Při pouti k Palachovu hrobu mě sebrali, vzpomíná Bohumil Doležal. Polistopadové změny jsou v ohrožení
Nezávislé iniciativy tehdy před třiceti lety vyhlásily na 21. ledna Celonárodní pouť do Všetat k hrobu Jana Palacha. Politolog Bohumil Doležal v rozhovoru vzpomíná, jak ho při ní zatkli, vyslýchali a co se pak dělo. Dnes je podle něj zdejší demokracie velmi ohrožená. „Stačí, necháme-li si namluvit, že po Listopadu bylo všechno špatně, zvolit si prezidentem dvakrát po sobě Zemana a premiérem Babiše, osadit většinu parlamentu babišovci, SPD a komunisty“.
Připomínáme si takzvaný Palachův týden, což bylo v před třiceti lety největší protirežimní vystoupení lidí od konce šedesátých let. Jaké jsou vaše osobní vzpomínky na tehdejší události?
V paměti mi uvízla hlavně pouť do Všetat k Palachovu hrobu. Byla to hromadná akce, za Demokratickou iniciativu jsme tam jeli (vlakem) tři, Emanuel Mandler, já a Martin Litomiský. Průběh byl celkem standardní. Martina sbalili ve Všetatech hned na perónu, měl smůlu, nesl pugét, mne a Mandlera v jakési perlustrační uličce hanby hned za nádražím. Tvořili ji esenbáci, které dirigovali lidé od StB. Až do večera nás (asi 100-200 lidí) drželi v kancelářích místního JZD. Setkal jsem se tam s řadou známých, které jsem už dlouho neviděl, například i s Jánem Čarnogurským, jenž přijel až z Bratislavy. Po standardním formálním výslechu nás pozdě večer začali estébáci rozvážet autobusy. Mohu mluvit jen sám za sebe: autobus, v němž jsem nedobrovolně cestoval, jel po silnici ze Všetat do Brandýsa nad Labem, posléze zastavovali cca po sto metrech a vysazovali nás po jednom. Já jsem měl kliku, přišel jsem na řadu až těsně před Brandýsem odkud už tenkrát bylo o hodně lepší spojení do Prahy než ze Všetat, a navíc asi dvě stě metrů od hospody. Tam jsem se setkal zase s pár známými a navíc s několika dalšími lidmi, které jsem si pamatoval z odpolední internace v kancelářích JZD. Dva se mi podařilo zverbovat pro Demokratickou iniciativu. Z toho hlediska jsem akci považoval za úspěch.
Začínáme rok připomínání třiceti let od pádu komunistické totality. Vy jste vůči současné politické situaci velmi kritický, hovoříte o destrukci demokracie. Proč ta skepse?
Slovu skepse moc nerozumím. Tak tomu prostě je. Demokracie se buď udržuje (když se o ni řádně staráme) nebo hroutí. I to druhé je běžné. Stačí, necháme-li si namluvit, že po Listopadu bylo všechno špatně, zvolit si prezidentem dvakrát po sobě Zemana a premiérem Babiše, osadit většinu parlamentu babišovci, SPD a komunisty. Jen pak není na místě skepse. Nýbrž je na místě stydět se a pokoušet se to nějak napravit.
V příštích volbách si přece lidé mohou zvolit jinou reprezentaci, jiného prezidenta?
Nejde jen o volby ! Aby ty volby nějak slušně dopadly, je třeba pracovat hned. Musí tu být napřed viditelní lidé, které bychom mohli s důvěrou volit, a program, o který bychom se mohli opřít. To je prostor pro drobnou politickou práci, o níž mluví Masaryk. A je třeba reagovat na to, co se děje, a veřejně vznášet požadavky v prostoru, který pořád ještě zaručuje ústava a zákony. Smíme to dělat všichni, i ti „nezvolení“. Dokonce musíme. Tak například já jsem s přáteli z Klubu na obranu demokracie zformuloval apel na poslance a senátory, aby nedopustili přejmenování 17. listopadu a nepropustili komunistický návrh na v podstatě zpětné zdanění finančních náhrad církvím. A sbíráme pod obojí usilovně podpisy lidí, kteří s námi souhlasí. I kdyby oba návrhy nakonec prošly, je třeba, aby bylo řečeno, o co jde, že je to stejně důležité. já si myslím, že je to dokonce že důležitější než celé Čapí hnízdo. A že i kdyby se dnešnímu establishmentu podařilo obojí prosadit, není to na věky. Je třeba pokračovat. A to, co jsem uvedl jako příklad, je jen jedna z mnoha možností.
Ale ten název státního svátku se příliš nemění, pouze se stávající Den boje za svobodu a demokracii bude připomínat i jako Mezinárodní den studentstva. A právě studenti se za doplnění názvu u politiků přimlouvali,tak proč bijete na poplach?
Když řeknete „bijete na poplach“, tak to znamená předem nad věcí tak trochu ohrnovat nos. V našem podnětu (velmi si vážíme toho, že Reflex jeho text otiskl) upozorňujeme na to, že přejmenování je podloudným pokusem relativizovat a zamlžit význam hlubokých změn, které byly započaty v roce 1989. Název Boj za svobodu a demokracii přitom pokrývá i vzpomínku na to, co se stalo na podzim 1939. A polistopadové změny jsou dnes ve velkém ohrožení, i když si to neradi připouštíme. A pak, jacípak studenti! Někteří se přimlouvají, jiní ne. My chceme dát možnost těm, co se nepřimlouvají. Ke studentským institucím, které se přimluvily, řekl v Poslanecké sněmovně Václav Klaus ml.: „Žádní studenti to nechtějí. Já mám čtyři děti, tři z nich studují, žádný takový požadavek, aby se přejmenoval 17. listopad, na mě nevznášejí. To, že nějaká úzká skupina nějakých těch jako studentských papalášů to sem donese do Sněmovny, to ještě není podle mě velký důvod.“ Nesouhlasím s Václavem Klausem ml. skoro vůbec v ničem, ale zrovna tohle je mi sympatické.
Jak už jste se zmínil, Klub na obranu demokracie se obrací na poslance a senátory, aby zdanění církevních náhrad odmítli. Není to marné? Při současném rozložení politických sil je zřejmé, že zákon sněmovna schválí. Podobně jako už schválila onu změnu jména svátku 17. listopadu.
Při současném rozložení politických sil je zřejmé, že sněmovna schválí všechno, na čem se shodnou ANO, SPD a KSČM. Jde o to, pracovat k tomu, aby se současné rozložení sil změnilo. K tomu nestačí čekat na volby. Je potřeba formulovat stanoviska a požadavky a přesvědčovat lidi. A i když parlament něco schválí a Ústavní soud to třeba požehná, neznamená to, že člověk musí srazit kufry a mlčet. Pokud je přesvědčen, že jeho věc je správná, má v demokratickém státě nejen možnost, ale i povinnost usilovat o revokování špatného rozhodnutí. I když to bude třeba trvat řadu let. A jen tak na okraj k finančním náhradám církvím: většinou se v té souvislosti říká, že jde o to vrátit, co bylo kdysi před sedmdesáti lety ukradeno. To ale není pravda: dnes jde hlavně o to, dodržet, co bylo před pěti lety zákonem a následnými smlouvami církvím slíbeno. Pokud se vytvoří precedens, že když stát někomu a nemusí jít zrovna o církev něco závazně slíbí, tak to může kdykoli zase zrušit, znamená to bourání jeho právní kontinuity. Nejde o dávné křivdy, ale o dnešní bourání demokracie.
Je tu ale ještě ten Ústavní soud…
Jistě. Ale myslím, že takové spoléhání na Ústavní soud, jaké projevují někteří zákonodárci - obávám se, že i někteří z těch, co pro komunistický návrh hlasují -, se může vymstít. Ústavní soud bude podroben těžké politické zkoušce, v níž nemusí obstát, zvlášť pokud na něj zákonodárci přehrávají alibisticky část vlastní zodpovědnosti. A navíc, rozhodnutí Ústavního soudu není slovo boží. Občan je musí respektovat jako platné, ale smí si myslit a veřejně říkat, že je chybné, a dál v rámci svých sil a možností usilovat o revizi zákonného řešení.
