Vztahy Čechů: Vážné vztahy začínáme později a neseme do nich předsudky a bolesti, říká režisérka Jana Počtová
Po celovečerních českých dokumentech Generace Singles (2011), mapující lidi bez partnerů, a Nerodič (2017) o různých podobách rodičovství začíná režisérka JANA POČTOVÁ (38) další pracovní projekt. Hledá vhodné, reálné kandidáty pro film s pracovním názvem Šťastně až na věky, který bude mapovat, jak, s kým a proč právě teď v Česku žijeme. Víc se dočtete v hlavním tématu nového čísla tištěného Reflexu.
Máte vy teď vztah, o němž byste mohla vyprávět?
Za poslední rok jsem potkávala různé muže, ale nějak to nedopadlo. Většinou jsem se vlastně ani nevyznala v tom, proč. Mnohdy to bylo prostě jen ve špatném načasování. Potkali se dva lidi; někdy brzy, někdy pozdě. Do jisté míry je to i o štěstí a já ho holt mám v jiných oblastech. Ale upřímně: ne že by mě to netrápilo. Většinou to končí tak, že se s tím nějakou dobu vyrovnávám. Někdy mi to jde lépe, někdy hůře. V našem věku, kolem čtyřicítky, máme už všichni nějakou minulost, se kterou se potýkáme. Máme na sobě nabalené předsudky a bolesti z nepodařených vztahů a s tím je těžké pouštět se do nových dobrodružství. Předchozí generace nezažila tolik zklamání a pokusů, jelikož neměla ani tolik šancí, ani tolik vztahů. Čím déle jste sami, tím více zklamání máte šanci nasbírat. Začít nový vztah stojí strašně energie. Někdy mám pocit, že už jí nemám nazbyt. Ale abych nebyla jen negativní — už se trochu znám. I když se něčeho bojím, stejně do toho půjdu. Rozhodně ve vztahy věřím.
Možná si vystačíte sama se sebou?
Jsem víceméně sama víc než tři roky, možná čtyři. Ano, vystačím si sama se sebou, protože teď zrovna musím, nebudu se přece kvůli tomu hroutit. Co by to vyřešilo? Ale určitě z toho nejsem šťastná. Není to cílené. Plánované. Pravda však je, že představa, že se budu teď, v osmatřiceti nebo skoro ve čtyřiceti, s někým sestěhovávat, vybojovávat svoje pozice, je pro mě čím dál obtížnější. To je jedno z témat mého budoucího filmu: lidé začínají s trvalými vztahy později, jsou to hotové osobnosti, a tudíž stejně jako naše klouby ztrácejí flexibilitu.
Myslíte citovou flexibilitu? A není to tím, že jsou lidi spíš líní?
Mám sice operovaný meniskus, ale koleno ještě ohýbám bez problémů. Ona to ani není lenost, spíš strach. Vidím to speciálně u mužů. V mém věku už mají nějakou rodinu, malé děti, jimž se chtějí věnovat, protože mají vůči nim výčitky, rozvod na krku, vyčerpávající práci, kamarády, koníčky… Jak do toho pak může zapadnout nějaká nová žena? Pro ženy jsou vztahy primárnější, důležitější. A co je důležité: u vztahů obecně odpadla finanční bariéra. Pořídit si dneska byt znamená jen to, že musíte zjistit, jestli vám dají hypotéku na garsonku, na 1+1, nebo na 2+1.
Zbytek rozhovoru s Janou Počtovou čtěte v Reflexu. Je o vztazích na dálku, o lidech, kteří jsou „married, but singles“, o polyamorii čili mnoholásce, o přátelství s benefity, o otevřených vztazích a dalších možnostech soužití, které ještě ani nemají oficiální termíny.
A pokud i vy žijete ve vztahu, jenž je pro okolí moc netradiční, a chcete sdílet svůj příběh, napište režisérce na e-mailovou adresu stastne_az_naveky@punkfilm.cz nebo si připravovaný projekt najděte na Facebooku (Šťastně až na věky, Hapilly Ever After). Možná ale máte vztahy zcela tradiční, a přesto o nich chcete vyprávět. I v takovém případě můžete tvůrce filmu kontaktovat.
