Prezident Zeman tvrdě porušuje ústavu. Hamáček za tuto krizi nemůže, Babiš má víc másla na hlavě
„Jsme v krizi. Jejím jednoznačným viníkem je prezident. Dělá si, co chce. Ví, že odkaz v dějepise už má zajištěný,“ říká profesor Stanislav Balík, politolog a historik. Ústava by se měla podle něj změnit – proti svým následovníkům může být hyperaktivní Miloš Zeman jen neškodným a umírněným státníkem. A mohly by něco změnit předčasné volby?
Na začátku si ujasněme pojmy: ocitli jsme se na hraně ústavní krize, nebo už jsme uprostřed ústavní krize, anebo dokonce v krizi demokracie? Zaznělo už vše.
Jsme uprostřed ústavní krize. Pokud nejvyšší reprezentant země vědomě nerespektuje nejvyšší zákon státu, můžeme dokonce hovořit o krizi liberální demokracie, tedy politického režimu postaveného mj. na respektu k vládě zákona. Ta je vyjádřena v tom, že zákon platí pro všechny, ovládané i vládnoucí. Prezident republiky v tomto případě nevyužívá nějakých nejasností, neporušuje ústavní zvyklosti, neobchází smysl ústavy, jak jsme si již bohužel museli zvyknout. Tentokrát ústavu tvrdě porušuje.
Za krizi může tedy výhradně prezident Zeman, anebo i předseda ČSSD Hamáček, či premiér Babiš, který se bojí jít do konfliktu s hlavou státu?
Jan Hamáček jistě může za leccos, zvláště za nedůstojné postavení ČSSD v koalici. Za tuto krizi ale nemůže. Pomineme-li z jeho strany zpackaný začátek, kdy s odvoláním ministra Staňka zbytečně otálel, pak zvolil nešťastnou variantu jeho dobrovolné rezignace, tak od momentu, kdy prezident tuto rezignaci odmítl přijmout (i tam se domnívám, že to prezident podle logiky architektury našeho politického sytému dělat nemá, nicméně text ústavy mu to umožňuje), se Jan Hamáček v této záležitosti choval až dosud bezproblémově. Bez odkladu požádal premiéra o ministrovo odvolání. To, že v posledních dnech začal vyhlašovat jakási časová ultimáta bez reálné možnosti je vynutit, je jiná věc.
Premiér Babiš má v tomto ohledu více másla na hlavě, přece jen nejde jen o něj, ale každým takovým případem se dotvářejí ústavní zvyklosti. A tak jeho měkkost vůči prezidentovi komplikuje situaci všem budoucím premiérům, kteří se ocitnou v podobné situaci. Vyčkejme nicméně do avizované schůzky – po ní budeme moci zhodnotit, jestli se premiér chová adekvátně, nebo ne.
Je tedy zřejmé, že za krizi může pouze a jenom prezident – tím, že odmítá respektovat ústavu.
Je opravdu Jan Hamáček slabý, anebo se snaží za cenu „ztráty kytičky“ zabránit tomu, aby se bez přítomnosti ČSSD ve vládě země posunula směrem k Východu, k Rusku, k Číně?
Takových, co se obětovali, aby zachránili zemi před něčím horším, máme plné dějiny moderního věku. Janu Hamáčkovi a ČSSD však osobně nevyčítám toto jejich vládní angažmá, ale to, jak se v něm chovají. Jak je možné, že nechají projít základní parametry rozpočtu, s nimiž nesouhlasí? Jak je možné, že se k hrozbě demisí nechají vyprovokovat až sporem o člena rady ČTK? A to nemluvím o rok staré kauze nominovaného-nenominovaného ministra Pocheho apod.
Už jednou kroky prezidenta Zemana narazily na ústavu. Po pádu Nečasovy vlády, bez ohledu na poměry ve sněmovně, jmenoval svou vlastní (Rusnokovu) vládu, která pak vládla dlouhé měsíce bez důvěry. Byl to tenkrát větší atak na ústavu, než je dnes kvůli ministru kultury?
Tenkrát prezident nepřekročil své formální pravomoci, ale právě už zmíněnou logiku architektury politického systému. Ta je odvozena z jedné podstatné věty v ústavě, na kterou prezident a jeho obhájci rádi zapomínají. Článek 5 říká: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“ Politický systém tak není založen na prezidentově rozmaru či jeho přátelích. V roce 2013 tedy neporušil text ústavy, jen vykonal svou pravomoc zcela mimo rámec ústavní logiky.
Jeho dnešní postup v sobě kombinuje tehdejší destrukci s novým prvkem – vědomým porušováním textu, který nesnese dvojí výklad.
Prospěl by ústavě nějaký facelift, nebo to není vhodné a nutné dělat jen kvůli atypickému chování jednoho prezidenta, který beztak na Hradě skončí za tři a půl roku?
Před více než pěti lety jsem napsal článek do revue Kontexty, v němž jsem vyzýval k hlubším debatám o řadě aspektů ústavy. Jedním (ne jediným) z nich by měla být úprava prezidentových pravomocí. Dnešní ústavní text ne příliš šťastně rozlišuje pouze mezi pravomocemi vyžadujícími spolupodpis premiéra nebo jím pověřeného člena vlády a bez nutnosti takového spolupodpisu. V zásadě se ale většina sporů ohledně prezidentova chování k ústavě točí kolem toho, do jaké míry a kdy prezident vystupuje jako „ústavní notář“ a kdy jako samostatná ústavní instituce, na jejíž vůli skutečně záleží. Jinými slovy: je nezbytně nutné si ujasnit, co a kdy prezident musí a nemusí, k čemu je nutná spoluúčast dalšího orgánu apod.
A co konkrétně byste navrhoval změnit?
Osobně vidím do budoucna pět skupin jeho pravomocí: a) pravomoci bez kontrasignace, kde by byl prezident naprostým suverénem vázaným pouze termíny (jmenování premiéra, členů bankovní rady ČNB); b) pravomoci bez kontrasignace, kde má prezident vlastní prostor, ale je současně vázán souhlasem jiného ústavního aktéra (jmenování ústavních soudců, ratifikace mezinárodních smluv); c) pravomoci bez kontrasignace, kde prezident nevyjevuje vlastní vůli, ale jedná na podnět jiného orgánu (vypsání předčasných voleb, jmenování a odvolávání ministrů); d) pravomoci s kontrasignací, kde je prezident suverénem, nicméně musí získat souhlas jiného ústavního aktéra (jmenování velvyslanců, udělování vyznamenání); e) pravomoci s kontrasignací, kde prezident vystupuje pouze v roli „ústavního notáře“ ověřujícího pouze splnění zákonných podmínek (dnes jmenování rektorů, profesorů, snad i soudců, povyšování generálů).
A napsal jsem také tehdy, že „při revizi ústavy v oblasti prezidentských pravomocí by se při tom měla politická reprezentace oprostit od skutečnosti, že upravuje pravomoci prezidenta Zemana. Ten zde za pár let nebude, ale úřad přímo voleného prezidenta zřejmě ano. Proti příštím prezidentům může být hyperaktivní Zeman z roku 2013 jen neškodným a umírněným státníkem plným odpovědnosti a respektu vůči ústavě a ústavnímu pořádku.“ Přestože se za uplynulou pětiletku mnohé posunulo, na těchto slovech stále trvám.
Miloš Zeman pracuje s vědomím, že už „může cokoli“? Nemyslí na svůj odkaz v dějepise?
Zjevně ano. Odkaz v dějepise už má zajištěn – je prvním přímo zvoleným prezidentem, navíc takovým, který byl znovuzvolen dokonce větším absolutním počtem hlasů než v první volbě. Obecně bývá občas s mandáty, kdy již není zvolený vázán svou případnou touhou být znovuzvolen, problém.
Pokud by neměl přímý mandát od voličů, domníváte se, že by se choval jinak, anebo mu skutečně dává víc přirozené politické síly?
Samozřejmě že přímá volba je hlavním impulsem, dává prezidentovi jiný typ mandátu a legitimity než volba nepřímá, v našem případě parlamentní.
Přímou volbu prezidenta už nejspíš nikdo nezruší, že?
Rád bych doufal, že zruší, ale když se zamýšlím, zda se tak někde bez zásadní změny celého politického systému stalo, jestli se někde zrušilo nějaké přímé hlasování (nejen o prezidentovi, ale i o starostech apod.), tak si žádný příklad nevybavuji. Kromě jediného – Izrael nejprve zavedl přímou volbu premiéra (první se konala v roce 1996), po pár letech od voleb 2003 ji pak zrušil.
Na příkladu české přímé prezidentské volby vidíme, že se občas vyplatí naslouchat i politologům a ústavním právníkům. Před rokem 2012 jsme výjimečně téměř jednotně varovali před nepromyšleným zásahem do ústavy, který změní pouze způsob volby prezidenta, aniž změní další souvislosti. Politická reprezentace podporovaná „hlasem lidu“ v průzkumech veřejného mínění na to nedbala a dopadlo to tak, jak dopadlo. A to si jako konzervativec nemyslím, že nemůže být ještě hůř.
Představme si, že se zakrátko prezident s oběma pány – Babišem a Hamáčkem – sejde, věc vyřeší ke spokojenosti všech a nad zemí se rozklene ústavní duha. Nebyla by pak při zpětném pohledu dnešní vypjatá situace jen zbytečnou hysterií?
Ne, nebyla. Jak už jsem říkal, jde o to, že každou takovou událostí se dotvářejí ústavní zvyklosti. A k těm třeba už dnes patří zjevně protiústavní konání Václava Klause z roku 2011, kdy neodvolal ministry za Věci veřejné, což mu navrhl premiér Nečas. Prezident Zeman a jeho obhájci na tento protiústavní krok poukazují, když chtějí legitimizovat dnešní prezidentovo nekonání. Jinými slovy – ti, kdo to mohou ovlivnit, nemají dopustit, aby prezidentovi takové kroky procházely.
Hovoří se i o možnosti předčasných voleb. Ale podle průzkumů je pravděpodobné, že by je vyhrálo opět ANO a Miloš Zeman by Andreje Babiše znovu jmenoval premiérem… Čili byli bychom tam, kde dnes?
Je to možné, ale nevíme. V současné situaci cokoli takového předpovídat je mimořádně odvážné. Přinejmenším u tří stran (KDU-ČSL, TOP 09, STAN) průzkumy ukazují, že by nemusely překonat uzavírací klauzuli; další dvě (KSČM a ČSSD) se tomu výrazně blíží. Nevíme také, zda by se alespoň některé z takto ohrožených stran nespojily do nějakého předvolebního bloku apod. A pak stačí, aby třeba dvě strany vypadly, ale ty ostatní ne, a máme zcela jiné modely povolebních koalic. Jinými slovy, byl bych velmi opatrný s tím, jestli mohou, nebo nemohou předčasné volby něco změnit.
