Zemřel filmový producent, distributor, nadšenec a ikona nezávislého amerického filmu Ben Barenholtz
Jeho život sám vydal na několik filmů, přežil holocaust na rodné Ukrajině, ještě coby chlapec emigroval do Ameriky, kde prožil většinu života a kde se zapsal nesmazatelně do historie nezávislého filmu. Přirozeně zapadl mezi newyorské bohémy a umělce, sám mnohým dnešním filmovým hvězdám pomohl odstartovat kariéru – Davidu Lynchovi, bratrům Coenům… Poslední etapu svého života se rozhodl prožít v Praze, kde také tento svět po těžké nemoci opustil. Měla jsem to štěstí strávit s Benem nějaký čas a pořídit s ním pro Reflex rozhovor. Byl nesmírně upřímný, přátelský, pokorný a nad svými úspěchy i nad statutem světových celebrit svých přátel vždy jen mávl rukou – na nic si nehrál; jak říkal, prostě jen žil podle svého a dělal, co chtěl a co mu přišlo do cesty. Tento jeho vůbec poslední rozhovor nyní se vzpomínkou zveřejňujeme.
Sedával se s americkými beatniky, pořádal slavné koncerty Niny Simone či Johna Coltrana. Držitelé nejprestižnějších filmových cen napříč profesemi jej označují za přítele… A on nad tím jen mává rukou. Ben Barenholtz (83). Producent, filmový distributor a nadšenec, dokumentarista, nově i filmový režisér. Kluk z Ukrajiny, který přežil válku i holocaust, nesmazatelně se zapsal do kulturní historie New Yorku i nezávislého filmu.
Přichází do kavárny Slavia pomalu, rozvážně a s úsměvem. Vysoký, hubený, se slunečními brýlemi na očích šel procházkou ze Smíchova, kde nyní žije, mezi proudy turistů. Přesto – jako by plul po líné řece; nepatrné pohyby dlouhých paží jej nesou v klidném rytmu. Je zvyklý na větší a dravé newyorské davy. Praha žije pomalejším, mírnějším tempem, i proto se mu tu líbí. V západním velkoměstě, v němž zůstává výrazně přítomna východní Evropa. Tu v sobě nosí celý život i on a přiznává to.
„Ale v Americe se vás na minulost a váš původ, na to, co dělali rodiče a co jste prožil, odkud pocházíte, nikdo neptá. Není to důležité. Každý jsme odněkud. Každý má za sebou nějakou rodinnou historii. Mě to taky nikdy u nikoho nezajímalo. Když mi to někdo chtěl říct, vyslechl jsem ho, ale jinak je to každého soukromá věc. Stejně jako jeho politické přesvědčení, náboženské vyznání, sexuální orientace. Jde jen o to, co umíte, co děláte. Současnost se počítá. Ne slova, vzpomínky, sliby. Lidi toho namluví… Jediné, na čem záleží, jsou činy.“
Ale přesto – vaše dětství na Ukrajině během války a honu na Židy vás muselo ovlivnit. Na to přece nelze zapomenout.
Já na to nezapomínám, ale taky se neutápím ve vzpomínkách. V mém životě to navíc zabírá jen pár let, většinu života jsem žil v Americe. Jednu dobu jsem dokonce říkal, že jsem se narodil v Brooklynu, abych měl pokoj. Navíc – máte pocit, že v Americe je takový příběh výjimečný? Ano, byla to strašná doba, ale že by byl můj osud unikátní? Každý druhý si prošel něčím podobně šíleným. To je Amerika: může přijít kdokoliv odkudkoliv. Je to nový start a je jen na vás, jak ho zvládnete.
Vy jste se ale do USA nedostal, protože jste chtěl nový start. V sedmačtyřicátém jste tam s matkou utekli za příbuznými. Protože nikdo jiný z vaší rodiny válku nepřežil. Tatínka vám zabili ukrajinští fašisté...
Banderovci ho zastřelili. Otec pracoval jako správce pro tamního polského sedláka, měl hlavně na starost les. Když přišli Rusové a vše zkonfiskovali, nechali otce dál pracovat, protože byl odborník. A on zavíral oči nad tím, když místní Ukrajinci, kteří pro Rusy museli pracovat, sem tam něco ukradli pro sebe. Lidi měli otce rádi, věděli, že je slušný a má pochopení. Když pak v jedenačtyřicátém přišli pro změnu Němci, nechovali se zprvu nijak hrozně, protože ves považovali částečně za českou. Jen zavřeli židovské obchody a museli jsme nosit hvězdy. Otec dál pracoval v lese, ale už mohl řídit jen Židy. No a pak dorazili, myslím, že to bylo ve dvaačtyřicátém, Němci s ukrajinskými nacionalisty a ti po nás šli. Sbírali Židy na náklaďáky a vozili je pryč. Podařilo se nám s bratrem, rodiči a dalšími utéct do lesa. Čtyřiadvacet lidí. Díky otci, který les znal, jsme tam přežili dvaadvacet měsíců.
Dva roky v lese? To jste museli trpět příšerným hladem a asi jste žili jako štvaná zvěř.
Za přežití vděčíme především rodině Marie a Władysława Kotowscychových. Władysłav naši skupinu neprozradil ani při brutálním výslechu a jeho rodina riskovala téměř každý den životy, když nám dodávali jídlo a věci nezbytné pro přežití v lese. Ztratil jsem s nimi po válce kontakt a objevil je až před několika lety. S bratrem se nám podařilo je zapsat na list Spravedlivých mezi národy v izraelském institutu Jad Vašem.
I tak je zázrak, že jste přežili.
Našli nás opilí banderovci a povraždili dvanáct lidí včetně otce. Dnes jsou oslavováni… Já žiju jen díky tomu, že Ukrajinec, co na mě střílel, byl opilý a minul. Na konci války nás pak zachránili ruští partyzáni. Němci už byli pryč, a tak jsme se s matkou a bratrem vrátili zpět do vybombardovaného Kovelu. Já se sice v Kovelu narodil, ale žili jsme ve vesnici Kupičov. Kromě Čechů, Poláků a Ukrajinců se tam míchaly další národnosti, třeba Němci a taky samozřejmě Židi. V té oblasti jich byly tisíce. Dnes jsme zbyli z naší vesnice jen já a můj bratr. Ten utekl už tehdy z Kovelu pryč, protože ho matka pořád jen hubovala, a přes uprchlické tábory na Kypru se dostal až do Palestiny. Já zůstal s matkou sám. Bylo to těžké, měla veliké psychické problémy… Ale znovu se vdala a zamířili jsme do uprchlického tábora v Rakousku a odtamtud za strýcem do New Yorku.
To už jste se toužil dostat k filmu?
Já po tom vlastně nikdy netoužil. Neměl jsem nějaký sen, co chci dělat. Prostě jsem bral, co bylo. První film jsem viděl ještě za války. Proplížil jsem se do stanu, kde ho promítali ruským vojákům, co je pak posílali umírat na frontu. Byl to sovětský válečný film Čapajev a pro mě to bylo zjevení. Fenomén filmu jako takového. Zázrak. Jiný svět. Ten film byl vůbec první, který jsem pak v Americe promítal. Nikdo jiný ho ve Státech nepromítal.
Vy jste ani pořádně nedostudoval.
Škola nebyla pro mě. Nebavila mě. Od svých patnácti jsem trávil čas buď v barech, nebo na ulici. A pokud jsem mohl, chodil jsem do kina. I na čtyři filmy denně. To je moje vzdělání. Tak jsem potkával zajímavé lidi. A umělce. Někteří už byli v té době známí, mnozí ještě ne. Ale já o tom vůbec takhle neuvažoval. Prostě si sedli ke mně na pangejt, na lavičku v parku nebo u baru, dali se do řeči. To bylo v padesátých a šedesátých letech. Třeba jsem rád chodíval do Cedar Street baru, kde se scházeli abstraktní expresionisté. Někteří byli opravdu slavní, já je ale poznal jako zajímavé chlapíky a slušné pijany. S Franzem Klinem nebo Villemem De Kooningem jsme byli dobří přátelé.
To zní jako legendy o Ginsbergovi, Burroughsovi nebo Patti Smith. Prostě jste se poflakoval po ulicích...
Ano, po New Yorku a přemýšlel jsem, hledal, co budu dělat. Sympatizoval jsem s beatniky, znal mnohé z nich včetně Ginsberga. Zato jsem nikdy nebyl hippie. Byla taková doba. Seděl jsem třeba u baru, popíjel a najednou se ke mně otočil sousední chlap a povídá: Nepotkali jsme se ve vězení? Říkám, že ne, samozřejmě. Ale povídali jsme si celou noc, byli jsme v baru poslední – až do brzkého letního rána. Šel jsem s ním směrem k jeho bytu a cestou mi řekl: Vlastně jsem právě dokončil svou první knihu. Já na to nic, protože v té době každý psal knihy, básně, každý byl umělec, malíř, filmař... A on že tu jeho knihu nakladatelé odmítají, nechtějí ji vydat. Dal jsem mu kontakt na básníka, kterého jsem znal taky z barů a jenž publikoval. Ta kniha, o které mi povídal, byla Poslední odbočka na Brooklyn a stala se nakonec bestsellerem. Ovlivnila hromadu dalších slavných spisovatelů. Pak napsal a vydal další knihy, mimo jiné slavné a skvělé Requiem za sen. Tak jsem poznal slavného Cubbyho (Huberta Selbyho; pozn. red.). O mnoho let později jsem produkoval podle Requiem film, natáčel to Aronofski a dodnes je to kultovní snímek.
Zdá se neuvěřitelné, že by to vše bylo tak snadné.
Samozřejmě byly i těžké doby, kdy jsem neměl moc peněz, neměl kde bydlet. Ale díky tomu, že jsem se často i s přítelkyněmi musel stěhovat, jsem se dostal do The Village Theatru. Majitel Roger byl blázen, podivín, nikomu neplatil, nezajímal se o dluhy. A hledal manažera. Přihlásil jsem se a díky tomu jsme tam s přítelkyní mohli bydlet. A taky jsem tam mohl dělat, co jsem chtěl. Tak jsem dělal – od čínské opery přes vystoupení Timothyho Learyho a Allena Ginsberga po koncerty Leonarda Cohena, Niny Simone či Johna Coltrana.
Takže jste jen tak žil v New Yorku, bydlel v divadle, jehož majitel nikomu neplatil a vlastně mu bylo všechno jedno, a bral jste toho, kdo přišel?
Vlastně ano. Například tenhle klobouk (viz fotografie) jsem si koupil jako poctu právě Cohenovi, taky takový nosil. Vystoupil u mě v divadle vůbec poprvé ve své kariéře. V roce šedesát sedm. Byl hrozně vyděšený. Nikdy předtím nehrál před lidmi. V půlce se zarazil a odešel z jeviště, protože mu praskla struna. A píseň, co tehdy poprvé veřejně zpíval, byla Suzanne. To byl pravý a skutečný básník… Pak jsem musel z divadla odejít. Ale zase jsem potkal lidi, díky nimž jsem otevřel kino Elgin. Byl jsem úplně švorc a oni mi půjčili osmačtyřicet dolarů. S tak málo penězi jsem to rozjel. Pouštěl jsem třeba Warholovu Chelsea Girl nebo filmy s Busterem Keatonem. Pak mě napadlo zkusit noční kino. Začínalo se o půlnoci a končilo nad ránem – tehdy jsem byl první, kdo něco takového udělal. Noční projekce jsem začal s Jadorowského filmem El Topo. Ten film se mi líbil. Promítal se šest měsíců, sedm dní v týdnu a bylo vyprodáno. Pak ho koupil John Lennon...
Jak jste si vybíral umělce, jimž jste dával prostor? Ať už v divadle, nebo potom jako producent a distributor? Jste považován mimo jiné za objevitele Davida Lynche, pro jeho fanoušky jste zásadní postava.
Kdosi mi poslal Lynchův film Erasehead. Viděl jsem kus a rozhodl se ho okamžitě koupit do distribuce, stal se z toho hit. Prostě se mi ten film líbil, byl nový, jiný. Bylo jasné, že Lynch v sobě něco má. Cítil jsem, že to mám udělat. A když Lynch potřeboval pomoct a já mohl, udělal jsem to. Bylo to přirozené.
Stejné to bylo s dnes už slavnými bratry Coenovými?
Ne, ti za mnou přišli osobně, jestli bych jim nemohl pomoct sehnat peníze na jejich první film, což jsem v té době bohužel nedokázal. O dva roky později jsem ho ale koupil pro distribuci. A pak už jsem produkoval jejich další filmy. Věřil jsem jim. Jejich práci.
Všechno, co říkáte, zní, jako by se váš život děl jen tak mimochodem…
Ale tak se život přece děje. Jde jen o to, jak k němu přistupujete. Já ho beru, jak přichází.
Takže jen tak jakoby mimoděk jste se rozhodl distribuovat filmy? Pokud vím, začal jste se snímkem Král srdcí od Philippa de Broky.
Byl to prostě skvělý film a nebyl tehdy drahý, měl jsem na něj. A stal se kultovním.
Pak jste založil distribuční společnost Libra Films, začal jste produkovat filmy. To už zní jako byznys plán.
Byl to jen další přirozený krok. Zkusil jsem to, protože mě to bavilo, cítil jsem, že to v ten okamžik chci. To je moje krédo: nebát se neúspěchu a následovat svou vášeň. Jsme jen lidé, děláme chyby, což je normální. Tak proč se jich bát? Já v životě udělal hromadu chyb. No a co? Tohle jsem se naučil na ulici a v barech. Lidi, kteří mají nadání – a je jedno, jestli dělají filmy, píšou, malujou, hrajou a skládají, jsou muži, nebo ženy –, jsou sví, jiní a zapálení pro věc. To je zásadní. Co by byli bez toho zápalu? Mají to v sobě. A takové lidi nezajímá, co si o nich myslí někdo jiný. Kašlou na to. I já kašlu na to, co o mně kdo říká. Ukaž, co umíš, o to jde. Žádná věda. Vždycky jsem se řídil svými pocity. Vždycky. Nikdy jsem nekalkuloval, neplánoval.
Striktně oddělujete nezávislý film od Hollywoodu. S Hollywoodem nechcete mít nic společného.
V Evropě ten rozdíl nechápete, ale jsou to jiné světy. Americká kultura funguje odlišně od evropské. Hollywood jsou peníze, sláva a zase peníze, byznys na prvním místě. A na druhé straně skupina filmařů dělá nezávislé filmy. Ne pro peníze a slávu, pro filmy samotné. Z některých nezávislých filmů a filmařů se možná staly hvězdy i v Hollywoodu, ale nepatří tam, je to jen zdání. V Hollywoodu jsou filmy čistě zábavní průmysl. Tak celý Hollywood vznikl. Když Židé v Americe zjistili, že lidé platí za to, aby se dívali na pohyblivé obrázky. To byl lepší byznys než být švec, krejčí nebo rukavičkář. Bot musíte denně vyrobit stovky. Film uděláte jeden a promítáte ho všude a dokola. Ideální artikl. Výnosná obchodní strategie. Vždyť velká hollywoodská studia založili právě Židé. Goldwyn ze slavného studia Metro-Goldwyn-Mayer říkal posměšně o nováčcích v byznysu: Jak může chtít dělat filmy, když jeho otec nebyl rukavičkář?
U nás se často nezávislým filmům říká umělecké, artové.
Kdo rozhoduje o tom, co je umění? Co to je? Podle mě o umění rozhodne jen čas. Hodně času. Jsou to prostě nezávislé filmy. Jestli se z nich někdy stane umění?
Když vám bylo osmdesát, rozhodl jste se natočit svůj první hraný film. Jmenuje se Alina a vy jste ho udělal za své peníze, napsal ho, zrežíroval.
Nemyslel jsem si o sobě nikdy, že jsem Kubrick, nejsem žádný velký umělec. V tom jsem si nikdy nelhal. Ale proč bych nemohl udělat svůj film, když chci? To je přece život, že děláte, co chcete. Nebo se o to aspoň snažíte. Natočil jsem film o ruské imigrantce na Manhattanu. Film podle staré školy, bez speciálních efektů, bez superhrdinů, kteří teď zaplavili kina. Bylo úžasné režírovat, netušil jsem, že mě to tak pohltí. Jsem rád, že jsem to udělal.
Je to feministický film.
Já byl feminista dávno před tím, než přišel feminismus do módy. A nejen já, hodně lidí, co jsem znal a se kterými jsem se stýkal. Pro mě je to samozřejmost. Ženy jsou pro mě odjakživa rovnocenné. Ovšem to neznamená, že bych podporoval přehnanou hysterii, ve kterou boj za práva žen nebo jakýchkoliv menšin občas přerůstá. Já se vždy snažil ke všem chovat slušně a upřímně. Už jsem to říkal: nezajímalo a nezajímá mě, kdo jste, odkud, jestli jste muž, žena, malý, nebo tlustý… Všechna ta označení feminista, šovinista… Já se považuji za humanistu. Nerad dělím lidi podle názorů nebo čehokoliv jiného. Jsme všichni živé bytosti. Bez rozdílu.
Určitě nejsem první, kdo se vás ptá, ale: díky čemu jste měl takový úspěch?
Ano, otázka po magické formuli. Otázkou je – byl to úspěch? A co je úspěch? Podle mě žádná magická formule neexistuje. Je to jako u umělců – buď to v sobě máte, nebo ne. Možná to bylo štěstí, možná něco jiného, nevím. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Stejně jako jsem nikdy nehodnotil nebo nesoudil lidi podle pověsti nebo toho, co říkali. Buď se mi to, co dělali, líbilo, nebo ne. Buď jsem toužil něco udělat, nebo ne.
