Putinovo Rusko je diktatura v novém hávu, říká spisovatel a nobelista Mario Vargas Llosa
Originální, imaginativní, plodný, pečlivý – takový je ve své tvorbě peruánsko-španělský spisovatel Mario Vargas Llosa (83), který před více než půlstoletím odstartoval společenskokritickým románem Město a psi celosvětový boom latinskoamerické literatury. Reflex s někdejším peruánským prezidentským kandidátem pořídil díky laskavosti organizátorů Světa knihy rozhovor, který najdete v Reflexu č. 21/2019, který vychází ve čtvrtek 23. května. Zde si přečtěte úryvek a pasáž, která se do tisku nevšela.
Nositel Nobelovy ceny za literaturu i Cervantesovy ceny, nejvyššího literárního ocenění španělskojazyčného světa, s Reflexem během své první oficiální návštěvy české metropole hovořil především o nebezpečí nacionalismu, diktatur a omezování svobody, tedy o zásadních tématech velké části svého díla. Nabízíme vám ukázku z rozhovoru i několik otázek, které se do časopisu nevešly.
Dnešní svět je plný lákadel, ať spojených s technologiemi, nebo s popkulturou, která odvádějí čtenáře od dobrých knih. Myslíte, že literatura ztrácí význam a moc?
Nikoli, literatura je stále silná a po celém světě hraje zásadní roli v politice i věcech společenských. Je samozřejmě obtížné změřit vliv, jaký mají knihy na čtenáře, ale kdo čte, toho literatura pořád ovlivňuje. Když nějakou takovou čtete, může vám zprostředkovat zásadní zkušenost – totiž jak bezradný, plochý a chudý je skutečný svět ve srovnání s bohatstvím toho fikčního. Jsem přesvědčen, že dobrá kniha se zásadním poselstvím stále ještě může změnit svět. Četba náročnější literatury zostří vaše kritické myšlení, zbystří váš smysl pro spravedlnost, naruší vaši zdánlivou spokojenost; budete se jako občané snažit změnit věci kolem sebe.
Lidé, co nečtou, občas považují literaturu za bezvýznamnou a povrchní, s čímž zásadně nesouhlasím – ostatně hovoříme spolu v zemi, jejímž prezidentem byl dlouhá léta dramatik. Když je na umění aplikována cenzura, když moc začne omezovat svobodu slova, pak pocítíte limity společnosti. Ale v otevřené demokracii je mnohem náročnější umlčet kritiky a zamřížovat literaturu, aby byla bezzubá.
Vy se ke stavu světa nepřestáváte kriticky vyjadřovat. Jak vnímáte ten dnešní?
Samozřejmě nejsem spokojen, ale kdo kdy v dějinách lidstva byl? My lidé jsme otevřenou knihou přání a stížností. Mnohé k tomu skvěle řekl velký filozof svobody, věčně pochybující a kritizující Karl Popper, už ve spisu Otevřená společnost a její nepřátelé – v našich časech je podle něj všechno špatně. Ano, musíme se snažit svět pozvedat a neustupovat zlu kolem nás, ale je třeba si uvědomit, že v historii lidstva jsme se nikdy neměli lépe než dnes. Za největší, přetrvávající celosvětový problém společenský a politický považuji jakákoli omezování svobody. Připoměňme si, co se děje v Latinské Americe, třeba venezuelskou tragédii. Potenciálně velice bohatá země, plná ropy, umírá hladem vinou předchozích let diktatury Chávezovy a posléze Madurovy. Ta země naprosto zkolabovala, všechny systémy se poroučely k zemi.
Nebo se podívejte na Kubu – šedesát let komunistické diktatury a zatím ani stopy po zlepšení, vždyť tam před pár dny kvůli ekonomické krizi spustili přídělový systém a potravinové lístky! V Evropě jsou na vzestupu populismus a nacionalismus, dva odpudivé fenomény, které zapříčinily obě zhoubné světové války a nyní jsou klíčovým negativním faktorem při budování společné Evropy. Na druhou stranu zanikl Sovětský svaz a komunistická diktatura v Číně se transformovala v diktaturu kapitalistickou; přes veškeré poukazy na porušování lidských práv se situace zlepšila. Svoboda v jednotlivých zemích světa postupně vítězí a to mi dodává sílu, takže momentálně jsem, pokud jde o budoucnost světa, mírným optimistou.
V předmluvě své česky právě vydané knihy Volání kmene o zmíněném SSSR hovoříte jako o největším nepříteli, jakého kdy demokratická kultura měla. Platí to i o současném Rusku?
Bezpochyby. Po kolapsu komunistického režimu jsme doufali, že se Rusko a jeho satelity krůček po krůčku stanou samostatnými demokratickými zeměmi a ve světě zavládne mír. Což se nestalo. Namísto toho v Rusku nastal chaos a posléze, v letech nedávno minulých, diktatura v novém hávu, svět snesitelný snad jen pro přátele a přisluhovače pana Putina a pro zmanipulované masy. Je to zkorumpovaný kapitalismus.
Velmi nebezpečné pro zbytek světa jsou pak tradiční ruské imperialistické, dobyvačné spády; jak vidíme na případě částečně anektované Ukrajiny, jsou otevřeně zakotvené v Putinově zahraniční politice. Vlády evropských států by si měly uvědomit nebezpečí a konečně jednat! Putinova diktatura je mnohem křehčí, svobodnému světu i obyvatelům samotné země méně nebezpečná než Sovětský svaz v době stalinské éry. V Rusku stále existuje opozice; ano, perzekuovaná, ale slyšitelná. Musíme ty odvážné lidi – šikanované, vězněné, vražděné – podporovat v jejich nelehké situaci.
Stejně jako Karl Popper – o němž tak jako o šesti dalších velkých filozofech hovoříte ve Volání kmene – celým svým dílem kritizujete nacionalismus, hlásáte liberalismus…
Dnes už hranice mezi termíny pravice a levice nebo konzervativismus a liberalismus nejsou tak ostré a zřejmé. Jak je zjevné mým čtenářům, zvláště pak čtenářům Volání kmene, já se snažím být liberálem, podle mě jde o nejpřirozenější výraz demokratické orientace. Je blízce spojený s demokracií od jejích začátků v řeckých městských státech a stojí za nejzásadnějšími reformami v rámci demokratického systému, za definováním a stanovením lidských práv, mnohých ideálů, institucí.
Liberalismus efektivně zajistil šíření svobody a demokratické společnosti, brání práva jednotlivců, svobodné volby, vládnutí v klidu a míru. Ekonomie by měla být v soukromých rukou občanské společnosti, měl by být zajištěn volný trh a volná soutěž, politická moc musí být neutrální a respektovat zákony i ekonomickou soutěž mezi soukromými společnostmi. Liberalismus stojí jako tvůrčí síla za nejmodernějšími a nejspravedlivějšími společnostmi současného světa. V tomto smyslu ano, snažím se být liberálem. I ti samozřejmě můžou mít své nešvary, část z nich jsou liberálové extrémní, fanatičtí, a podle mého názoru nejsou liberalismus a fanatismus ani trochu kompatibilní.
Už čtvrt století jste nejen občanem Peru, ale také Španělska, a jste velmi kritický k nedávným katalánským snahám o samostatnost. Ve Volání kmene několikrát odkazujete na Josého Ortegu y Gassett, který už před téměř sto lety ve své první knize Roztříštěné Španělsko. Nástin několika historických myšlenek mnohokrát označil katalánský a baskický separatismus za největší soudobé zlo v našem Španělsku a jednu z největších hrozeb pro budoucnost své vlasti…
Poslechněte, to je naprosto nerealistické, o co se snaží, dokonce bych řekl pitomé! Vždyť není jediného dne v dějinách, jediného dne, kdy by Katalánsko bylo nezávislé! Nejprve bylo součástí Aragonského království a pak Španělska. Na španělském území v minulosti existovalo mnoho regionů, které jsou dnes provinciemi, ale dříve byly nezávislými královstvími – Valencie, Navarra, Granada… Ale samostatné Katalánsko nebylo nikdy. V devatenáctém století byla uměle vytvořena představa jeho autonomie, ale šlo spíše o kulturní a lingvistické důvody a hnutí, což bylo autentické a akceptovatelné, nad tím se nikdo nepohoršoval.
Dnes má Katalánie nejvyšší míru politické a hospodářské autonomie, jakou kdy disponovala, zajištěnou v ústavě, s níž prostřednictvím svobodných voleb souhlasila i velká většina Katalánců. Odtržení Katalánska by bylo tragédií nejen pro Španělsko, ale i pro celou Evropu. Pokud by se stalo nezávislým, Baskicko by usilovalo o totéž, pak Galicie, pak Baleáry – a Španělsko je pryč! Symptomy nacionalismu vidíme po celé Evropě od Nizozemska přes Maďarsko k Turecku a nikde nejsou ku prospěchu. Měli bychom Evropu budovat, ne dekonstruovat.
Katalánští politici, kteří před téměř dvěma lety vyhlásili po referendu nezávislost katalánského státu, jsou už více než rok ve vazbě, dvanácti z nich hrozí trest vězení v součtu zhruba dvě stě let. Není to příliš tvrdé?
Ještě nebyl vynesen rozsudek, takže zachovejme klid a počkejme si, jak dopadne soud. Ale když někdo vystupuje proti ústavě a své vlasti a podněcuje k tomu i ostatní, proti vůli většiny, je to nezákonné a tak to bude souzeno, samozřejmě nezávislou porotou. Proces bude trvat měsíce, možná roky – ale bude demokratický, to by nás mělo uklidnit.
Všichni řádně zvolení prezidenti Peru za posledních čtyřiatřicet let byli souzeni a vězněni, ať už kvůli objednávání vražd, nebo zkorumpovanosti. Jaký je aktuální peruánský prezident Martín Vizcarra?
To je velmi tichý, nenápadný, ale výkonný člověk. Peruánci si myslí, že je to čestný muž. Zaťukejme na dřevo! Byl viceprezidentem Pedra Pabla Kuczynského a nastoupil po jeho abdikaci; Kuczynski je momentálně samozřejmě vyšetřován kvůli podezření z korupce. Znám Kuczynského velice dobře a stejně jako mnozí jsem se domníval, že jsme nemohli mít lépe připraveného prezidenta: vystudoval Princetonskou univerzitu a Oxford, byl význačným bankéřem, měl skvělou mezinárodní reputaci… Byl příslibem modernizace země.
Když roku 2016 kandidoval na post prezidenta Peru, sliboval, že nikdy nepropustí na pětadvacet let odsouzeného Alberta Fujimoriho – toho za zabíjení lidí, únosy, krádeže a zpronevěry potkal spravedlivý soud s důkazy. A první, na co po zvolení myslel? Jak dostat na svobodu Fujimoriho! Pro jeho voliče to znamenalo zradu. Před prezidentováním byl za vlády Alejandra Toleda ministrem financí a předsedou vlády – a zjistili jsme posléze, že tajně jednal s význačnou brazilskou, dnes už spíše nadnárodní stavební společností Odebrecht, která korumpovala snad všechny peruánské vysoké politiky včetně prezidentů!
Rozhovor s Mariem Vargasem Llosou si přečtěte v Reflexu č. 21/2019, který vyšel ve čtvrtek 23. května.
