Syndromem nutícím ubližovat dětem nejčastěji trpí ženy-matky, vysvětluje psychoterapeutka
Vynucují pro dítě lázně a léky, v horším případě dokonce hospitalizace a operace, zbytečně obtěžují odborníky, a především trápí vlastní dítě. Münchhausenovým syndromem by proxy nejčastěji trpí matky, které předstírají problémy svého dítěte, případně dítěte osvojeného nebo v péči, nebo je dokonce samy vyvolávají. O chorobě i o jejích nejznámějších případech si přečtěte v Reflexu č. 17, který vyšel ve čtvrtek 25. dubna.
Až v 98 % jsou lidé trpící Münchhausenovým syndromem by proxy ženy, z jedné třetiny pak jde o zaměstnance ve zdravotnictví, případně ty, kteří chovají velký zájem o medicínu nebo jsou jí doslova posedlí – aby člověk věrohodně simuloval příznaky choroby a nezabil svou oběť, musí se vyznat ve fyziologii a rozumět alespoň trochu lékařství. Zároveň musí mít schopnost popírat i sám před sebou své činy: matky z kazuistik vehementně odmítají svou vinu i v momentech, kdy jsou nuceny dívat se na videozáznam, na němž své dítě dusí polštářem, aplikují mu inzulín, případně mu odtrhávají nehty.
Matky trpící MSBP, chorobou poprvé popsanou až v roce 1977 Royem Meadowem, byly, jak se uvádí v odborné literatuře, typicky samy jako děti týrané nebo sexuálně zneužívané, mají nebo měly poruchy příjmu potravy a často se u nich vyskytují případy předávkování léky nebo abnormality v chování.
Nejohroženější jsou kojenci
Případů Münchhausenova syndromu by proxy (MSBP) neboli v zastoupení naštěstí není mnoho – uvádějí se 0,4 případu na 100 000 dětí mladších šestnácti let, u dětí pod jeden rok věku 2–2,8 případu na 100 000 dětí. Nejohroženější jsou podle docentky Jany Kocourkové z Dětské psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Motol děti ve věku 15 měsíců až 6 roků.
Jistě však existuje několikanásobné množství případů nikdy neodhalených. Jejich dramatické důsledky a z laického pohledu odporné motivace pachatelů však přitahují značnou pozornost. „Nejčastěji prezentovanými symptomy bývají apnoické pauzy (zástavy dechu), obtíže se stravou, nechutenství, průjmy, epileptické nebo křečové záchvaty, cyanóza, astma, alergie, horečky,“ konstatuje ve svém loňském odborném článku o MSBP psycholožka a psychoterapeutka Hedvika Boukalová.
Nemocným je dospělý
Odborníci v ordinacích před sebou zpravidla vidí starostlivého rodiče a jeho nemocné dítě, které se nedaří vyléčit a leckdy ani diagnostikovat. Ačkoli trpící děcko putuje od lékaře k lékaři, nemocným je v tomto případě dospělý, který simuluje zdravotní potíže u osoby na něm závislé (to je ono anglické „by proxy“, čti [baj praksi] z názvu nemoci). Popsány jsou i případy podobně trýzněných dospělých lidí, většinou znevýhodněných věkem nebo fyzickým či mentálním hendikepem, případně domácích zvířat.
A proč bývají pachatelkami v drtivé většině mámy? „Role ženy jako matky je i přes určité posuny stále definována péčí, starostlivostí,“ vysvětluje Hedvika Boukalová, „a matky za svou ochotu, pečlivost a citlivost bývají společností ceněny a odměňovány. V rámci MSBP pak mohou získávat více pozornosti a ocenění za svou práci a někdy až sebeobětování pro dítě. Mohou tak též zvyšovat závislost dítěte na sobě jakožto jediné vhodné pečující osobě, která s ním zvládne všechny jeho obtíže. Získání pozornosti a uznání nebývá jedinou motivací k tomuto jednání, někdy je to fascinace lékařským prostředím, někdy určité agresivní a sadistické tendence a popudy, které jsou tímto způsobem maskovány. V takových případech je dítě nejsnáze dosažitelným cílem útoků – matčino jednání nemusí vůbec identifikovat nebo třeba ještě není schopno to někomu oznámit.“
Paní doktorko Boukalová, vzpomenete si na nějaké případy tohoto onemocnění v ČR, třeba i ze své psychoterapeutické praxe?
Vybavuji si případy, kdy podezření na MSBP padalo v rámci diagnostiky v kauzách opatrovnických sporů, případně kdy přišel na konzultaci někdo z okolí potenciální pachatelky. V terapii jsem takovou osobu neměla, dané problematiky jsem se dotkla v rámci svého zaměření na forenzní psychologii a znaleckou činnost. Je zajímavé, jak může být poškozování druhé osoby dovedně skryto za zdánlivě pozitivní, pečující chování. Mám obavy, že v principu půjde o osoby s menší ochotou reflektovat otevřeně vlastní problémy jako pozadí za daným jednáním. Ty pachatelky, které „jen“ přehánějí zdravotní obtíže dítěte nebo složitě prověřují jakýkoli jeho banální zdravotní problém, mohou být přesvědčeny, že jednají v jeho zájmu. A ty, které dítě aktivně poškozují, budou chtít toto jednání tajit z obavy před trestem. Ani jedna skupina tak není příliš motivována k práci na sobě, u první skupiny je ale větší naděje na kooperaci na řešení problému.
Je jednání lidí s Münchhausenovým syndromem by proxy trestně postižitelné, když se zároveň jedná o psychickou poruchu?
Míra trestní odpovědnosti je vždy na individuálním posouzení soudem, na podkladu posouzení celkového duševního stavu a osobnosti dotyčné nebo dotyčného psychologem a psychiatrem. Dle mého názoru v některých případech trestně postižitelné je. Řešilo by se, zda pachatel věděl, že svým jednáním může dítě poškodit a zda toto své jednání ovládal – například čekal na vhodnou chvíli, kdy bude moci jednat nepozorován, zahlazoval stopy a tak dále. Jde ale o posouzení právní, psycholog a psychiatr posuzují míru zachování rozpoznávacích a ovládacích schopností vlivem poruchy. Je důležité, že to je porucha, tedy určitá stabilní charakteristika, nikoli choroba.
Jak se dokazuje, že jde o tuto poruchu, a ne o její simulaci za účelem třeba finančního zisku – z pojistky, z charitativních sbírek a tak dále?
Posouzení, zda jde o poruchu, by právě mělo zahrnovat i zvážení dalších sekundárních zisků, které tím jednáním dotyčný nebo dotyčná může nabýt. Je pravda, že někdy je to obtížné a lepší přístup k daným informacím mají spíše policisté.
Případ moči a stolice v ranách
S jediným případem Münchhausenova syndromu by proxy se setkal psychiatr Ilja Žukov z Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK: „Před několika lety přicházela jedna matka opakovaně na pohotovost se svým dítětem. Posléze byla i s dítětem hospitalizována. Šlo o dítě předškolního věku, které trpělo vysokými horečkami a septickým stavem. Specialisté si s tím nevěděli rady. Nakonec se zjistilo, že matka dítěti vtírá do otevřených ran moč a stolici,“ vzpomíná vedoucí lékař Centra pro forenzní psychiatrii a psychologii s tím, že dokud pachatele někdo při činu „nechytí za ruku“, případně nenatočí, zůstanou případy neodhalené a příčiny chorob nevysvětlitelné. „V tomto případě to dopadlo relativně dobře, dítě přežilo a matka neunikla trestu.“
Docent Žukov si ze své praxe vybavuje hned několik případů takzvaných špitálních vší, tedy lidí trpících čistým Münchhausenovým syndromem, kteří obrážejí specialisty a nemocnice a hřejí se na výsluní přízně lékařského personálu, zatímco si někde ve skrytu píchají inzulín nebo pouštějí žilou, když jsou na dialýze, aby mohli být léčeni s chudokrevností. Ale na další případ Münchhausenova syndromu v zastoupení si nevzpomíná. „Jen jednou u nás byl takový suspektní případ, týkal se ruské rodiny, která se hodně stěhovala. U dítěte, které opakovaně mělo mít něco se stolicí a nepůsobilo to celkově věrohodně, jsme k určení této nemoci s jistotou nedospěli. Rodiče nespolupracovali, obrátili se snad i na ruskou ambasádu a bylo po vyšetřování.“
Porucha velmi komplikovaná
Diagnóza Münchhausenova syndromu by proxy je velmi komplikovaná, jak upozorňuje psychiatr Jan Libiger, dlouholetý přednosta královéhradecké psychiatrické kliniky. „O neurobiologickém podkladu této poruchy se skoro nic neví, a co porucha znamená z vývojového hlediska, není dost jasné,“ říká profesor Libiger. „Münchhausenův syndrom, a tedy i Münchhausenův syndrom by proxy, nemá uvědomovanou a srozumitelnou motivaci. I když jednání vedoucí k navození sebepoškození a postavení nemocného je záměrné, utajované a předstírané, pacient nedokáže vysvětlit, proč tak činí. Tím se liší od simulace, tam člověk klame a předstírá příznaky nebo nemoc, aby zcela promyšleně a vědomě dosáhl srozumitelné výhody, odměny. Kolem poškozování dětí matkou je to složitější a nemyslím, že o této poruše víme dost pro vzrušenou veřejnou diskusi.“
O chorobě i jejích nejznámějších případech si přečtěte v Reflexu č. 17, který vyšel ve čtvrtek 25. dubna.
