Zdeněk Svěrák: Se svým národem si moc nerozumím
Na rozhovor se Zdeňekm Svěrákem (83) jsem se připravoval asi čtyřicet let. Někdy od chvíle, kdy jsem viděl jako kluk snímek Jáchyme, hoď ho do stroje! a nešlo mi do hlavy, jak dokázalo auto, které nikdo neřídil, prorazit zábradlí a spadnout z mostu. Anebo jak se Smoljakem dostali v Nejisté sezóně před kameru vrchního cenzora českého filmu Ludvíka Tomana. Během let mě pak napadaly další otázky související se všemi těmi filmy a divadly, jež se mi neodvratně zaťaly do života. Když teď sedí proti mně, nepoložím mu žádnou z nich. A stejně to stojí za to. Začneme tím, že objednám dvě piva a on mi napíše věnování do své poslední knížky. Jmenuje se Strážce nádrže.
Pamatuju si, že mi přišlo logické a úplně přirozené, že právě vy jste tváří charitativní nadace Paraple. Jak se vlastně žije s nálepkou laskavé autority. Pokusil jste se jí někdy vzepřít?
Já na to nemyslím, chovám se podle toho, jak jsem byl vychovaný a co mi dovolí moje povaha. Někdy si říkám, že bych se měl možná víc angažovat politicky, ale pořád se brzdím, protože chci hlavně zůstat komikem – to je moje práce, kterou považuju za stejně důležitou, ne-li důležitější, než je politika. Samozřejmě, nastane-li mezní situace, jako je volba prezidenta, snažím se houževnatě, aby někdo nevyhrál. To se pak zapřáhnu do vozu a snažím se táhnout a bojovat. Bohužel, zatím jsem své bitvy prohrál.
Které to byly?
Zeman versus Schwarzenberg, Zeman versus Drahoš. Až teď jsem uspěl: Láďův syn David Smoljak, kterého mám ze srdce rád, s mou podporou zvítězil v boji o senátorské křeslo.
Je fakt, že vy když něco řeknete, zazní mohutné echo. Posledním příkladem budiž O2 arena nedlouho po říjnových volbách, kde jste během koncertu prohlásil, že nám tak nějak hloupnou spoluobčané. Měl jste to připravené, anebo to bylo spontánní?
Já toho byl plný, neboť mě zděsilo nové rozložení politických sil. A tak jsem se neudržel a na konci koncertu se vyznal. Prý byly na asociálních sítích – jak já jim říkám – takové reakce, že mi syn Honza poradil, ať to nečtu. To by ses zhroutil, řekl, jaký ti tam dávají jména.
Po třiceti letech od revoluce se spousta lidí ptá, jestli jsme prohráli, nebo vyhráli. Co vy, cítíte se ještě jako vítěz?
Něco jsme vyhráli, něco prohráli. Těší mě, že se teď na náměstích schází tolik lidí, protože mě trápilo, jak je možné, že mým spoluobčanům nevadí, co popuzuje mne, totiž, že člověk, který je obžalován anebo je z něčeho podezřelý a má nejvyšší mocenskou pozici ve státě, nemá potřebu co nejrychleji dokázat, že je nevinen. A když má dojít k obžalobě, vymění ministra spravedlnosti – neskutečná drzost! Já nevím, jestli by to jinde snesli. Náš národ to snese. Přesněji řečeno, jeho třetina. Jako vítěz se necítím, ale jisté výdobytky Listopadu pořád máme. Justice, zdá se, dosud není poleptána žíravinou stejně jako veřejnoprávní televize a rozhlas. Až na ty dojde – a já si myslím, že na ně mají políčeno –, pak se zase zapřáhnu do protestního vozu.
Máte z něčeho vleklou obavu?
Nechápu, jak málo bubnovali vědci na poplach, když museli tušit, že oceány budou natolik znečištěné, že některé ostrovy z plastů jsou veliké jako Francie. Taky mám strach z toho, jak rychle ubývá hmyzu i ptáků. Má to své příčiny v jedování půdy, velkých lánech finančně výhodných plodin a mizejících porostech. Zisk je jediný pán. A taky mám strach, že brexit odstartoval něco, co se líbí Putinovi a co by se podle něj mělo rozšířit. Takže se bojím o Evropskou unii a zase se divím našemu obyvatelstvu, jež bylo ve velké většině pyšné, že nás mezi sebe Evropané vzali, a teď přemýšlí o tom, jestli je to pro nás výhodné. Nechápu to. Přece je jasné, že kdybychom z Unie vystoupili, je to smrtící. Já si se svým národem, abych vám řekl pravdu, moc nerozumím.
Celý rozhovor se Zdeňkem Svěrákem najdete v Reflexu č. 24, který vychází ve čtvrtek 13. června 2019 >>>
