Zdena Mašínová: Bolševik rozdělil nejen národy, ale i rodiny
Zdena Mašínová (85) nikdy neustala v boji za morální společnost a nevzdala boj za památku své matky, umučené komunistickým režimem. Je přesvědčena, že budoucnost leží v rukou mladé generace, když otevřeně říká: „Mám vážné obavy ze současné situace, která mi připomíná osmačtyřicátý rok.“ V našem rozhovoru reflektuje chování lidí v krajních okamžicích v odkazu na hrdinství jejího otce i na mýtus ozbrojeného boje bratrů a dalších členů jejich skupiny. Zkušeně a nelítostně komentuje také současnou politiku.
V jakém vztahu byli bratři s otcem?
Výchova otce byla vůči nim velice zásadová a tvrdá. Museli být mými rytíři a já mám opravdu velice krásné vzpomínky na chvíle, kdy jsem s nimi byla. Oni byli, mírně řečeno, poněkud temperamentnější a ani já jsem nebyla zrovna kliďas, jen jsem dost těžce nesla omezení pohybu. Ale oni se mi to snažili nahrazovat. Otec při té poslední noční návštěvě, o které vyprávím v Reflexu, mluvil se Ctiradem a svěřil mě i bratra Josefa jemu, měl nám nahrazovat otce. Jako nejstarší byl přísnější, zatímco já a Josef jsme byli jak jeho děti. Josef byl vždycky trošku kašpar, takže mě bavil, vyprávěl o spolužačkách a dost si vymýšlel. Já byla nadšená a hrozně mě to bavilo. Proto mám na ten čas velice krásné vzpomínky.
Měl otec s kluky nějaké úmysly – co budou – směřoval je někam?
Pro nás byl směrodatný jeho poválečný odkaz, který se našel v dopisech, a výchova před válkou. Vzpomínám na byt v Ruzyni, kde jednou večer někdo zazvonil a venku stál muž s malou dívkou: „Pane kapitáne, vaši chlapci bili naši Marcelku!“ „Pepo! Radku! Sem! Jak jste si mohli dovolit bít děvče?“ A oni jako jeden muž prohlásili: „Ona nadávala naší Nendě, že je kulhavá.“ A ten muž bez jediného slova přehnul děvče přes koleno a před všemi jí naplácal. To je moje vzpomínka na otcovu výchovu.
Málo se mluví o tom, že bratři dostali po válce vyznamenání od prezidenta Beneše.
Ano, za chrabrost a bylo jim třináct! Jednou přiběhli a volali: „Babi, babi, šaty, šaty!“ a něco jí šeptali. Musím říct, že my se za války učili němčinu, ale tajně i ruštinu od bývalého legionáře a angličtinu, kterou nás zas učila jedna mladá Židovka, než šla do transportu. Takže jsme s bratry uměli celkem slušně rusky. Na okraji Poděbrad, kde jsme bydleli, vedla železnice a bratři, jak pořád pobíhali, zjistili, že každý večer jsou na té trati odstavené zaplombované nákladní vozy. Samozřejmě chtěli zjistit, co v nich je, lezli na ně a tam uslyšeli ruštinu. Začali na ty uvnitř mluvit přes zašupovací dveře taky rusky a Rusové, kteří tam byli zavření, jim řekli, aby jim bráchové večer donesli šaty. A tak kluci přiběhli domů, oči navrch hlavy a chtěli po babičce šaty. Ta, když zjistila, o co jde – a šlo opravdu o život, jenže ona byla nesmírně statečná – vyhledala prvorepublikového plukovníka Vaňka, kterého znala, všechno mu řekla a kluci přivedli v noci dva ruské zajatce. Podařilo se jim odplombovat vagón a dva, jeden mladší a jeden starší důstojník, z něj hned vyskočili. Teď co s nimi? My sami jsme pomalu neměli co jíst, ze statku nám posílal nájemce tajně trochu mouky a tak. Rodinný domek, kde jsme bydleli, byl vlastně dvojdomek propojený šachtou, a tak bratři zajatcům udělali pod domkem jakési doupě. Ti Rusové se spouštěli po provaze z okénka záchodu do té šachty pod domek. Mladšího, mohlo mu být tak čtyřicet tři, se podařilo přes toho Vaňka dostat do lesů u Poděbrad, kde byli v té době partyzáni, ale druhý – Stěpan se jmenoval – byl v mnohem horším zdravotním stavu a musel zůstat u nás. Když Ema řekla: „Ten nemůže jít do lesa,“ tak to tak bylo! Ve čtyřicátých letech byla šílená zima, pamatuju si to moc dobře, proto jsem potom už nikdy nechtěla bydlet v rodinném domě. Vzpomínám si, že jak se občas v noci z té zimy dole v tom doupěti chodil hřát nahoru k nám, kde to ale moc lepší nebylo. Zůstal u nás až do pětačtyřicátého a za to kluci dostali to státní vyznamenání.
Jak to se Stěpanem dopadlo?
Nastal konec války, Rudá armáda začala postupovat přes Poděbrady a také naše maminka se už vrátila. Stěpan věděl, co jsme za rodinu, a viděl i úmrtní oznámení po otcově popravě, které maminka dostala, když ji pustili z Pankráce. Němci byli tak pořádní, že dávali úmrtní oznámení i po popravě. Ona přesto pořád nevěřila, že ho popravili, protože se proslýchalo, že se Morávkovi přece jen ten únos podařil a že tatínek byl celou válku na Slovensku u partyzánů. Maminka tak po návratu z vězení dlouho žila v naději.
Ten Stěpan byl zvláštní člověk. Nemluvil, pořád zadumaný. Maminka s Emou pořád čekaly, že se přidá k Rudé armádě. To jsme ještě nevěděli nic o gulazích a říkali mu: „Když se k nim nepřidáš, budeš zběh!“ A on vám jednou z ničeho nic padl na kolena před naši matku, ruce jí líbal a prosil, ať si ho vezme, aby se nemusel vrátit zpět. Ona zůstala perplex a říká mu: „Ale to je vyloučené, já mám muže!“ On na to: „Nemáš muže, toho popravili!“ protože byl ruský frontový voják a věděl, jak to chodí. Nakonec napsal dlouhý dopis v azbuce a odešel s tím, že nám dá o sobě vědět. Vypsal do něj všechno a my jsme poprvé zjistili, co vlastně je zač, ten Sovětský svaz. Odboj mých bratrů, strýce Ctibora Nováka i jeho kolegů důstojníků, co za ním přišli do Poděbrad, to všechno mělo základ tady, protože jsme začali chápat, kam to spěje. A po osmačtyřicátém jsme už věděli dobře, co to vlastně Beneš podepsal v roce 1943, čím a za co se zavázal bolševickému Rusku.
Vám bylo kolem dvaceti, když bratři odcházeli. Měla jste potuchu, že budou chtít odejít?
Ne! Já v té době už byla v Olomouci. Po válce přišel do Poděbrad profesor Jahoda, který byl za války v Londýně. Jeho paní byla před válkou přítelkyní maminky v Olomouci a prosila ji, aby jim pomohla v založení výchovného ústavu – koleje, takové, jaké jsou v Británii, kde profesor Jahoda učil. Maminka byla ve Svazu bojovníků za svobodu i v jiných organizacích, takže se jí to osmileté gymnázium – Kolej Jiřího z Poděbrad – podařilo v zámku prosadit a vytvořit. Nejdřív společné pro dívky i chlapce, kam jsme já a bratři v roce 1947 začali chodit, a po roce se gymnázium změnilo opravdu na kolej, ale jen pro chlapce. Mamince to vyhovovalo, protože bez otce byla výchova našich kluků opravdu náročná. Ona byla takový jemný typ, takže byla ráda, že bratři mají kolejní režim. Jenže co se mnou? Musela bych do gymnázia v Nymburce, což bylo pro mě obtížné, tak jsem šla na Moravu k babičce. Ta žila v té době ve Frývaldově, kde byl posádkou její syn Ctibor, a později jsem z Frývaldova šla s babičkou do Olomouce. Myslím, že tak v roce 1953 jsem se tam s Josefem setkala naposledy. Pak mně volala maminka, že cosi začalo vysílat Rádio Svobodná Evropa a že má velké starosti. Byl to začátek října, když hlásili, že z Polska přechází za velmi dramatických okolností asi šedesátičlenná skupina přes Československo a Východní Německo na Západ. Já samozřejmě netušila, kolik jich s bratry šlo a tak, ale i tak jsem věděla zcela jistě, že jsou to oni.
Josefa jste pak viděla až po šestnácti letech. Nechtěla jste odejít za bratry?
Byl to pro mě nejtěžší životní okamžik v osobním rozhodování, protože já do toho roku 1969 nemohla za hranice, natož žádat o vycestování. Přes známou mého budoucího muže, která pracovala v Čedoku, jsem sehnala zájezd z Rostocku v NDR trajektem na 24 hodin do Kodaně. V té době byl bratr v Evropě a podařilo se nám dát mu přes tajný kontakt vědět, že tehdy a tehdy budu v Kodani, kde jsme si dali rande. Samozřejmě na mě byla nasazena konfidentka, což bylo až komické, když po příjezdu do Rostocku, kde jsme byli ubytováni, spal každý sám, jen se mnou spala nějaká ženská. Vedoucí zájezdu vydala rozkaz, že se máme ráno – bez zavazadel – sejít ve foyer. Já měla s sebou malý kufříček, a když jsem si ho ráno balila, tak mě spolubydlící upozorňovala: „S sebou se nesmí nic brát!“
„Já mám ráda své věci u sebe, takže si ho beru!“ odsekla jsem. Po příjezdu trajektem do Kodaně byl na dvě hodiny rozchod. Já měla u opery sraz s Josefem a umíte si asi představit, jak jsem pádila. Šli jsme do restaurace a tam si dlouze povídali… O všem! No, byl to hodně silný zážitek! On samozřejmě počítal s tím, že zůstanu! Ema mi při odchodu z domova řekla, že je to na mně, ať se rozhodnu, jak chci. Jenže to už bylo po smrti maminky i po popravě Ctibora a ona by zůstala sama... Já byla v hrozném dilematu do poslední chvilky! Věděla jsem, že je to první i poslední možnost odejít, a bratr počítal, že s ním odletím do Ameriky, měl všechno připravené… Tak jsme tam seděli a já mu říkala, proč se tak nemůžu rozhodnout, že je to sice strašně těžké tady žít, ale že představa nechat tady Emu samotnou je pro mě neúnosná. On se mnou ještě šel i k autobusu, odkud na mě všichni koukali, protože většina počítala, že se nevrátím. A já se vrátila.
Jak jste spokojená s vývojem po roce 1989?
Nejsem. To je to, co říkám. Čím dál od šedesátých let, tím hůř. To je paradox! V devadesátých letech říkali, že to k nápravě bude trvat jednu generaci. Dnes, jestli se to vůbec někdy stane – nechci být pesimistka – ale nevím… dvě, tři? Za to, co se vytvářelo dva tisíce let, myslím morálku společnosti, za to není náhrada. Jen ta výchova v rozpadajících se rodinách… Co pro mě, pro nás, rodina znamenala! Stateční rodiče, kteří nás vychovali v tom duchu, že musíme mít svědomí a být ochotni přinášet oběti… Kdo tak dnes děti vychovává? Na prvním místě je materialismus. A nejen tady! Byla jsem čtyřikrát v Americe a byla jsem moc zklamaná, protože fakt, že se bolševický materialismus spojil s kapitalistickým, to je dost průšvih. Když jsem tam byla v roce 1992, byli jsme já a mí bratři jak dvě planety. Bolševik nejenže rozdělil národy, ale i rodiny. Když jsem tam diskutovala s lidmi na to téma, protože já už ani neumím o ničem jiném mluvit, řekli mi: „No, jak jste si to tam udělali, tak to tam máte.“
A já jim na to říkala: „To nemyslíte vážně!? Chcete mi říct, že parcela uprostřed Evropy s patnácti miliony lidí dělala světovou politiku? Kdo tady vyjednával samet? Vy jste žádnou válku nevyhráli, ani tu studenou! Ani Reagan, ani nadšení Reaganem! Když se sešel v Reykjavíku s Gorbačovem, nějak se domluvili a u nás se založil Prognostický ústav plný bolševiků!“ Říkám to všem, i těm mladým na rovinu: „Kdo byl proti tomu, aby byli bolševici mimo zákon? Havel byl proti tomu!“ Dneska z něj dělají ikonu a nikdo nic o Havlovi neříká.
A co by měli o Havlovi říkat? A kdo? Co by měli vědět?
V Poděbradech na gymnáziu, když já z něj odcházela, s ním bratři bydleli na jednom pokoji v koleji. Ta škola byla zřízena pro děti z rodin perzekuovaných nacisty. On, dnes morální celebrita, nikdy neřekl, že jeho strýc Miloš Havel, majitel Lucerny a Lucernafilmu, dostal po válce takzvaný paragraf, protože se během války stýkal s esesáky. Objevil se v té škole a nikde nepadlo ani slovo o jeho strýci, moc dobře si to pamatuji. A on to klidně přijímal, hošíček ctižádostivý! Já když si na to vzpomenu v té škole… Ani o tom nechci vykládat. Říkám jen zcela otevřeně – jemu šla husí kůže z činnosti mých bratrů? Mně šla zase husí kůže z jeho morálky. Asi tak. Taková je naše západní společnost, a proto říkám, že nechovám velkou naději v to, že má šanci. Od Ameriky až po nás. Bohužel. Abych vám řekla pravdu, já bych nechtěla ani rok nazpět, jsem ráda, že už je mi tolik. Nezávidím té mladé generaci. Je to cynické, ale je to tak.
Co jste si přála změnit po roce 1989? Splnilo se vám něco?
(přemýšlí) Vlastně jsem měla po roce 1990 přání provést exhumaci šachty s ostatky maminky. Začátkem šedesátých let se na tom místě, s tím svinstvem okolo, objevila destička se jménem Pepíček Baumruk s daty narození i úmrtí mé maminky. Později, když jsem už v Praze nebydlela a dvakrát třikrát do roka tam jela, jsem podle té destičky, která tam zůstala až do konce bolševismu, to místo poznávala. Nikdy jsem tam ale nikoho nepotkala. V polovině šedesátých let se kousek vlevo objevil kovový kříž se jménem Josef Toufar a podle toho jsem poznala, kde ta šachta je. V roce 1990 jsme se s bratry domlouvali na exhumaci, ale nemohli jsme sehnat ostatní pozůstalé, aby ji odsouhlasili, protože se nám zdálo neetické ten masový hrob otevírat bez jejich souhlasu. Obrátila jsem se i na město Prahu, že se chceme finančně podílet na pietní úpravě toho místa, protože pořád to ještě bylo skoro smetiště. Ale nic! Obrátili jsme se na Havla a ani neodpověděli. To mu neodpustím.
Nakonec jsem nechala upravit aspoň část toho místa, kde měly být ty šachty, a rozhodli jsme se, že tu exhumaci sami neuděláme, protože jsme nikoho z ostatních pozůstalých nesehnali. On totiž prý v roce 1990 věž, kde byl archiv, někdo podpálil.
To už mi bylo přes šedesát a říkala jsem si, že vlastní potomky nemám, a kdyby se se mnou něco stalo, ať aspoň někdo z rodiny ví, kde ty ostatky jsou. Ale v jednu chvíli jsme si zas říkali, že snad nemá cenu do toho vrtat. Jenže před dvěma nebo třemi lety ukazovali v televizi to ďáblické pohřebiště, že se provádí exhumace kněze Toufara, protože bude jeho svatořečení. Byla jsem otřesena a řekla jsem si, jak je možné, že nejen nám, ale nikomu nic neřekli. Hned ráno jsem volala pana arcibiskupa a ptala se, co to má znamenat, jak to, že se dělá exhumace a nikdo o tom neví? Odpověděl mi, že se to netýká místa, kde je maminka, a že páterova rodina i páter Toufar chtěl být důstojně pohřbený. „To nemyslíte vážně!“ řekla jsem mu. „Chcete říct, že ty desítky ostatních lidí chtěly být na smetišti?!“ Udělala jsem z toho obrovský skandál a dnes už to místo aspoň jmenovali národní památkou.
Další pokusy jste pak vzdali?
V antropologickém ústavu nám řekli, že určení ostatků, když jsou smísené s jinými a se zemí, je po tolika letech sporné a že je to tak i s tím knězem Toufarem. Jakmile je to skoro padesát let, že je téměř vyloučené přesně určit ostatky podle DNA, protože je ta stopa poškozená. Tak jsme od exhumace ustoupili. Pak se našel docent Nedoma, zastupitel Prahy 8, vynikající člověk, který zorganizoval ohromnou akci na školách a sbírku, díky níž je to místo nádherně pietně upravené. Nakonec mě paní Kavalírová pomlouvala, že jsem si to nechala označit. Teď se toho místa ujala jiná konfederace, prosadili, že se stalo Národní památkou, a měli v úmyslu – jako v Polsku – udělat celkovou exhumaci. Byli s tím za mnou a ptali se mě… Já nevím. Bude-li většina pro, budu se muset připojit, to jistě, ale já už pro to moc nejsem. Je to hodně pozdě, a pokud jsou tam ostatky od první republiky přes nacismus, komunismus… Já nevím. Jsou tam symbolicky jména lidí, kteří by tam být mohli, ta jména, která sehnali v archivech – i jméno Ctibora Nováka, Václava Švédy i Zbyňka Janaty, kteří byli s bratry, ale neví se, jestli tam jsou. Když jsme tenkrát žádali o Ctiborovy ostatky, řekli nám, že jsou po popravě v anatomickém ústavu a nebudou vydány. Každého června je nyní na ďáblickém hřbitově pietní akce, letos jsem tam byla také. Je to velmi krásně udělané.
Václav Švéda z knihy Mašínovský mýtus – to je přízeň, nebo je to shoda jmen?
Částečně přízeň. Václav Švéda z Pivína u Prostějova si vzal za ženu schovanku Antonína Mašína z lošanského statku Ve věži, který byl příbuzný našeho dědečka Aloise. Náš vedlejší statek se jmenoval V koutě, takže Václav Švéda je vzdálené příbuzenstvo. Takový odhodlaný člověk to byl! Celou válku byl vězněný, a přesto hned po válce šel znovu do odboje. To byl velice statečný člověk.
Máte pocit, že český přechod od komunismu k demokratické společnosti byl chybný?
Bolševici – proto se udrželi už sto let – byli vždy o několik kroků napřed. Je to asi dva roky, kdy mě pozvali do Právnické fakulty v Brně na diskuzi, jestli měli být bolševici po roce 1989 eliminováni. Mimo mě tam byl senátor Štětina, jeho právník, Petr Pithart a sociolog Kopáček z brněnských práv. Při vstupu se mělo na vstupence zaškrtnout ano/ne, a když moderátor výsledek sečetl, ukázalo se, že většina ze čtyř set přítomných studentů byla pro zachování existence komunistů, neboť je to demokratické. V diskuzi byli poslanec Štětina s právníkem pro to, že se měli bolševici zrušit a Petr Pithart, který byl v té době u Havla ministrem, i sociolog Kopáček byli proti tomu. Já tam původně vůbec nechtěla jít a představovat se. Víte já, jakmile řeknu jméno, je to takové... Ptala jsem se pana Pitharta, proč je proti, a řekla mu, že tehdejší rozhodnutí považuji za velkou chybu, která bude mít dalekosáhlé následky. Odpověděl, že si s Havlem mysleli, že komunisté vymřou, a sami se tak eliminují.
„A nebylo to trochu naivní, pane Pitharte? Viděl jste někdy za sto let, co tu bolševici jsou, že by se eliminovali? Oni? Nebylo to přinejmenším naivní?“ Pan Kopáček jen poznamenal, že k tomu nemá co říct, protože to nezažil. Představte si to! To je argument!
Vy se domníváte, že Prognostický ústav nebyl založen náhodou?
No jistě, že ne! Díky tomu ti z Prognosťáku, konkrétně Klaus, mohl začít jezdit a učit se „západnímu kapitalismu“, aby ho tady zavedl. A to se mu opravdu podařilo, včetně pana Babiše, klobouk dolů, a toho ožraly na Hradě! A to mě ti šílenci navrhli, abych si k němu šla pro nějaké vyznamenání! Já jim poděkovala, že nevím, za co bych si ho brala, a ještě k tomu od toho individua. Dali to do tisku a neumíte si ani představit ty telefonáty, co mi přišly. Ale je to prostě tak.
Amerika je naivní. Říkala jsem jim tam: „Buďte šťastní, že jste nemuseli žít v těch dvou totalitách.“ Ale ta zkušenost je bohužel nepřenosná, můžete o tom mluvit pořád dokola, ale zkušenost nepředáte. To říkám i mladým. Když chtějí naslouchat, jsem ochotná s nimi o tom mluvit, ale je to na nich. To, co bylo, by museli zažít, jinak je to nepředatelné. Proto mám ze současné situace vážné obavy a připomíná mi to rok 1948. V devadesátém jsme se sice „reagansky“ domluvili, že to bude nekrvavé, fajn – však tady nikdo nikoho nechtěl vraždit – ale kde byl zločin, musí přijít i trest. To je marné, protože to, co oni udělali, nemá v historii precedens.
Přesto jste řekla, že jste prožila krásné dětství a krásný život, kterého nelitujete.
Já nevím, jestli byl krásný. Já jsem o tom nikdy nepřemýšlela, jestli jsem šťastná. Neznám tyhle pojmy. Já jsem realistka a beru život takový, jaký je.
7. listopadu loňského roku jste oslavila docela pěkné narozeniny, pokud dobře počítám, pětaosmdesáté a při vaší kondici neuvěřitelné. Co jste si k nim přála?
Abych dožila v morální společnosti, ale obávám se, že nemám naději. Jinak si nepřeju vůbec nic. Čím déle žiji v této společnosti, čím víc poznávám lidskou bytost, tím větší mám jen tuto touhu a zcela otevřeně říkám, že nelituji toho, že nemám vlastní děti. Je to asi cynické, ale je to tak, bohužel.
Další část rozhovoru se Zdenou Mašínovou si přečtěte v Reflexu číslo 4, který vychází 24. ledna 2019.
