Ředitel komunitní, rodiči založené základní školy Jan Jícha: Nejsme žádné ghetto pro batikované děti
JAN JÍCHA (39), autor patnácti knih od cestopisných průvodců po humoristické romány a ještě podstatně většího množství písniček formálně a tematicky oscilujících mezi Svěrákem, Krylem a Pokáčem, učil dvanáct let na jednom z deseti nejlepších středoškolských vzdělávacích ústavů v republice, na pražském Gymnáziu Jana Keplera. Z prestižní školy plné abnormálně nadaných dětí odešel, aby se mohl stát ředitelem Naší školy, soukromé komunitní základky založené aktivními rodiči uprostřed polí na Berounsku; jedné z mnoha, které v posledních pár letech vznikly v prstenci kolem Prahy doslova na zelené louce. Reportáž z této netradiční vzdělávací instituce si přečtěte v Reflexu č. 27/2019, který vyšel ve čtvrtek 4. července.
Jak vaše Naše škola vznikla?
Já sice do projektu přišel před třemi roky, ale už před nějakými pěti šesti lety šla krajem pověst, že vzniká aktiv rodičů, kteří chtějí založit školu. Tehdy se poprvé sešel ideový tým. Samozřejmě se to dostalo i k nám (tj. k Janu Jíchovi a jeho manželce Kláře Jíchové, která dnes na Naší škole vyučuje češtinu; pozn. aut.), protože jsme s tímto druhem lidí v těsném kontaktu. Jenže jsme tehdy měli spoustu jiných aktivit a často stáli u jejich zrodu, třeba makrobiotický časopis Zrnění, a byli jsme vyčerpaní z vedení těchhle neziskových projektů. Už jsme nechtěli nic táhnout, nechtěli jsme další orbu. Počkali jsme si, až když měli tihle aktivní rodiče z okolí Berouna dva roky nato zaregistrovanou značku na MŠMT a Naše škola de iure existovala. Teprve pak jsem se přihlásil na konkurz na ředitele a začal si skládat tým. Jezdili jsme také po kraji s besedami, rodiče přicházeli a zajímali se, co vlastně chceme být za školu.
A co vlastně chcete být za školu? Píšete na webu školy, že jste si z různých vzdělávacích filozofií vzali to, co vás zaujalo…
Od počátku jsme deklarovali, že jsme myšlenkově nezávislí a že si ze všeho bereme to dobré. Z montessori přístupu máme spoustu pomůcek, přejali jsme hlavní myšlenky vzdělávacího programu Začít spolu, držíme se waldorfských idejí společného slavení a budování komunity a máme do jisté míry jejich takzvané epochální učení, kdy se dělá projekt na více dní z několika předmětů. Jsme škola směřující ke svobodě, ovšem svobodu nelze jednoduše vrhnout do placu – propuštění otroci po válce Severu proti Jihu taky tápali. Svoboda je krásná věc, ale když s ní neumíte zacházet, protože jste byli vychovaní k otroctví…
Říká se, že když Mojžíš bloudil se svým lidem čtyřicet let po poušti, ta turistika nemusela trvat tak dlouho, mohli poušť přejít za půl roku. Ale on svůj lid schválně tahal pískem, aby odrostla celá jedna generace, která už nebude v otroctví vychovaná. Aby pak v Zemi zaslíbené mohli skutečně zaslíbeně fungovat. Není možné vzít standardního šesťáka, dát ho k nám do sedmé třídy a říct mu: Máš svobodu a teď ze sebe vydej to nejlepší. To dítě se zhroutí. Jen ojedinělí šťastlivci budou nadšení a řeknou si: Nemusím se zabývat učením na písemky, můžu se věnovat víc fyzice, protože ji miluju, a budou za námi chodit a žadonit o další práci. To je ideální dítě, jakých bychom chtěli mít plnou školu – jednoho nadaného na jazyky, jiného na sporty. Bohužel je realita jiná, musíme v dětech pěstovat přístup k práci i schopnost rozvíjet vlastní talent a nabízet jim také jiné možnosti vyžití než ty, které je prvoplánově baví a ke kterým přirozeně tíhnou samy.
Na Naší škole se neznámkuje a hodnocení je slovní, nespoléháte jen na frontální výuku – o těchto metodách si rodič přečte dost v komentářích Informačního centra vzdělávání www.eduin.cz. Jak ovšem přistupujete k zásadnímu problému, který dnes řeší každá vzdělávací instituce, tedy k mobilům ve škole?
Zadání znělo, že se s mobily nesmí rušit. Některé děti, dokonce celé třídy, to pochopily hned a telefony nechávají v batozích. V jiných třídách si žáci zavedli krabici, do které mobily odloží, ale musejí na ně vidět, neboť k nim mají vztah. Proti nomofobii, tedy úzkostné poruše spočívající v závislosti na vlastním smartphonu, není imunní ani sebesvobodnější škola. Ve dvou třídách, těch nejstarších, byl vztah k mobilu tak patologický, že jakákoli dohoda nepomáhala. Ale v určitých věcech škola musí být autoritou, i když se to dětem nelíbí, takže asistentka té třídy ráno mobily od dětí vybere, zamkne je a vrátí jim je na konci vyučování vyjma případů, kdy je potřebují k výuce. Shoda nás pedagogů a lidí, co o tom něco vědí, je, že dítě na mobilu rozhodně není náš ideál. Ať samy přijdou s nápady, co chtějí dělat, a my jim na to koupíme vybavení; nechceme ale děti nechat samotné dozrát do momentu, kdy budou mít ve třiceti letech vybzučený mozek a konečně pochopí, že to tenkrát bylo špatně.
Školné pro nově příchozí děti činí 38 500 Kč za školní rok, sleva na prvního sourozence je 20 %, na druhého 40 % a každé další dítě z téže rodiny studuje na Naší škole zdarma. Tato částka není nijak závratně vysoká – pro srovnání, na základce Kouzelné školy v Praze 10 činí roční školné 90 000 Kč, na zavedené ZŠ da Vinci v Dolních Břežanech 110 000 Kč. Jaké děti k vám vlastně chodí?
Rozhodně nejsme žádné ghetto pro batikované děti. Když jsme školu otvírali, očekávali jsme, že rodiče našich žáků budou jak podle šablony: sbor kreativních, aktivních, komunitně zaměřených, alternativně smýšlejících lidí. To se nepotvrdilo, díkybohu, nevznikla nám tu žádná sekta. Jsou mezi námi i ambiciózní rodiče zakotvení v mainstreamu, kteří prostě jen mají pocit, že v menších třídách s individuálním přístupem a vynikajícími pedagogy má jejich dítě větší šanci se naučit, co potřebuje, a ještě rozvinout své individuální schopnosti. Projekt Naše škola byl ekonomicky postavený na nějakých třicet dětí, jenže ony stále přibývaly, i během roku. Letos nám k zápisu přišlo devět dětí, všechny jsme přijali. Hlásí se ale i děti do jiných ročníků a tam bohužel nemůžeme vždy vyhovět.
To není volno v žádné třídě?
S pětaosmdesáti žáky máme naplněnou kapacitu, alespoň dokud nezrekonstruujeme byt po správci, který jsme nedávno získali. Je to trochu frustrující, protože takhle nemůžeme zvedat platy pedagogů – berou u nás o nějakých deset procent míň než na veřejných základkách, a to jsou vysoce kvalifikovaní… Jsme schopni mít tu až devadesát dětí, ale třídy jsou různě velké. Často se stává, že se děti hlásí spíš do těch tříd, které jsou narvané. Vím teď třeba, že máme jedno místo v první třídě, jedno v šesté, jedno v osmé – tedy v těch vyšších třídách, kam se nové děti zpravidla nehlásí. A pokud ano, tak jsou většinou nějak problematické, když jim to ještě stojí za to, utéct po tolika letech z jiné školy – mají dysfunkce, nedařilo se jim, byly šikanované… Nebo mají rodiče, kteří chtěli pro své dítě kreativní školu, jenže pak je problém děti navyklé úplatkářské metodologii přeučit, přesvědčit je o tom, že by měly něco dělat z vlastní vůle.
Čemu říkáte úplatkářská metodologie?
Dám ti dobrou známku, ale musíš pro to něco dobře a včas udělat. Za to, že ze sebe jakožto žák něco cenného vydáte a něčemu věnujete svůj čas, získáte známku, která je bezcenná.
Jak to, bezcenná? Jednou za ty známky bude žák odměněn tím, že ho vezmou na střední a pak na vysokou školu.
Já vím, taky jsem odchovaný státním školstvím a dvanáct let jsem učil na gymplu; nejsem principiálně posedlý tím, že je v dnešním českém školství všechno špatně. Ale snažím se na všechno tázat, do všeho vnášet otazníky. Ani na gymnáziu se mi známkování nelíbilo – mně to zjednodušilo práci, ale zároveň jsem cítil, jak je to málo. Do slohových prací jsem připisoval slovní hodnocení, byť jen ve třech větách, protože jsem měl vnitřní puzení toho žáka neodbýt. On nad prací sedí hodiny, odevzdá mi něco, co ho nějak vyjadřuje, a já mu na to řeknu „čárka nahoru, čárka dolů“? Nebo mu to začervením a dám mu trojku, šlehnu mu tam známku podle nějaké tabulky, kterou jsem převzal. Připadá mi, že takovým systémem hodnocení žáka degraduju.
Dával jsem tedy známky typu 1/3 – první za myšlenku, druhou za techniku; ano, měl jsi dobrý nápad, ale máš tam pravopisné chyby. Nemyslím si, že známky jsou od ďábla, ale rozhodně brání tomu, aby učitelé a žáci přemýšleli o tom, co má v procesu vzdělávání skutečně smysl.
Odkud sem vaši žáci dojíždějí? Jaká je spádová oblast školy, která stojí jen pár kilometrů daleko od inovativních základních škol Trnka Dobříš a Hlásek Hlásná Třebáň?
Jezdí z Králova Dvora, z Berouna, z Nižboru i z Černošic. Máme tu česko-francouzskou rodinu, co se přistěhovala do Litně, aby jejich děti mohly chodit na Naši školu.
A kde končí vaši absolventi?
To je velmi různé. Jeden náš bývalý deváťák je na elektrotechnice, další na peďáku, na divadelní konzervatoři, na střední rybářské v Třeboni, máme budoucího uměleckého kováře v Semilech… Letošních absolventů je dvanáct a volili převážně waldorfská lycea, umělecké, grafické a designérské školy, hotelovku, jeden jde na gymnázium do Berouna.
Co by si od vás měly a jednoduše mohly vzít školy státní, většinové?
Ptáte se mě na reformu školství! Takových věcí je opravdu spousta. Třeba jsme myslím dobře zvládli respekt k dítěti, které je pro nás partnerem v souladu s heslem Respektuj a buď respektován. Lásku a respekt k dětem jako osobnostem, trpělivou a oddanou snahu jim pomoci, i když jsou často velmi specifické a mají problémy, které by se jinde třeba řešily ředitelskou důtkou a vyhazovem. Jsme proinkluzivní škola, i problémovým žákům vycházíme vstříc a jsme v tom úspěšní. Známe ale svoje limity – pokud by k nám takových dětí přišlo moc, zhroutíme se. Už jsme tu měli dvě nezvladatelné děti s Aspergerovým syndromem, pro které nemáme kvalifikaci ani prostor, ostatní děti to nezvládaly. Naštěstí ty dvě děti měly soudné rodiče a ti je dali pryč, do školy s řádem a mantinely, který tihle žáci potřebují.
Máte pro případy s podobnými problémy asistenty?
Ano, a hrají velkou roli – není to tak, že když pedagog dostane asistenta, neví, co s ním, a považuje ho za podřadnou pedagogickou sílu. U nás jsou asistenti regulérní, plnohodnotnou součástí pedagogického týmu a jejich slovo má velkou váhu – jsou to koneckonců oni, kdo je s danou třídou stále, zatímco průvodci se střídají. Právě asistenti mají nejlepší srovnání výukových stylů a chování daného žáka v interakci s nimi. Navíc jde o lidi vzdělané a velmi inspirativní, často s širokým duchovním obzorem.
Jako rodič bych se bála, že je podobně alternativní škola velký risk, že ty dva odlišné systémy vzdělávání nebudou jednoduše průchozí a že to pak moje dítě na střední nezvládne, případně ho nebude zajímat vysoká škola při vší té volnosti, jakou u vás zakusilo.
Pokud rodič chce od svého dítěte, aby studovalo Princeton, a je mu víceméně jedno, co chce samotné dítě, nemá smysl jít do experimentu ve svobodomyslné škole. Sice není důvod, aby z ní dítě nepokračovalo na elitní vysoké škole, ale asi se s tím prvoplánově nepočítá. Pokud je dítě chytré, nezačne být chytré až v univerzitním věku; ví se to od první třídy. U nás dostane veškerou péči, práci navíc, vůdčí a zodpovědné role ve třídní samosprávě, může tu rozkvétat. Když je alternativní školství správně chycené, může i extrémně nadaným dětem velmi prospět, protože jim dřív než kde jinde umožní zaměřit se na věci, které jim opravdu jdou.
Jakmile ovšem přesadíte šesťáka od nás do běžné základky, bude vyděšený ze známek, z nutnosti biflovat a chystat se na písemky ve všech předmětech bez ohledu na to, co mu dává smysl nebo co obecně dává smysl. Pak je na rodiči, aby zvážil, zda chce své dítě připravovat na eventualitu přechodu zpátky do systému, v němž se sice také uplatňují různé inovace, ale obecně je stále víc normativní, než by odpovídalo lidské přirozenosti.
K vzdělávacímu systému se vyjadřuje čím dál víc lidí, od Martina Romana přes Tomáše Feřteka po Ondřeje Kaniu. Vnímáte to jako přelomové a systému prospěšné?
Samozřejmě je důležité o tom mluvit. Hodně o tom diskutují rodiče, kteří četbu módních výchovných knížek kombinují s vlastními školními traumaty a pro své děti chtějí okamžitou radikální reformu, ale nemají představu, co a jak rychle je reálně možné, takže je dobře, když se vyjádří i lidé, kteří poznali školství v zahraničí jako pan Roman, mají hluboký vhled a srovnání jako pan Feřtek nebo dokonce vedou vlastní školy jako pan Kania. A vůbec není od věci, když někdo bere školství jako byznys – nesmí to být jediná doktrína, ale je zřejmé, že podnikatelský úspěch je založen na inovacích a soudné vizi, nelze v něm čekat celé generace, než nás krize donutí převést vznešené myšlenky do praxe. Mimochodem, přesně to se aktuálně děje v oblasti ochrany přírody – já jsem se učil o skleníkových plynech a nevhodnosti smrkových monokultur už na základce před třiceti lety a pak jsem si léta říkal: když se ví, jak to dělat správně, tak proč to pořád dělají stejně blbě? A musela přijít globální hrozba a nezvladatelný kůrovec, aby se změnilo myšlenkové paradigma. Najednou se z šetrných sedláků stávají celebrity a rozhovory s nimi vycházejí častěji než s hvězdičkami pop music.
České státní školství pořád ještě čeká a na tereziánský kmen roubuje interaktivní tabule. Je jako železnice, která rekonstruuje přejezdy a natírá nádraží, ale na tratě pořád posílá parní mašiny, protože když dovezly naše babičky, tak naše děti přece dovezou taky. Čoudí to, je to pomalé a strašlivě neefektivní, ale jede to. Ale pozor, ta žádoucí reforma školství, o které se pořád mluví, by neměla být jenom technologická, tedy začít děti připravovat pro věk robotiky. To podstatné, co žáky chceme a máme učit, jsou soft skills. Lidství, milosrdenství, adaptabilita – schopnost vyhodnotit situaci, která se může velmi rychle změnit, spíš k horšímu než k lepšímu, schopnost zaujmout kvalifikovaný postoj nebo vědět, koho se mám zeptat a proč mu věřit. Proč bychom měli děti vychovávat pro průmysl 4.0, když je možné, že za deset let nebudou mít co pít? Je především třeba pěstovat úctu k přírodě jako k celku, k ekosystému, a taky kritické myšlení, povědomí o probíhající hybridní válce.
Kde vidíte budoucnost Naší školy za deset dvacet let?
Pokud se naplní představy obce o rekonstrukci, bude tu stát nová tělocvična, kterou s námi bude sdílet liteňská základka. Zateplí se zdi, v zahradě bude amfiteátr, žáci se budou učit a pohybovat v mnohem krásnějším prostředí. Zároveň bude rozjetý dlouhodobý ekologický projekt – máme tři stanice vlakem odsud, u Vižiny, k dispozici půldruhého hektaru pole. To chci s pomocí dětí a už nasmlouvaných odborníků přetvořit na kus trvale udržitelné krajiny – z úhoru chci vytvořit biotop.
Také máme podanou přihlášku na program Erasmus +, vytvořil jsem s kolegy z Portugalska, Irska a Polska velký projekt o migraci. Cílem je podpořit v žácích vnímání imigrantů jako potenciálně užitečných a potřebných lidí, dát jim prostřednictvím vlastních projektů či referátů poznat, že i náš národ byl několikrát v minulosti v situaci, v jaké jsou dnes Syřané nebo Afričané, a když od nás lidé odcházeli jinam, tak ne proto, aby to tam převálcovali a zničili. Pokud bude náš projekt schválen, máme na dva roky co dělat, hlavně v hodinách angličtiny. Jinak součástí plánované rekonstrukce liteňského areálu je i vybudování školní kuchyně s jídelnou, takže bychom mohli přestat jídlo dovážet a snad si mohli i víc vybírat, co chceme jíst. Moje životní filozofie je být vždy spokojený v realitě, ale nikdy nezapomínat na ideál. Takže co když se najde mecenáš, který nám postaví úplně novou, ve všem všudy dokonalou školu, my se konečně po letech přestaneme zabývat rekonstrukcemi víceméně nevyhovujících prostor a začneme naplno realizovat vzdělávání pro budoucnost?
Reportáž o Naší škole si přečtěte v Reflexu č. 27/2019, který vyšel ve čtvrtek 4. července. Koupit si ho můžete také v iKiosku >>>
