Lékař Jan Šulc: Dítě má mít dva rodiče, nejméně vstřícný bych byl k umělému oplodnění single žen
Asi není sporu o tom, že dělání dětí tradičním způsobem je nejpříjemnější a také zdarma. Ale neplodných párů přibývá. Lékař a někdejší zakladatel kliniky asistované reprodukce Jan Šulc (63) říká, co je dnes možné, co bude možné v budoucnu, co se smí a nesmí. Je libo blonďatou dárkyni vajíčka s diplomem z Harvardu, anebo spermie štíhlého sportovce? A zaručí výběr miminko jako vystřižené z katalogu?
Nedávno prolétla médii zpráva o jedenašedesátileté Američance, která porodila synovi žijícímu v homosexuálním páru dítě, dárcem vajíček byla sestra druhého z partnerů. To dítě má matku i babičku v jedné osobě, tetu a druhou matku rovněž v jedné osobě. Jak se na to – nejen jako lékař – díváte?
Z biologického hlediska je to v pořádku. Příbuzenství z čistě genetického hlediska není tak zásadní problém, jak se kdysi tvrdilo. Společenská stránka věci je komplikovanější. Ptáte-li se, jak se dívám konkrétně já na to, zda by homosexuální muži měli mít možnost pořídit si dítě, pak jsem v rozpacích.
Mohl by se zmíněný případ „matkobabičky“ stát u nás?
Ne. Z několika důvodů. Trochu na vodě je náhradní mateřství, to u nás není zcela do důsledků právně vyřešené. Dále není možné, aby homosexuální muži tvořili uznaný pár, který je pro umělé oplodnění podmínkou. Asistovanou reprodukci rovněž smíme provést pouze ženě do 49 let. A konečně – dárcovství je u nás anonymní.
Proč? Nebylo by lepší, kdyby si například neplodná žena přivedla sestru-dárkyni, podobně jako v onom americkém případě?
Tak to by se u nás v Česku rozhodně stát nemohlo. Má to samozřejmě hezké aspekty, sestra sestře pomůže, ale i ty negativní. Vžijte se do situace, kdy se narodí postižené dítě. Budete sestře vyčítat: „Tys mi dala špatné vajíčko,“ sestra vám řekne: „Bůhví, co jsi dělala s tím dítětem v břiše, když jsi kouřila,“ a rodinné peklo je na světě. Čili anonymita špatná není. V opačném případě by dárci nejspíš vymizeli, pokud by věděli, že jim jednou někdo zaklepe na dveře: „Tatínku/maminko, takhle jsem si tě nepředstavoval.“ Ale dogmatickým zastáncem anonymity nejsem.
Připomenu ještě jeden nedávný příběh: srbské premiérce porodila syna její lesbická přítelkyně, o biologickém otci se média nezmiňovala. Každý máme nějaké etické limity, do těch vašich se tento případ vejde?
Víte, já chci léčit neplodnost a ta je jasně definovaná. Je to neschopnost počít potomka, když spolu dva lidé odlišného pohlaví žijí alespoň rok a snaží se. Jsem hluboce přesvědčen, že dítě má mít dva rodiče. Ideálně z mého pohledu heterosexuální.
Svět není ideální.
Ano. Když ne heterosexuální rodiče, tak aspoň homosexuální než pouze jeden rodič. Menší problém mám přitom s párem homosexuálních žen, protože jsou jako rodiče přece jen o něco přirozenější a k početí potřebují pouze dárce spermatu. Pár homosexuálních mužů potřebuje nejen darované vajíčko, ale i náhradní matku. My muži to zkrátka dodnes neumíme v břiše oddřít. Nejméně vstřícný bych byl k umělému oplodnění single žen.
Co je na něm tak nepřijatelného?
Mnohokrát jsem slyšel argument: „Je to podnikatelka, schopná, postará se,“ případně: „Řada dětí přece žije v jednorodičovském vztahu.“ Jistě. Ale dělat to zbytečně cíleně se mi nechce. Představme si takové dítě třeba v osmnácti. Žije s matkou, otce nemá a strašně se pohádají. Kam se má vrtnout? I kdyby mělo otce, který pouze platí alimenty, nebo druhou lesbickou matku, má aspoň někoho dalšího. Já si vážně myslím, že dítě má mít dva rodiče. Jsem docela rád, že asistovanou reprodukci u homosexuálních párů či single žen české zákony nepovolují. Už tak se setkáváme s řadou obtížných dilemat.
Jakých?
Jeden pár si například nechal zmrazit embrya, což už je zárodek lidského života. Manžel se zabil v autě a zůstaly po něm ty „zmrazené děti“. Žena se nakonec rozhodla miminko mít. Oba to tak původně chtěli, jenže dítě se narodilo už jako poloviční sirotek. Horší situace nastala v případě, kdy si muž nechal zmrazit spermie, odjel kamsi na misi do zahraničí a už se nevrátil. Jednoznačné přání mít dítě neprojevil. Má vdova morální právo pořídit si ho, anebo ne?! Ale nejobtížnější případ, s nímž jsem se setkal, byl případ muže, který prodělal změnu pohlaví. Než se stal ženou, nechal si zmrazit spermie. Žije nyní v lesbickém vztahu a s partnerkou by chtěli miminko z jeho zmrazených spermií.
Jak to dopadlo?
Soud musí říct, co s tím, protože český zákon jasně říká, že umělé oplodnění lze provést muži a ženě. Blbý na tom je, že u soudů věc skončí na dlouhé roky, a do té doby už bude ta jeho partnerka nejspíš stará. Ale vzít si tohle na triko…
Sociolog Ivo Možný kdysi řekl, že s vynálezem antikoncepční pilulky vzal Homo sapiens jako jediný živočišný druh reprodukci do svých rukou. Teď mluvíme o tom, že ji vzal do svých rukou i opačně: vajíčka a spermie se darují, prodávají, mrazí, kradou… Ptáte se někdy sám sebe, kde to může skončit?
I my jsme měli u soudu ukradené spermie. Dáma pánovi nakecala, že jeho spermie potřebujeme, abychom jí vytvořili nějakou speciální antikoncepci. Udělali jsme tenkrát začátečnickou chybu, že jsme si jeho podpis oficiálně neověřili. Dnes by se to už nestalo. Ačkoli ten pán k nám na kliniku docházel, dával krev i spermie, následně řekl, že nic netušil a žádné dítě nechtěl. Zrovna se s paní rozcházeli. Narodila se dvojčata a pán se s námi o otcovství soudil. Prvoinstančně jsme byli odsouzeni k miliónové pokutě. Odvolali jsme se, protože kdybychom museli platit do dospělosti dětí i výživné, bylo by to pro nás tehdy likvidační. Nakonec bylo otcovství soudem přiřčené jemu.
A kam až může věda dojít?
Kamkoli. Strašlivě se to posouvá, medicínsky i eticky. Profesor Edwards, který v sedmdesátých letech vymyslel mimotělní oplodnění, dostal Nobelovu cenu až v roce 2010. Čekal na ni 32 let od narození prvního dítěte „ze zkumavky“! Když jsem byl na škole, řešili jsme, jestli je interrupce vražda. Teď se bavíme o tom, jestli je problém zmrazit třídenní embryo, nebo není. Nerad bych říkal, že něco bych někdy nedělal, protože může přijít tolik věcí, jež si dnes ještě neumím představit. Ale vadilo by mi, kdyby náhradní mateřství bylo sociální službou – žena si nechce kazit postavu, nechce, aby jí bylo v těhotenství blbě, tak si najme náhradnici. Leckde to lze. Přesně tady leží můj etický limit, který bych nepřekročil.
Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném Reflexu, který vychází 2. května 2019
