyjel na šňůru. Plachý písničkář? Vyladěný frajer. Zálibně se rozhlédl po kavárně plné lidí, hluku, knih. Chtěl jsem mu říct, že ho nepoznávám. Když vtom pronesl zcela plíhalovsky: „Tady se mi líbí. Jdeme pryč.“
Nešli jsme. Povídali jsme si dlouho do noci. Karel Plíhal se neschovává, ale skutečnost, že nemá potřebu příliš o sobě hovořit, z něj dělá tak trochu postavu z říše bájí. Já také nevěděl, že byl po dvě léta můj soused, bydleli jsme na pražských Vinohradech ve stejné ulici – v témže bloku – a doslova si koukali do oken. To jen pro ilustraci, jak dokonale umí jeden z nejoblíbenějších českých muzikantů splynout s davem. Neprožíval ani šedesátku, kterou oslavil teď, v srpnu. „Máte pocit, že jste zmoudřel?“ ptám se poněkud fádně. „Jak vidíte z kvality mých odpovědí, nebude to až tak horké,“ zní jeho typická odpověď.
Na letošním turné za vás hraje kytarista. Vy zpíváte a do strun ani nehrábnete. Co se stalo?
Asi před třemi lety mi začala odcházet pravá ruka. Pár koncertů bylo v pohodě, při dalším mě prsty přestaly poslouchat. A tak to šlo pomalinku z kopce, až jsem vůbec nebyl schopný veřejně vystupovat. Říká se tomu fokální dystonie. Jde o nemoc profesionálních muzikantů – klavíristů, houslistů a kytaristů. Souvisí to nějak s mozkem, dodnes se neví, co to způsobuje. Pravá ruka jde samovolně do křeče, takže můžu bubnovat prsty o stůl, ale jak vezmu nástroj, ruka se zavře v pěst a musím ji roztahovat silou vůle. Jako kdybych si na ní celý den seděl.
Čím jste si to přivodil? Pamatuju se, že když jste připravoval album písní Josefa Kainara Nebe počká, hrozně jste cvičil a piloval dost složité kytarové styly.
Myslím, že jsem si nasadil moc vysokou laťku. A určitě jsem začal pozdě. Já v podstatě až do třiceti hrál pouze třemi prsty. Kdybych dělal od patnácti klasickou kytaru, tak se mi to možná nepřihodí. Jenže já jel urputně nad hranice svých možností, až to celé zkratovalo.
Co si člověk uvědomí, když se mu taková věc stane?
V té době jsem řešil spoustu jiných, osobních problémů, takže jsem neměl čas hroutit se ani se nějak extrémně litovat. Vzal jsem to jako informaci a čekal, jestli se to nespraví.
Takže žádné: „Ježišmarjá, co teď budu dělat?“
Kdyby se mi to stalo ve čtyřiceti, zřejmě bych to nesl hůř. Kytara byla moje cigareta, hrál jsem na ni celé dny. Tahala mě z nepohody. V osmapadesáti to už ale člověk přece jen bere jinak. Spíš jsem stoicky přemýšlel, jaké mám teď možnosti. Chodil jsem na rehabilitace, pan profesor Jech na neurologii mi píchal do ruky botox, který uvolňuje svalstvo. Nic nezabralo. Na jednu stranu se mi ulevilo, že se nemusím stresovat neustálým ježděním, na druhé straně jsem musel něco vymyslet. Zkoušel jsem různé kytaristy, technicky byli všichni na vysoké úrovni, jenže jsme se nesešli. Já nejsem žádný úchvatný hudebník, ale bylo těžké sehnat někoho, kdo by se do mě „strefil“. Teprve vloni jsem se v Hradci Králové, kde momentálně přebývám, náhodou seznámil s Petrem Fialou, který má vystudovanou klasickou kytaru. Byl jsem na jeho koncertě, moc se mi líbil, a tak jsem mu začátkem letošního roku navrhl, jestli by se mnou nechtěl hrát. On se toho chytil, což mě při jeho vytíženosti překvapilo. Nadrtil se základní čtyřicítku písní...
Velký rozhovor s Karlem Plíhalem si přečtěte v tištěném Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 8.listopadu.
