Stáří brzdím prací a nejraději vzpomínám na Vladimíra Menšíka, říká herec Petr Nárožný
Herec a komik Petr Nárožný je pozoruhodný muž. Chodí jako dvacetiletý, mluví jako čtyřicetiletý, vypadá na šedesát, podle občanky je mu osmdesát a ve svých sto letech si nejspíš ještě střihne nějakou hlavní roli v domovském Činoherním klubu. Na co zrovna myslí?
Jaké to je, když se člověk takhle ráno probudí a je mu osmdesát?
Nedávno jsem řekl svému kamarádovi Milošovi: Představ si, že zemřel můj další dobrý přítel, který byl o hodně mladší než já. On mi na to odpověděl: A ty sis, Petře, nevšiml, že teď už umírají jenom mladší lidé, než jsme my? Ti starší většinou už dávno umřeli.
To zní jako výrok jednoho devadesátiletého amerického komika, jenž řekl: Všichni mi vyčítají, že chodím za mladšími ženami, ale když už žádné moje vrstevnice nežijí…
Teď už se nabízí jenom dodat: No tak vidíte, jací jsme – my osmdesátníci – chudáci.
Takže na co myslíte, když se probudíte?
Je to věk, kdy si naplno uvědomíte, že život má svůj konec. A pokud vám to zdraví dovolí, bude záležet už jenom na vás, co s tím „uděláte“. Já se rozhodl tvrdě pracovat, číst, studovat, tedy hlavně nenechat zlenivět mozek.
Jak to myslíte tvrdě pracovat?
Vystupuju v sedmi divadelních hrách, takže si za měsíc zahraju tak patnáctkrát. Často je to také spojeno s únavným dlouhým cestováním. Je to vyčerpávající, ale člověk získává zvláštní elán. Už jenom tím, že pracujete a hrajete s mnohem mladšími lidmi. Svým výkonem pak musíte dorovnávat jejich mládí a životní energii. Oni se nikdy nebudou přizpůsobovat vám. A taky se o nich hodně dozvíte.
Vzpomínáte si na svůj první komediální film?
No samozřejmě. V roce 1973 jsem přišel do Semaforu a krátce nato jsem točil svou první veselohru s názvem Jáchyme, hoď ho do stroje! Měl jsem roli na tři filmovací dny. Vytvořil jsem tam postavu takového blbce a šílence, jak to po mně pan režisér Lipský chtěl. Netušil jsem, že na dlouhá desetiletí spadnu právě do téhle kategorie. Pak jsem měl role, o nichž se říká, že jsou „malé, ale výrazné“. Následně přišel převrat a odešla celá garnitura režisérů, která mě znala. Nastoupila jiná vlna režisérů, kteří měli své herce, jež znali a pracovali s nimi. Je to úplně normální, a navíc: koho bych tak asi mohl hrát? Umírajícího dědečka?
Nemyslíte, že na veselohry typu Jáchyme, hoď ho do stroje! se bude veřejnost časem dívat stejně obdivně jako se vaše generace dívala na filmy pro pamětníky?
Moc tomu nevěřím, ale je fakt, že s odstupem času staré věci vypadají jako dobré. Víte, že můj vrstevník je americký herec Jack Nicholson? Když ho srovnám se sebou a s tím, co on má za sebou, tak není důvod být na něco hrdý.
Na koho ze starší herecké generace vzpomínáte nejraději?
Na Vladimíra Menšíka. Byl jsem u něj doma a viděl jeho obrovskou knihovnu. Měl téměř všechno přečtené, hlavně poezii. Byl na něj velký tlak, aby o sobě napsal nějakou velkou knihu, ale nenapsal. Dnes už vím, že my, co jsme měli to štěstí s ním pracovat, jsme měli dát dohromady jeho vzpomínky.
Proč?
Byl to mimořádný člověk a kolega. To, co vyšlo na deskách, je jen zlomeček jeho fascinující osobnosti. A proč nic nenapsal on? Na to vždycky odpovídal: „Copak o to, já bych psal, ale to bych nikdy nesměl nic číst, třeba Čapka nebo Hemingwaye.“ Byl to mimořádný člověk, skvostný herec a báječný kolega.
Jak jste Vladimíra Menšíka poznal?
Dělali jsme spolu asi tři filmy, pohádky, a také něco v televizní zábavě. Lidsky jsme si rozuměli – a na to jsem pyšný. On sám měl těžké astma, což je krutá choroba, a jako pacient se nechoval vzorně. Říkal: Celý život jedu na čtyřku.
Co tím myslel?
Že nedokáže nic dělat málo, řekl bych přiměřeně. Jednou jsme točili na Slapech, ráno tam přijedu a on mi už někdy v půl deváté říká: Nedávno jsem přestal kouřit, tak jsem tady v krámku, kde nic jiného nemají, snědl už asi čtrnáctou zmrzlinu a taky jsem se z toho už pozvracel. Když totiž kouřil, tak aspoň stovku denně. Prostě všeho moc. V branži ale nebyl člověk, který by ho neměl rád. Škoda že těch velkých příležitostí ve filmu neměl víc.
Velký rozhovor s Petrem Nárožným si přečtěte v tištěném Reflexu číslo 50, který bude na pultech od čtvrtka 13. prosince.
