Elon Musk a Jeff Bezos budou hlavními hybateli dalšího osídlování vesmíru, říká kosmický architekt Ondřej Doule
Ondřej Doule (40), kosmický architekt a vědec floridského Institute of Technology, používá vesmír jako laboratoř. Tvrdí, že až mu porozumíme, pochopíme zpětně i chování lidí na Zemi. Ve spolupráci s NASA plánoval základnu na Marsu, pracoval na návrhu orbitálního hotelu Omicron a věnuje se vývoji takzvaných habitatů, tedy lidského obydlí ve vesmíru. Vymyslel už i nový umělecký směr: lunární baroko. Jako jeden ze spolutvůrců nového celovečerního filmu Bena Tučka Mars přiletěl před časem na jeho pražskou premiéru.
Kdy vás poprvé napadlo, že architektura je vlastně vesmírný obor?
Už na škole v Praze se mi zdálo, že je v oboru strašný zmatek, samý manýrismus a dekorace. Většina profesorů mě hodnotila negativně, prý že nemám styl a ano, byl jsem jako hudební skladatel zkoušející si různé styly. Nevnímal jsem prostor přes vzhled, ale přes principy. Architektura, myslím, občas sklouzává k estetismu, já ji viděl spíš jako systémové inženýrství – a k tomu se víc a víc vracím. Během pražského studia jsem byl na stáži v pařížském ateliéru italského architekta Renza Piana, mimo jiné autora Centre Pompidou v Paříži nebo Whitney muzea moderního umění v New Yorku. Pracoval jsem s ním na londýnském mrakodrapu Shard a na Muzeu Paula Kleeho. Za tuhle přímou zkušenost se špičkovou architekturou jsem vděčný: současná česká architektura se mi tehdy zdála příliš manipulovaná subjektivitou klienta, investora a špatnými zákony v České republice. Podívejte se na malebnost francouzských vesniček, tam by nikoho ani nenapadlo stavět si tak „různorodé“ domy. Ctí se tradice, kultura, úcta k sousedům. Svou existencí jsem, když jsem studoval, chtěl prostě přispět k formování nového fyzického prostoru, bavil a nesmírně mě zajímal hi-tec, moderní technologie. No a od nich je do vesmíru blízko. Po prvním roce doktorandského studia v Praze jsem se přihlásil na Mezinárodní vesmírnou univerzitu ve Štrasburku.
Bylo těžké prosadit v Praze disertační práci o stavbách ve vesmíru?
Původně moje téma zamítli, pomohli mi ale dva lidé: profesorka Michaela Brožová se na problematiku stejně jako já dívala zeširoka a experimentálně. Věděla, že o stavbách ve vesmíru nemluvím proto, že jsem blázen, ale proto, že v nich vidím potenciál vývoje a teorii navrhování. Nesmírně mi pomohl také profesor Ševčík, který nám přednášel filozofii a poradil mi, abych svou práci a postup myšlení jinak interpretoval. Vždyť pojem „vesmírná architektura“ zněl tehdy jako obrovská, experimentální avantgarda. Magisterské téma jsem si proto změnil na „Formování moderního obytného prostoru“, disertační práci na „Architekturu v extrémním prostředí“ – to je pojednání, které bych rád vydal jako knihu. Ty názvy byly oba trošku nepřesné, protože už tehdy jsem studoval teraforming, změnu prostředí na jiných planetách tak, aby se tam dalo žít. Je pro nás zásadní především z hlediska lidského pobytu na Marsu, kam se začne cestovat už brzo.
Kdy? ptá se celý svět Elona Muska. Ten se vždycky přímé odpovědi vyhne.
Indukce života na Marsu je opravdu obrovské téma. Iniciativ a vědeckých témat, jež je třeba řešit, je tam strašně moc. My vidíme jen Elona Muska, ale bádají o tom týmy univerzit z MIT, ze Stanfordu, z Berkeley. Vážně se máme na co těšit. Věřím ale, že právě Elon Musk a Jeff Bezos budou hlavními hybateli dalšího osídlování vesmíru.
Co je na architektuře ve vesmíru extrémní?
Teplota. Pohybuje se kolem minus padesáti stupňů. I když stavíte dům v Antarktidě, musíte mít jeho zateplení jiné než jinde na Zemi. Infrastruktura. Když k budoucímu objektu nemáte přístup autem, musíte si materiál dopravit jinak. Vesmírné příbytky mají lehkou konstrukci, protože se musí počítat s enormními náklady na dopravu na Měsíc i na Mars. Jednotlivé místnosti v nich vznikají nafouknutím nebo rozložením konstrukce. Pak jsou situace, kdy se musí stavět bez plynu, vody a energie. Stoprocentní udržitelnost objektu bez ohledu na okolní podmínky je jednou z nových dimenzí architektury – ale ve vesmíru je to úplná normálka.
Ondřej Doule vystudoval fakultu architektury na ČVUT a Mezinárodní vesmírnou univerzitu ve Štrasburku. Posléze založil virtuální studio Space Innovations a stal se profesorem na Florida Institute of Technology; na Floridě také bydlí. Zkušenosti z projektů s NASA Kennedyho vesmírného centra, NASA Ames centra a NASA JPL i ze svého působiště na Floridském technologickém institutu využil v novém celovečerním filmu režiséra Benjamina Tučka Mars, který nedávno vstoupil do českých kin.
Celý rozhovor si přečtěte v novém tištěném Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 15. listopadu.
