Vývojář Diego Saikin o vesmírné sondě Berešit 2: Zatím je vše ve hvězdách, ale měli bychom zdvojnásobit sázky
Podílel se na izraelské misi SpaceIL, během níž se robotická sonda Berešit pokusila přistát na Měsíci, a doufá v brzké pokračování v podobě vývoje Berešit 2. Největší výzvy v oboru nových technologií pak vidí ve vývoji autonomních vozidel, pro něž v izraelském start-upu momentálně vyvíjí 4D radar. O tomhle všem bude někdejší student pražského ČVUT DIEGO SAIKIN hovořit na konferenci Nové technologie, pořádané deníkem E15 6. června, jako její hlavní řečník.
Jaké to je, být součástí první soukromě financované výpravy na Měsíc?
Fantastické. Začal jsem pro SpaceIL pracovat v roce 2013. Tehdy to byla parta nadšenců a dobrovolníků, dnes nás je snad dvě stě. Jsem softwarový inženýr, mým úkolem bylo přispět modely senzorů. Naposledy jsem pracoval na vizualizační aplikaci, která simuluje chování senzorů různých typů podle toho, jak je kosmická loď daleko od nebeských těles, jako jsou planety a hvězdy, a jakou se pohybuje rychlostí. Už jsem se tím kdysi zabýval ve škole, tak jsem byl rád, že se k tématu můžu vrátit.
Ještě než o tom ve čtvrtek promluvíte na konferenci Nové technologie, připomeňme, že SpaceIL vypustila sondu Berešit 22. února, ta 4. dubna v pořádku dosáhla měsíčního orbitu a 11. dubna se těsně před přistáním vyskytl technický problém… Kde jste plánované přistání sledoval, jak jste ty události prožíval?
Byl jsem v Israel Aerospace Industries, ale ne v kontrolní místnosti – stál jsem před obrovskými obrazovkami, které vesmírný státní podnik přichystal pro všechny zaměstnance a dobrovolníky. Když při přistání letové středisko ztratilo se sondou kontakt, projelo mnou obrovské zklamání, ostatně jako všemi v té místnosti i jako diváky, kteří přistávání sledovali na internetu. Ale pak se emoce usadily a všem nám došlo, že je to tak jako tak velký úspěch. Vždyť z podniku, který začal na Facebooku, pokračoval debatami v hospodě a nakonec se vyvinul v projekt SpaceIL, se stalo něco revolučního – první nevládní organizace, která se se svým plavidlem pokusí přistát na Měsíci!
Ano, nepovedlo se to, ale i tak se Izrael stal sedmou zemí světa, která dosáhla orbitu Měsíce, a naše sonda Berešit byla nejmenší a zdaleka nejlacinější z těch, co se o to pokusily. Rozhodně jsme přinesli naději soukromému sektoru a ukázali investorům a vizionářům novou cestu – soukromý sektor je schopen pracovat rychleji a efektivněji než státní agentury, které doposud vesmírné mise financovaly z peněz daňových poplatníků, co o to třeba ani nestáli. Ano, u Berešit došlo k technické chybě, ale celkový koncept byl v pořádku, to je hlavní. Teď už se prostě jen musíme pokusit znovu.
A jak je na tom plánovaná sonda Berešit 2?
Zatím je vše ve hvězdách, přesněji ve fázi schůzek a dohadů. Já bych na misi opět rád dělal, ale nikdo z nás zatím nic přesného neví. Vyčkáváme, jak se vedení dohodne – zda bude navlas stejně opakovat náš starý koncept, nebo udělá změny, třeba sondu vyrobí větší, robustnější, dražší, třeba přibere nějaké další partnery… Můj skromný osobní názor je, že by měli zdvojnásobit sázky, jak se říká, a prostě to celé zopakovat. Už jsme dokázali, že na to máme, i tým zaměstnanců a dobrovolníků je stabilní a připravený.
Předseda SpaceIL Morris Kahn, který misi věnoval skoro polovinu z oněch 100 miliónů dolarů, plánuje do projektu Berešit 2 znovu vložit desítky milionů, ale také by rád spustil crowdfundingovou kampaň s tím, že to je projekt lidu… Neumím si představit, že by se tohle stalo kdekoli jinde než v Izraeli.
Už první mise byla z více než poloviny financována z různých zdrojů, částečně i prostřednictvím crowdfundingu – šlo o nějaké statisíce šekelů, prostě velice málo ve srovnání s celkovým rozpočtem. Teď, když jsme o projektu přednášeli po celém Izraeli a spousta lidí viděla přenosy z pokusu o přistání, se všichni chtějí stát součástí něčeho, co je přesáhne – a co má evidentně velkou šanci na úspěch. Tentokrát to bude s crowdfundingem snazší. Máme dokonce zprávy o dětech, které chtějí misi věnovat své kapesné a peníze, co dostaly k narozeninám nebo bar micva.
Jste hrdým majitelem pilotního průkazu a vesmír vás fascinuje; nepřemýšlel jste o tom, že byste se přestěhoval do Spojených států, abyste byl k centru vesmírného výzkumu blíž?
V oblasti vesmírného výzkumu jednotlivé země nerady spolupracují s jinými státy, případně s cizími státními příslušníky. Nejste americký občan, nebo alespoň majitel zelené karty? Pak v USA máte smůlu.
Jaký je tedy váš profesní sen?
Chtěl bych být astronautem! Ne, vážně, rád bych se podílel na vesmírných misích typu Muskovy společnosti SpaceX nebo Bezosovy Blue Origin, ale to, jak už jsem vysvětlil, momentálně není možné, takže z těch realističtějších snů připadá v úvahu mise Berešit 2. To člověk nedělá pro peníze, ale z vášně a z touhy po poznání – je to nejzajímavější projekt, jaký kolem sebe momentálně vidím. A pak vyvíjení autonomních vozidel, obor, kde pracuju – tam spatřuju obrovské výzvy a budoucnost automobilů. U aut je autonomní řízení mnohem náročnější než u letadel, hlavně kvůli komplikovanějšímu a nevyzpytatelnějšímu provozu kolem. Je to velká výzva pro nás pro všechny a technologie užívané v tomhle oboru jsou ty nejpokročilejší, co si umím představit.
Proč jste se vlastně kdysi rozhodl studovat kybernetiku a robotiku právě na ČVUT?
Protože mi to doporučilo několik lidí, a ne ve stylu „Praha je nádherné město“, ale skutečně konkrétní katedru. Byl jsem příjemně překvapený její úrovní – bakaláře jsem studoval na Ben Gurionově univerzitě v Negevu, měl jsem s čím srovnávat. Výzkum i výuka byly v Praze na výborné úrovni, vybavení laboratoří rovněž, spolužáci chytří a zajímaví. Bylo to krásných pět let, neměnil bych.
Izrael je Mekkou výzkumu a vývoje nových technologií i umělé inteligence. Je to jen kvůli penězům, které stát do oboru vkládá?
Těch faktorů je spousta. V první řadě Izrael neměl jinou možnost – nedisponujeme prakticky žádnými přírodními zdroji, velkou část naší země tvoří nepříliš úrodná poušť. Ta je ovšem plná velmi vzdělaných lidí ze všech koutů světa, kteří navíc v raném věku absolvují povinnou službu v armádě, což je zocelí a předurčuje k tomu, aby se rychle postavili na vlastní nohy, aby byli schopni pracovat v týmu a měli odvahu přicházet s neortodoxními řešeními.
Také, a to jsem v žádné jiné zemi, kde jsem působil, neviděl, mají Izraelci talent k propojování rozličných disciplín a k přemýšlení mimo škatulky, velmi inovativně, bez bariér. Teď třeba pracuju ve start-upu, který se snaží vyvinout nový typ radaru, hi-res 4D radar pro autonomní vozidla bez řidičů. V Izraeli je snadné najít na tyhle projekty experty, protože máme na rozdíl od jiných zemí velmi pokročilou armádu, pro niž se podobné věci vyvíjejí. A je obecně známo, že v Izraeli je celosvětově největší počet start-upů na hlavu; co už se ví podstatně méně, je, že přes devadesát procent těchto start-upů brzy zbankrotuje. Neúspěch je prostě součástí úspěchu.
