Simon Mawer: Nereformovatelný komunismus? Havlův pohled ignoroval důležité věci
Nebýt jeho, ani my Češi bychom o vile Tugendhat nevěděli tolik. Prostřednictvím svého románu dokázal dveře do „skleněného pokoje“ otevřít celému světu. Dalšími dvěma knihami SIMON MAWER (70) přiblížil čtenářům i život a dílo starobrněnského mnicha a světového genetika Johanna Gregora Mendela, letos se pustil do srpnových událostí roku 1968. Na kávou – a v Česku si dává zásadně turka – jsme ve skleněném pokoji pražského hotelu Leonardo mluvili o románu Pražské jaro, o československé minulosti i britské přítomnosti i o chystaném filmu Skleněný pokoj s vilou Tugendhat v hlavní roli. Celý rozhovor si přečtěte v Reflexu č. 50/2018, který bude na trhu do středy 19. prosince; zde nabízíme jako bonus i několik pasáží, které se na papír nevešly.
Na čtyřech stech stranách románu, který koncem listopadu vydalo v překladu Lukáše Nováka nakladatelství Kniha Zlín, vkročíme do atmosféry pražského jara: ve vzduchu je naděje, radost, svoboda. Během prázdnin roku 1968 do socialistického Československa přijedou dva stopaři, studenti Oxfordské univerzity James a Ellie, a o pár dní později i tanky. Což stopařům, dvěma sovětským hudebníkům-uprchlíkům i britskému diplomatu Samovi a jeho krásné milence Lence udělá čáru přes rozpočet. Ta čára možná přetne i něčí život…
Po Skleněném pokoji a Mendelově trpaslíkovi je Pražské jaro vaším třetím románem o mojí zemi. Co vás na československých dějinách tak láká?
Sám nevím. Byl jsem tu poprvé až roku 1993, v Brně a taky ve Slavonicích a vůbec všude možně, ačkoli Československo mě zajímalo dávno předtím. O rok později jsem přijel se ženou, to už jsem byl do vaší země naprosto zblázněný. Jsem vystudovaný biolog, takže jsem věděl, že tu žil Gregor Mendel a zkoumal zde jako vůbec první člověk na Zemi genetiku, na případu hrachu setého. Zajeli jsme do augustiniánského opatství, kde působil, a právě tady jsem se rozhodl napsat román Mendelův trpaslík. Při své další cestě do Brna jsem pak navštívil vilu Tugendhat a napsal Skleněný pokoj. Přemýšlím, kolik jsem toho u vás zatím neviděl a kolik tu ještě objevím pokladů… Česko mě fascinuje, ale nemám s ním žádnou hlubší vazbu – žádní čeští příbuzní, žádná česká láska. Takže i pro mě samotného je moje nadšení vaším státem podivné, s žádnou jinou zemí to takhle nemám. Ani vaši řeč jsem se nenaučil, umím jen pár slov.
Třeba objednat si turka.
To je panečku bizarnost, to vaše turecký kafe! Žiju čtyřicet let v Itálii, tam kávě rozumíme. Když jsem přijel poprvé k vám, všichni si dávali turka, tak jsem si říkal, že to jistě bude něco skvělého. Cestovatelský bedekr mě ovšem vyvedl z omylu a osvětlil mi, o jaký nesmysl se jedná. Turka samozřejmě dávno smetla třetí kávová vlna, už skoro vymizel. Když o něj požádáte v restauraci, klidně před vás postaví džezvu a krásně tvarované pohárky, často skleněné. Prostě je to jiný turek než ten předrevoluční, který se tu snažím soukromě resuscitovat.
Podobných detailů, jako je turek, máte v Pražském jaru spoustu. Kde jste rešeršoval?
Hodně jsem četl, a nejen v otevřených zdrojích na internetu. Existuje výtečná sbírka dokumentů z Dubčekovy doby, naštěstí s překlady do angličtiny; vydala ji nějaká americká univerzita, ale vše zpracovali experti z Univerzity Karlovy. Myslím, že se k těm materiálům dostali v době, kdy byl ruským prezidentem Boris Jelcin a archivy byly dočasně otevřené. Teď byste jistě nemohli ruskou stranu toho problému studovat nijak snadno, ale tehdy to nějaký čas šlo. Našel jsem tam třeba přepisy telefonických hovorů mezi Brežněvem a Dubčekem, tedy Alexandrem Stěpanovičem, jak ho Brežněv přátelsky oslovoval. Těmi dvěma a jejich slovní zásobou jsem se hodně inspiroval při popisu dialogů mezi politiky obecně.
A co románové detaily, o kterých si nelze přečíst v dokumentech? Jak špinila prsty čtenáře denního tisku tiskařská čerň, že se ve Vojenské nemocnici před padesáti lety v čekárnách běžně kouřívalo nebo jak se u Stalinova pomníku, o němž víte, že se mu říkalo fronta na maso, setkávali homosexuálové…
Četl jsem vzpomínky pamětníků publikované v angličtině, taky jsem narazil na memoáry amerického novináře, který tu tou dobou žil, a diplomata Spojených států, co v Praze sloužil během invaze vojsk Varšavské smlouvy. Leccos jsem vyčetl, ale především jsem si myslím vybudoval jakousi empatii, schopnost cítit to místo a tu dobu.
Myslíte si skutečně, jak píšete hned v první kapitole románu, že my Češi občas potřebujeme, aby nám německé dějiny občas „poklepaly na rameno a připomněly nám, že jsme pouhým slovanským výběžkem vklíněným do srdce teutonského světa“?
Ptáte se správně – že jsem to napsal do svého románu, samozřejmě neznamená, že si to taky myslím. Ale zeměpisně je to zajímavá věc. Když se podíváte na mapu, Praha v tom vašem trojúhelníku-klínu leží západněji než Vídeň a Berlín je jen o něco málo západněji než Praha. Máte zajímavou polohu, i její vinou jste se tolikrát stali cílem a posléze i kořistí německy hovořících mocností, které vaše území z velké části obklopují. Vždyť vy jste měli Hitlera ze všech stran, že severu i z jihu, sevřel vás do kleští; ostatně i sousední Polsko bylo do velké části německé.
Věříte na socialismus s lidskou tváří?
V roce 1967 začali vést reformní hnutí výhradně členové komunistické strany, lidé zevnitř, odkojení systémem. V roce 1977 říkali signatáři a sympatizanti Charty 77, že důvodem selhání pražského jara byl fakt, že šlo o komunisty a že se komunismus snažil obrodit zevnitř, tudíž že komunismus není reformovatelný. To byl Havlův pohled na věc – podle mě pohled ignorující důležité věci. Já dnes sám stojím politicky celkem dost nalevo, víc než kdykoli předtím; prožil jsem jako vy všichni zásadní ekonomickou krizi před deseti lety, vidím všechny nevýhody dnešního volného trhu a kapitalismu a myslím, že komunismus reformovatelný je. To je právě tragédie pražského jara – že se nikdy nedozvíme, zda by reforma uspěla, kdyby jí Sověti dali prostor. Všechno bylo tak plné naděje… Je to tragédie, která si zaslouží románové zpracování. Tento naprostý rozkol strany na mě dělá dojem dramatu až shakespearovského.
Váš starší příběh o vile Tugendhat pěkně rozkošatěl – režisér Julius Ševčík a jeho tým právě dokončují celovečerní film. Kdy půjde do kin?
Točilo se v angličtině a Skleněný pokoj se za pár týdnů rozjede do světa po festivalech. Myslí si i na únorové Berlinale, slavnostní premiéra se ovšem odehraje v Brně, v půli března.
Do jaké míry jste se natáčení a příprav účastnil?
Minimálně a ryze soukromě; v červnu jsem byl dva dny na placu, když točili ve vile Tugendhat. Což je zlomek z těch čtyřiceti dvou natáčecích dnů, které celý štáb v tom domě strávil – jen uvnitř, točili tu tři různá roční období a pak pracovali v okolí vily a jistě taky v barrandovských studiích… Zašel jsem se ředitelce vily Tugendhat Ivetě Černé osobně omluvit, že jsem jim svým románem zřejmě způsobil nemalé problémy: po dobu natáčení museli dům a s ním spojené muzeum zavřít. Ale mně osobně se to vyplatilo, je velmi zajímavé vidět všechny ty práce naživo, nejen ve filmech a seriálech, a já byl při natáčení úplně poprvé v životě.
To je fakt – i když práva na zfilmování Mendelova trpaslíka jeden čas vlastnila Barbra Streissandová, nakonec se projekt nerealizoval.
Ale představte si, že se kolem toho románu opět něco děje, jedna parta producentů a filmařů by měla zájem… Ale nesmím kolem toho zatím nic říkat. Ani mlžit. Tak dobře: možná to může, ale nemusí souviset s tvůrci Skleněného pokoje…
Hanu, přítelkyni majitelky vily Liesel Landauerové, ve snímku hraje jedna z nejvýraznějších evropských hereček, Nizozemka Carice van Houten. Sedne jí ta úloha?
Po Hře o trůny je Carice van Houten, alias Rudá kněžka, skutečně slavná, ale o to mi nešlo a do castingu jsem skutečně nemluvil, na to nemám právo. Líbí se mi však obsazení jako celek. Například bohatého továrníka, majitele prosperující předválečné automobilky Viktora Landauera, hraje charismatický Dán-elegán Claes Bang, jehož angličtina je až znepokojujícím způsobem dobrá.
Když jsme spolu mluvili před devíti lety, velmi jste se zajímal o osudy Leoše Janáčka, uvažoval jste, že literárně ztvárníte jeho vztah s Kamilou Stösslovou. Zajímal vás i pozoruhodný život další brněnské skladatelky a hudebnice, Vítězslavy Kaprálové, o níž nedávno napsala hru Kateřina Tučková…
Nakonec jsem se do ničeho z toho nepustil, myslím tím do románů o těchto Češích. O Vítě Kaprálové napsal román její manžel, Jiří Mucha (známý bonviván publikoval román-memoár Podivné lásky roku 1988; o manželce, která mu zemřela jako pětadvacetiletá necelé dva měsíce po svatbě; pozn. red.), ale ta knížka bohužel nikdy nebyla přeložena, tak rád bych si ji přečetl. Říkáte, že ta nová hra o ní se hrála v Brně?
Ano, v Huse na provázku a stále je na programu.
Já myslel, že v Městském divadle Brno, kde před čtyřmi lety zdramatizovali i Skleněný pokoj. Byl jsem na předpremiéře a pak i na slavnostní premiéře. Dali mi úplný překlad dialogů a musím říct, že tak výtečnou zkratku ve scénáři aby pohledal. Plus výborní herci. Prostě Brnu vděčím za mnohé.
