Reportérská legenda Seymour Hersh: Masakr v My Lai spáchala jednotka s příšernou disciplínou
Nikdy nepracoval v týmu, přesto rozkryl otřesný masakr ve vietnamské vesnici My Lai, který se americká armáda snažila ututlat. Seymour Hersh (81) za svou celosvětově přelomovou reportáž z vietnamské války dostal v roce 1970 Pulitzerovu cenu. Sám byl i na aféru Watergate, kdy si konkuroval s kolegy Woodwardem a Bernsteinem. Byl noční můrou Richarda Nixona a Henryho Kissingera, o němž napsal legendární knihu. Seymour Hersh, člověk ze staré školy s mladými názory, právě vydal biografii Reporter: A Memoir a byl ji představit v Praze. Tam taky vznikl náš rozhovor.
„Bylo ráno 16. března 1968, všude ležela mrtvá těla – tucty žen, dětí a starých lidí, všichni zastřeleni americkými vojáky…“ Tak začíná vaše reportáž z vesnice My Lai. Reportáž, již odmítli vydat tři američtí šéfredaktoři a která spustila na konci šedesátých let masové demonstrace proti válce ve Vietnamu a zahraniční politice USA. Jak těžké bylo pro mladého reportéra zjištění, že vaši vlastní lidé, občané Spojených států, kam vaši rodiče utekli před Hitlerem, záměrně zabíjejí civilisty jiné země?
Tehdy jsem netušil, do čeho jdu. Věděl jsem, že tahle válka je krutá, ale že tam budou Američané vraždit děti, to mě ani ve snu nenapadlo. Kdybyste viděla, jak to tam bylo krásný! Bylo to v centrálním Vietnamu, v nejnádhernější oblasti, v Qu’ng Ngãi. My Lai se nachází dvě míle od Jihočínského moře, toho nejkrásnějšího moře na světě. Masakr v My Lai spáchala jednotka s příšernou disciplínou a špatný způsob velení měl na její jednání zásadní vliv. Major, plukovník, podplukovník, všichni velitelé strávili ve Vietnamu obvykle pouze šest měsíců a jediný způsob, jak dostat povýšení z podplukovníka na plukovníka, byl počet mrtvých, o něž se jejich jednotka postarala. Proto se ty hrůzy děly – aby je povýšili. Tragédie k neuvěření.
Máte z toho noční můry?
Hodně jsem tehdy brečel. Zabíjení batolat, když jsem měl sám doma dvouleté dítě, mi nesvědčilo. Znásilnění vietnamských žen… to vás neovlivní jenom těžko. Na začátku mi taky řekli, že zemřelo 75 lidí, a doopravdy jich bylo 1200. Možná víc. Byly to dvě celé vesnice.
Věříte v moc zla?
V jedné své knize jsem napsal, že ti, kteří zabíjeli, jsou stejnými oběťmi, jako ti, jež zabili. Už jsem se do Vietnamu nikdy nechtěl vrátit, a přece jsem se vrátil. Má žena, mé děti a snad i pes, kočka a mravenci v našem domě, všichni mě neustále otravovali, že to přece byla nejdůležitější reportáž mého života a že se tam musím jet podívat. Tak jsem se před čtyřmi lety sebral a jel. Byla z toho reportáž pro časopis New Yorker; Zpátky u scény zločinu.
Ale zpátky do 70. let minulého století: dotyčné členy armády zodpovědné za masakr ve Vietnamu jste pak hledal rok a půl...
Ti lidé se totiž vrátili zpátky do Spojených států, ne všichni, ale mnozí z nich. Někteří dokonce zůstali v armádě, jiní byli doma. Někteří přede mnou zavírali dveře, někteří ne, prolétal jsem tehdy celou Ameriku, abych je našel. Často pracovali v noci, jako hlídači nebo noční popeláři.
Proč, nemohli spát?
Ano. Věděli, co spáchali.
Celý rozhovor se Seymourem Hershem si přečtěte v tištěném Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 28. února.
