Patrik Hartl: Proč se hraje o to, zda se přimkneme k Západu, nebo opět k východním mocnostem?
Patrik Hartl se dočkal nevídaného úspěchu: všechny čtyři jeho romány se v loňském roce umístily v desítce nejprodávanějších knih v ČR, ačkoli tři z nich vyšly dříve než v roce 2018. Zde najdete věty, které spisovatel ve své pracovně-útulně na Václavském náměstí pronesl se stejnou vehemencí jako ostatní, ale na papír se už nevešly: o pokaženém tisku svého posledního románu, který stále ještě neopustil Top Ten žebříčku knižních prodejů, o politice, o své roli ve Studiu DVA i o zbabělosti. Rozhovor s nejprodávanějším českým spisovatelem, autorem čtyř románů a sedmi divadelních her Patrikem Hartlem, si přečtěte v Reflexu číslo 3, který vyjde ve čtvrtek 17. ledna.
Před pěti lety jste otevřel premiérou své komedie Hlava v písku na Václavském náměstí divadlo Studio DVA. A stejně jako literární kritici nečtou vaše knihy, kritici divadelní k vám ani nepáchnou, protože většinou hrajete populární, lidové divadlo.
Nevadí mi to. Netoužím po uznání, metálech, společenské prestiži… Spíš po tom, aby mě pořád bavilo vymýšlet si příběhy a ostatní bavilo mi naslouchat. Jsem samotářský kutil, modelář – nepotřebuju veřejně načechrávat ego.
Nepotřebujete uznání, a dokonce ani peníze. Nakladatelství Bourdon svého švagra Ivana Pilipa, u kterého vydáváte, prakticky živíte, jako kdysi nakladatelství Druhé město do velké míry finančně stálo na Michalu Vieweghovi. Proč si ty knihy nevydáváte sám? Vydělal byste na tom statisíce...
Já jsem rád, že můžu Bourdonu pomoct vydávat náročnější literaturu. Podle mě k tomuhle modelu Ivan celou dobu směřoval – říkal si, ten náš Patrik píše ty komedie, chodí mu na to lidi, třeba napíše knížku a já pak ziskem z ní budu moct dotovat vydávání publikací o anexi Sudet a evropských moderních dějinách… Mně se líbí tahle synergie a mám z ní radost, kterou za prachy nevyměním. A stresovat se problémy distribuce nebo tisku knihy? To není pro mě. Nechci být vlastním vydavatelem ani za zlaté prase.
Před dvěma měsíci jste ale problémy tisku řešit musel – část románu Nejlepší víkend, vůbec nejprodávanější knihy českých knihkupectví roku 2018, byla vytištěná nakřivo a stovky, možná tisíce čtenářů dostaly vadný výtisk.
Ivan z toho byl úplně na mrtvici, o mně a lidech z té pražské tiskárny ani nemluvě. A nebyla to laciná tiskárna... Máme s Ivanem dohodu, že nikdy nebude na ničem šetřit na úkor kvality. Všechny druhy papíru použité v mých knihách jsem vybíral sám s grafičkou Markétou. Čichal jsem k nim, vybíral jsem úmyslně ty, co za dva tři roky krásně zežloutnou… To já rozhodl, že moje knížky budou paperbacky – nebylo to kvůli ceně, ale protože nemám rád pevné vazby. Nejlepší víkend tiskly dvě tiskárny, jedna by dvousettisícový náklad neutáhla, a v části nákladu se něco pokazilo. Představte si kamion knih a uvnitř něj některé vytištěné šejdrem. Ta chyba napřed nebyla patrná. Knížky se rozvezly po republice. Jakmile jsme zjistili, co se stalo, hned jsme na facebooku a na stránkách vydavatelství informovali čtenáře, aby se případně ozvali, že jim knihu v obchodech vymění, obvolali jsme knihkupce… Měl jsem z toho v jednom momentě takovej nerv, že jsem Ivana poprosil, aby mě o tom průšvihu radši přestal informovat. Nakonec se ale naštěstí ukázalo, že těch šikmých výtisků nebylo až tak moc. Ulevilo se mi. Já si chci při tvorbě hrát, a to pokud možno co nejbezstarostněji. A to můžu jen tehdy, když se o mě někdo stará.
Kdo vás čte? Máte před očima nějakého ideálního čtenáře?
To je intimní otázka! Představuju si, že můj typický čtenář je hezká, nezávislá, chytrá žena jakéhokoli věku, která precizně zvládá svůj život a občas si prostě jen potřebuje oddechnout. Ideální pak je, když tahle dáma po dočtení půjčí knížku svému muži, aby věděl, proč si s ním poslední čtyři večery vůbec nepovídala a vejrala do knihy nějakýho jinýho chlapa. Představuju si, že ten muž si knížku přečte a řekne: „Ale jo, dobrý to bylo!“ To by byl můj ideál. Já nedělám žádné besedy a autorská čtení, protože se nerad vystupuju před velkým množstvím lidí, ale jednu besedu jsem teď udělal tady v divadle, charitativní. Dvě stě tisíc jsme dali dětskému domovu v Opavě, kde vyrůstal Bert z mé nové knížky. No a na té besedě mě hrozně příjemně překvapilo, že v publiku byla skoro třetina chlapů.
Opravdu vás čtou i muži, soudě podle čtenářských fór, a to i přesto, že ve vašich knihách zcela absentuje politika.
To je fakt. Nejvíc mě zajímají intimní témata: co se děje lidem v ložnici, v kuchyni, v obýváku. S kým kdo žije, proč s ním žije a proč s ním do háje žije, když není šťastnej. Láká mě psát o tom, co se děje v buňce rodinné, ne v té společenské.
Nikdy jsem vás, švagra někdejšího významného politika, ani neslyšela o politice mluvit. Bojíte se, abyste proti sobě nepoštval svoje čtenáře s jiným názorem?
To ne. Souvisí to spíš s mojí uzavřeností a plachostí, politiku do svého mikrosvěta nepouštím. Nemám rád konflikty a věci veřejné mě nikdy moc nezajímaly. Politiku sleduje moje žena, ta mi vždycky řekne, co se děje. Mě politika vzruší jen ve chvíli, kdy cítím nějakou nespravedlnost nebo velkej problém. Přiznám se, že teď ho cítím. Víte, moji sestru během sametové revoluce zmlátili na Národní třídě, maminka s ní musela na cétéčko, bylo jí tehdy jedenadvacet. Ivan se před listopadem účastnil různých demonstrací jako člen skupiny křesťanské mládeže, měl blízko k disentu a před vodními děly a obušky už párkrát utíkal. Na té Národní tehdy dostali oba dost namláceno a i díky nim došlo ke změně režimu. Já už pak mohl studovat anglické lyceum v Olomouci, měl jsem všechny předměty v angličtině, učili nás samí Britové. Ocitl jsem se v ovzduší západního svobodomyslného světa už v roce 1991, kdy československé školství rozhodně ještě nebylo zreformované. Žil jsem úplně jiný středoškolský život než jiní, dril na mé škole nikoho nezajímal, zato rozvoj nezávislého uvažování byl klíčový… Abych to zkrátil: netušil jsem, že se v téhle zemi bude ještě někdy hrát společenská hra o to, zda se přimkneme k Západu nebo opět k východním mocnostem. Někteří lidé, co z toho mají profit, servilně nadbíhají Rusku a Číně. Ty země šíří svůj vliv a životní styl a žebříček hodnot, který se mi přes mou lásku k ruské literatuře nelíbí. Radši mám svobodu s problémy, nedokonalou Evropskou unii, prostě komplikovaný systém demokracie, kde se nemůžou lidé domluvit, protože má každý jiný názor. Chápu, že mocensky tvrdý systém může fungovat efektivněji, ale já fandím naší zemi, aby se přimkla k hodnotám Západu a zůstala jim věrná, když už se pro ně spontánně rozhodla během sametové revoluce.
Víte, kolik lidí byste mohl při vaší čtenářské základně ovlivnit, kdybyste se veřejně angažoval? Podívejte se na Janka Rubeše, Kovyho…
Moje žena mi už dlouho vyčítá, že něco nedělám. Ta, kdyby byla na mém místě, už třímá v ruce prapor a vlaje. Ale pro mě to není přirozený. Nemám pocit, že bych měl lidem říkat, co si mají myslet. A taky nejsem konfrontační typ, opravdu se vyhýbám konfliktům. Když se někdo někde začne strkat, radši se klidím z cesty.
Dobrovolně přijímáte roli sobce a zbabělce?
Jestli máte ten pocit, můžete to tak vnímat. Změnit se ale nedokážu. Neumím přijmout společenskou roli, která mi není vlastní. Jsem samotářský modelář a akvarista. Aby se v tomto našem současném světě člověk stovky hodin zabýval lepením stěžňů a kýlů historické lodi ze sedmnáctého století, vyžaduje to určitý druh magorismu a touhu po izolaci od vnějšku. Ty jsou mi vlastní. Jsem kutil žijící ve své ulitě, a je mi v ní dobře.
Celý rozhovor si přečtěte v Reflexu číslo 3, který vyjde ve čtvrtek 17. ledna.
